Klára Kotábová v karanténě, den 27: Přiznávám, spáchala jsem trestný čin… Asi

Nedávno jsem psala o tom, jak je lidský kontakt s osobou jinou, myslím ten fyzický, pro spokojenou a vyrovnanou duši člověka nezbytný. Dokonce důležitější, než pravidelný přísun potravy. Bez ní se nějakou dobou přežít dá, bez fyzického kontaktu ne. Ale nemá cenu dávat si opáčko z mých textů, pojďme k věci.

Vždy touto dobou, na konci dubna rozhodnu, že se zima už s definitivní platností nevrátí, a že je tedy na místě odvézt věci do čistírny. Když jsem dorazila na místo, vyhrabala se z auta s hromadou svršků v náručí, najednou jsem uslyšela: „Kláro? Jsi to ty?“ Jiří byl opravdu dobrý, že mě poznal, když hlavu mi neviděl (si myslím já), nejen kvůli tomu, že byla zabořená v bundách, které jsem bradou přidržovala, aby se z náručí neporoučely někam k zemi, ale navíc přizdobená slunečními brýlemi a rouškou nakřivo. Na rovinu: Jirku, trenéra mých holčiček, jsem zase naopak vůbec nepoznala já. Zahalený ve sportovním šátku vypadal nějak hrozivě a navíc znáte to: Když máte člověka zafixovaného ze sportovní haly a ve sportovním oblečení, trochu vás vykolejí, když ho potkáte tam, kde byste ho rozhodně nečekali. Navíc v civilním oblečení. V prvním okamžiku nevíte, kam si ho zařadit. Tak to mám tedy já. Chvíli jsme se na sebe s Jirkou dívali, přesně vím, že jsme oba vyhodnocovali, totálně zblblí propagandou, jaké pro sebe navzájem znamenáme epidemiologické riziko. V očích se nám místo dolarů míhaly obrázky koronaviru, a když tento nejapný psychický sken skončil, odhodila jsem bundy, on nákupní koš a normálně lidsky jsme se objali. Dá se říci, že jsme odhodili i zábrany, protože přátelské objetí na veřejnosti, to chce v dnešní době pořádnou dávku odvahy.

Chvíli jsme si povídali a mně bylo krásně z toho, že svět je ještě v pořádku. Trochu jsem se totiž bála, že lidé, poté, co se začnou uvolňovat zákazy, se k sobě nebudou chtít přiblížit, budou se štítit jeden druhého… Zkrátka že rezignují na ty projevy komunitní neverbální komunikace, které nás odlišují od zvířátek. A došlo mi, jak moc se těším na to, až obejmu sestry, kamarády na jihu Čech, asi i kolegy. Nemůžu se dočkat, až si sednu do kavárny s kamarádkami a s hlavami u sebe budeme probírat věci. Dobře, budeme drbat, ale i to je nezbytná činnost pro přežití tlupy. Ve finále vlastně začnu aktivně plnit doporučení profesora Prymuly o promořování. Asi jsem s ním i začala, i když na druhou stranu: Jak asi, když od trenéra Jirky jsem se dozvěděla, že kvůli těhotenství jeho ženy nikam nechodí a jsou stále na zahradě, protože tu přece jen nějaké obavy jsou. Což respektuju, a taktéž jsem mu vysvětlila, že s ohledem na děti nikam nechodíme, doma dřepíme a snažíme se zpříjemnit si každý okamžik domácího vězení. Přestavováním nábytku a spoustou dalších nezbytných činností. Takže nepromořuju. Mám ve své bublině jen zdravé a zodpovědné jedince, kteří se drží dobrovolně pod zámkem.

Zpětně mi došlo (při vyhodnocování zážitku dne), že se spoustou lidí se už v životě neobejmu. Ne proto, že bych byla přenašečem viru, nebo páchla, ale proto, že jim zkrátka nevyhovuje můj francouzsko-italský objímací a líbací rituál. Mají totiž v ruce důkaz, že doteky jsou nehygienické, takže jsou v právu. Koronavirová mánie je jen (a do budoucna bude) argumentem, jak se odstřihnout od základních projevů lidského chování. Takže si vysloveně užívají pozdravy na několik metrů, nevískání dětí ve vlasech, neobjímání se při náhodném setkání. Jejich optikou. Na rovinu, já se s tím nějak vyrovnám, co když ale kolem sebe i takto chladní jedinci mají někoho, kdo na pusu od nich, nebo jiný jejich projev lidskosti čekají?

Tak ať jste zdraví.

MARIANNE AŽ DO SCHRÁNKY S POŠTOVNÝM ZDARMA

Pokud to není nezbytně nutné, nevycházejte v současné době ze svých domovů - a to ani pro nové číslo Marianne. Časopis Marianne si totiž můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.