Chvála sobectví

Když jsem kdysi dávno slyšela upozornění v letadle, že nejdřív je třeba nasadit dýchací masku sobě a až pak dítěti či druhým okolo, přišlo mi to divné. Přece je nutné myslet především na ostatní a sama sebe řešit až jako poslední, ne? No… Ne. Trvalo mi hodně dlouho, než mi konečně došlo, že vše je úplně jinak. Že jsem půl života prožila v bludu, že všichni okolo jsou důležitější než já. Teprve hluboko v dospělosti jsem pochopila, že opravdu potřebuju masku jako první – vždycky. Ráda bych věřila, že jste na tom mnohem líp, ale špatných příkladů mám kolem sebe až až. Takže jsem si téměř jistá, že v tom rozhodně nejsem sama.

Klub spasených duší

My ženy jsme v tomhle směru totiž často úplné přebornice. Příroda nám do mozku zakódovala pečovatelský instinkt a my se můžeme přetrhnout, abychom ho co nejvíce rozvinuly. Jen ať jsou všichni okolo zaopatření, v pořádku a spokojení. Co na tom, že při tom padáme na ústa?

„Vždycky jsem si myslela, že když budou šťastní všichni kolem mě, budu šťastná i já,“ přemítala nedávno moje kamarádka Lenka. „Zvláštní, že mě nikdy nenapadlo, že by to mohlo být naopak,“ kroutila nad sebou hlavou. A Lenka je speciální případ, to mi věřte. Přesně ten typ, co musí mít na Vánoce jednadvacet druhů cukroví, vyleštěné kliky a šest dárků pro každého. Zvládla to i vloni, kdy ji dva týdny před svátky chytil žlučník a skončila na tři dny v nemocnici. Otázka, proč se tak honí, byla úplně zbytečná, ale stejně jsem ji položila.

„Když bez toho by to nebyly pořádný Vánoce. A děti to mají rády,“ odpověděla mi. Dodávat, že dětem je 23 a 26, už asi ani nemusím.

Když jsem od Lenky odcházela, říkala jsem si, jak by se zachovala máma-sobec? Nepekla by, neuklízela a dárky objednala online? Pravděpodobně. Ba ne, zcela určitě. Sobecká máma se přece nestará. Tedy stará, ale hlavně o sebe. Zní vám to špatně? Skoro jako nadávka? Vítejte v klubu. Taky mi to znělo špatně. A právě to byla chyba.

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V SRPNOVÉ MARIANNE