Klára Kotábová v karanténě, den 25: Historie se píše…teď

Pro komunikaci s dětmi se snažím vyhradit si co nejvíc času. Když je tedy ta krize, tak aby alespoň k něčemu byla... Všude totiž čtu motivační texty, jak se mám vykašlat na práci, naučit se čínsky, vycvičit psa podle kousků cirkusových medvědů. Nebudu našeho líného invalidního starého psa ani učit novým kouskům (ta snaha je předem odsouzena k nezdaru), ani posilovat mozek snahou dostat do něj vědomosti, které mi v něm stejně nevydrží. I když teď mě napadá, že čínština se možná už brzo bude hodit… Nastavila jsem si to jinak. Jakmile mám volnou chvilku, a děti zájem, mluvíme spolu. A já se nestačím divit, jak moc je zajímá moje dětství. Nad chřipkovými prázdninami, které byly v době, kdy jsem chodila do druhé třídy a trvaly přesně týden, jen mávly rukou. Nad uhelnými (stejně dlouho trvajícími) také. Protože jsem v jejich očích, a ve srovnání s koronaprázdninami, žabař. Zaujalo je ovšem, když jsem jim ukazovala nějaké prázdninové fotografie, na kterých jsem zvěčněna u svého nového kola značky Liberta. Bez helmy. To nedokázaly pochopit. Stejně jako nestrávily informaci, že jsem se ráno ve Žloukovicích sebrala s hláškou, že se jdeme s partou koupat do Berounky – a vrátila se hladová kolem šesté večer. Bez průběžného podávání informací mobilním či stabilním telefonem. Ve vesnici neexistoval totiž ani jeden. A i kdyby existoval, stejně by mě ani nenapadlo vzdálit se od Marka, který partě velel a já ho tak milovala…

Také je zaujalo moje vzpomínání na rodinnou výpravu do Jugoslávie. Jeli jsme ve staré škodovce 105 (odborník promine, ale jediné co si pamatuju je tohle číslo a také to, že byla oranžová), přespávali v kukuřičném poli, s sebou jsme si vezli jídlo na tři týdny, a světe div se, neměli jsme ve voze žádné podsedáky a ani chladničku. Na otravu jídlem jsme nezemřeli, ani na to že se sestra Eva tak moc snažila krmit rybičky v přístavu Makarská, až spadla mezi uvázané lodě, které se k sobě začaly přibližovat… A nakonec ji zachránil mladík z NDR, aniž by si toho mí rodiče všimli, diskutovali totiž s bytnou Danicou, kde se dá koupit levné zlato… Tedy oni si toho všimli. Až v okamžiku, kdy se u nich objevila promočená, ale zachráněná Evička… Pak jsme dostaly na zadek já a sestra Kamila, že ji dostatečně nehlídáme. A taky za to, že jsme snědly celé balení věnečků (a to se přitom jen utopilo v Jadranu). A co že tedy bude jako dezert po večeři. Vzhledem k tomu, že času je teď opravdu hodně, vyhrabala jsem ve vzpomínkách také lyžování na Zadově. Neměli jsme funkční prádlo, ale mámou spíchnuté oteplováky. Někteří z nás džíny. Taky jsme jezdili na lyžích, které nikdy neviděly servis a opět – bez ochranných prvků… Těch vzpomínek je mnoho a děti je hltají, jako sci-fi. Z minulosti. Což je nesmysl, ale asi tak. Včera jsme si zase jen tak povídaly o ničem - a jedly u toho kultovní věnečky, když se Anička zamyslela a povídá: „Mami, já vůbec nechápu, jak jsi to svoje dětství mohla přežít. Tolik nebezpečí… Ale víš co je super? Až si takhle budu JÁ povídat se svými dětmi, nebudou mi věřit, že jsem zažila dobu, kdy jsem mohla chodit venku bez roušky. Nebo to, že dezinfekci nemusel mít každý povinně v tašce, že se dalo sedět v Mekáči… A víš co? Já vlastně budu za hvězdu a až budou tvrdit, že nechtějí do školy, protože je zima, nebo prší, nebo tak něco (evidentně čerpala z důvodů, které používá, když se do školy před pár týdny nechtělo jí), prostě jim řeknu, že ať tohle ani nezkouší. Protože já jsem přežila koronavirovou pandemii, takže déšť pro mě není argument.“

Pravdu má ta holka. My, co přežijeme toto, už zvládneme všechno. A s lacinými argumenty si na nás v budoucnu už nikdo nepřijde.

Tak ať jste zdraví.

MARIANNE AŽ DO SCHRÁNKY S POŠTOVNÝM ZDARMA

Pokud to není nezbytně nutné, nevycházejte v současné době ze svých domovů - a to ani pro nové číslo Marianne. Časopis Marianne si totiž můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.