Pohlídáš nám děti? Ne, teď se mi to nehodí. Nejsem vaše chůva, říkají dnešní babičky

Má být život ženy po menopauze automaticky zasvěcen vnoučatům? Tahle představa je možná zakořeněná víc, než si chceme připustit. Ještě donedávna to bylo jasné. Babička rovná se automatická hlídací služba. Dnešní prarodiče jsou ale aktivnější, déle pracují, cestují, mají koníčky, a hlavně si čím dál víc hlídají vlastní hranice. Což může někdy vést k malým rodinným revolucím.

Generace, která si chce užít život

Marii je pětašedesát a je čerstvě v důchodu. Má tři vnoučata a jak říká, miluje je. Ale taky říká: Důchod není čekárna na hlídání. „Chci cestovat, chodit na kurzy, na které jsem dřív neměla čas, být aktivní. A někdy prostě nedělat nic, jen si ležet na gauči a přečíst tu hromadu knih, které mám v knihovně,“ usmívá se. Překvapivě nejvíc "kritiky" nepřichází od její dcery, jejíž děti by „měla“ hlídat. Největší tlak přichází od přátel, kolegyň a okolí. Jako by existovalo nějaké nepsané pravidlo, že čím víc času bude trávit s vnoučaty, tím lepší člověk bude.

Když se stereotypy vracejí zadními vrátky

Zajímavé je, že mnohé ženy, které celý život bojovaly za vlastní nezávislost, narážejí ve stáří na stará známá očekávání. Jakmile se stanou babičkami, společnost je nenápadně vrací zpět do role pečovatelek. Najednou se zase předpokládá, že jejich čas je flexibilní, jejich potřeby jsou až na druhém (nebo desátém) místě a jejich posláním je starat se o rodinu. Marie si občas všímá, že u některých jejích kamarádek, které samy sebe označují za celoživotní feministky, přežívá představa, že babička by měla chtít být s vnoučaty neustále. A pokud nechce, musí to nějak vysvětlovat. Jako by volba věnovat se vlastním zájmům byla méně hodnotná než péče o další generaci.

Pomoc, nebo povinnost?

Spousta babiček pomáhá někdy hodně, a někdy až příliš. Česko má poměrně silnou tradici zapojení prarodičů do péče o vnoučata (nad evropským průměrem), ale zároveň je vidět, že část babiček se z role „automatické chůvy“ stahuje a podle Centra pro výzkum veřejného mínění až 44 procent prarodičů v Česku vnoučata nehlídá nikdy a více než 10 procent jen velmi zřídka. Ty ostatní pro změnu hlídají často a mnohdy to jsou desítky hodin týdně. A z výpomoci se stává téměř druhá práce. Některé ženy dokonce odcházejí do předčasného důchodu, aby mohly být po ruce. Potvrzují to i výzkumy, podle kterých je neformální péče prarodičů jedním z pilířů fungování rodin, jen se o něm málo mluví jako o práci.

Začíná to většinou nenápadně. Jeden den v týdnu. Občasné víkendy. Jenže to postupně eskaluje. Přibude den, další den, pravidelné vyzvedávání ze školky, pak celá odpoledne a než si to stihnete pojmenovat, vznikne pevný režim. Studie přitom upozorňují, že intenzivní zapojení prarodičů (hlavně žen), může negativně ovlivnit jejich kvalitu života, pokud není skutečně dobrovolné.

A co když vnoučata nemám?

Ne všechny ženy se stanou babičkami. A ani to nutně neznamená, že jim něco chybí. Helena z Liberce popisuje, jak od okolí často dostává soucitné pohledy, protože vnoučata nemá. Její syn se s partnerkou rozhodli, že děti nechtějí, a ona to akceptuje. Nejdřív jí to bylo líto a probrečela spousty nocí, ale teď si na ten fakt zvykla. „Lidé automaticky předpokládají, že mi něco zásadního uniká. Já to ale vidím jinak. Miluji svůj život plný filmů, divadla, výstav a svobody bez závazků,“ říká. Její zkušenost ukazuje, jak silně je představa „naplněného stáří“ spojená s rodinou a péčí.

Co dnes tedy sledujeme, není vzpoura proti rodině. Je to spíš přepis pravidel. Babičky neodmítají svá vnoučata, odmítají představu, že jejich čas automaticky patří někomu jinému. Chtějí si samy rozhodnout, kdy pomohou, jak často a za jakých podmínek.