KLÁRA KOTÁBOVÁ: Máte ještě něco svého?

Chodím ráno běhat. Ve sportovní a ve svižném rytmu si naplánuji, že na pracovní schůzky si dnes musím vzít dokonalý outfit. Tedy tričko s decentním logem, jednoduché a jednobarevné tenisky, s tím ladící kabelku. Ano, kolem páté ráno myslím na blbosti, ale kdy jindy, že.

Po sprše se natěšená hrnu do šatny, s pocitem, že ušetřím tři minuty drahocenného ranního času, protože to, co na sebe, mám už přece dávno vymyšlené. Ušetřila bych, kdybych nebydlela s teenagery pod jednou střechou. Tričko, na které padla volba kvůli skvělému, ale ještě akceptovatelnému výstřihu – leží u pračky. Případně u postele jedné z dcer a je vidět, že má za sebou náročný den. Tričko. Ne dcera.

Kabelka? Ta je plná obalů od čokoládových tyčinek, je v ní nalito trochu limonády a rozhodně není ve stavu, že bych s ní mohla vyrazit reprezentovat.

Začínám pěnit. A to jsem ještě nedošla k botníku. Pokud v něm vítězné tenisky jsou, jsou povětšinou od trávy, protože moje dcery ještě nepochopily, že bílé tenisky se musí pravidelně čistit. Pravděpodobně žijí s vědomím, že mají boty mnou zakoupené nějakou samočistící schopnost. A to je ta lepší varianta. Také se může stát, že boty na svém místě nenajdu – a po delším urputném výslechu zjistím, že si je zapůjčila Eliška, Mařenka nebo Tonička. Výměnou za zapůjčení hry na playstation, prozrazení hesla k Netflixu a podobně.

Po půlhodině zjišťování, jak je to s mými svršky docházím k názoru, že vražda na tyranu není zločinem, že si svoje věci budu zamykat a hlavně, že jsem jako matka selhala, když něco takového dětem dovolím. Tedy ne že bych vyslovila souhlas, já jen považuju za samozřejmé, že do prádelníku, botníku a ani peněženky jiných osob se zkrátka neleze. Pokud ano, tak s výslovným svolením toho, koho chcete obrat. Na den o tričko, na večer o pár kaček.

Zajímavé na celé věci je, že recipročně to nefunguje. Jsme s dcerami přibližně stejně velké, ve všech rozměrech, takže bych si k nim také mohla skočit pro tričko s Mickey Mousem, když mě popadne záchvat infantilní nálady. Nebo bych si ráda vzala kabelku, kterou se pyšní moje nejstarší dcera. Hodila by se mi k lodičkám, které nazuju jednou za měsíc a kupovat k tomu druhý drahý kousek stejně provedený, jako už doma máme, se mi vážně jeví jako zbytečná investice.

Jakmile po jejich věcech sáhnu, a že jsem to zkusila, okamžitě se ozve: „Mám právo na soukromí. Nenos mi moje věci, ty si vyděláváš, tak aspoň to moje nejoblíbenější tričko mi neber. Nemůžeš mi brát kousky, které jsem si na den naplánovala obléci já. Mami, na soukromé věci se nesahá…“

Ve výčtu výčitek bych mohla pokračovat. Ale asi to znáte také. A finále? Rozmohl se nám doma takový nešvar. Některá z mých třech krásek mi chodí na bronzer, korektor, primer, řasenku. Kromě ranního shledávání se s nepoužitelnými svršky mám tak další problém. Najít alespoň fragmenty obsahu kosmetické taštičky, které by mě udělaly krásnější.

Mám právo na soukromé vlastnictví. Chci jej mít. A toužím po tom, aby jej konečně někdo začal respektovat. Obávám se ale, že v době, kdy se mnou domácnost sdílí tři rozjívené teenagerky, budu si muset své milované kousky schovávat na tajné místo.

Jinak budou i nadále moje ranní úvahy na téma „Co si vezmu na sebe“, v zásadě k ničemu. Odpověď bude vždy jediná. Do práce budu vyrážet v tom, co zrovna nebudou potřebovat moje dcery. Smutná perspektiva… Nebo vás napadá nějaké řešení?

Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.