Klára Kotábová v karanténě, den 29: Vracíme se k normálu, jsme na sebe sprostí

Považuju se za sluníčkáře, hippie dítě a ve stejném duchu vychovávám i svoje potomky. Jakože pustíte sednout stařenku v tramvaji, donesete nemohoucímu nákup - a tak. Proč o tom ale píšu? V době karantény se mi zdálo, že jsou k sobě lidé laskaví, mají se rádi, pomáhají jeden druhému. A nabyla jsem dojmu, že už to tak zůstane. I kdyby jiný pozitivní výsledek prožité podivné období nemělo (neb všem jde o dva výsledky negativní, ideálně po sobě jdoucí, že), úcta, vzájemná pomoc a sounáležitost, to je přesně to, co se lidé během krizového období mohli naučit a taktéž jsem věřila, že nově nabyté schopnosti aplikují do svých vzorců chování i pro budoucnost. Jenže jsem se šeredně spletla. Opět v lidech viděla to lepší. V realitu jsem byla uvedena prakticky hned. Vyvezla jsem dcery nadýchat se čerstvého vzduchu. Stačilo jen vyjet v neděli večer na silnice a bylo jasné, že dobro v lidech nezůstalo ani omylem. Spolu s rozvolňováním všech opatření, což probíhá chaoticky, se lidé ke svým starým návykům vracejí poměrně přesně (což nechápu!). Takže naše cesta z města ještě proběhla poměrně v pořádku, cesta do města už byla plná zdvihnutých prostředníků, vybržďování, dělání myšek, atd.

Cestu necelých dvou stovek kilometrů mezi venkovem a domovem jsme dojely po třech hodinách, nepočítaně sprostých gestech, atd. A to jen proto, že jezdím podle předpisů. S třemi dětmi za zády to asi ani jinak nejde. Jenže to tempo, které nasadím, podle dopravního značení, zřejmě nevyhovuje těm, kteří děsně spěchají. Takže troubí, ukazují gesta nehezká a v okamžiku, kdy se dostanou před moje auto, zpomalí – asi aby se podívali, co za kreténa (bráno jejich optikou), jede v obci padesátikilometrovou rychlostí, když je místní zvyklostí profrčet ji stovkou. Vždyť všichni vědí, že tam po silnici nikdo nechodí a přes silnici už vůbec ne.

Oni to možná vědí, já ne. Navíc mě rodiče vychovali tak, abych dodržovala to, co je nařízeno. Takže kde je předepsaná rychlost, dodržím ji. Když si mám plácnout hadr (suplující roušku) na obličej, udělám to. Stejně tak nemluvím za jízdy s řidičem, nepředbíhám ve frontě na pokladnu v obchodě. A tisíc dalších maličkostí. Nejspíš nejsem rebel, a nikdy jsem nebyla. I když, pár výstřelků by se tam našlo, ale v zásadě se dá říci, že pravidla daná v naší společnosti dodržuju. Pokud mám ze svých dětí vychovat slušné lidi, asi si ani jiný model chování nemůžu moc dovolit. Nechci, aby na silnici gestikulovaly na pomalejší auta, byly sprosté na starší ročníky. Třeba proto, že se v životě ocitnou v jejich roli a na jejich pozici – a nechci, aby se cítili nekomfortně.

Jak podotkl můj známý: „Jsi měkká, když se chováš takhle, nediv se, že se i ostatní chovají jako ovce.“ S tím tedy hrubě nesouhlasím. O nařízeních si můžu myslet, co chci, sprostá za každou cenu být nemusím. A tím, že se snažím žít podle pravidel materiálně pospolné společnosti, se přece neřadím mezi ovce, ne?

Koneckonců, sprostý nebyl ani John Lennon a svou hudbou změnil svět. Nebyla ani Coco Chanel a svým neutuchajícím nátlakem na ženy a jejich vnímání světa módy změnila svět. Stejně tak Marléne Dietrich. A další. Není třeba být programově vulgární a čekat, že jen tak dosáhnu úspěchu. To je nesmysl. My ženy to přece umíme úplně jinak. A já už vím, co udělám příště, až se dostanu do podobné situace. To budete koukat.Tedy ten, co mě bude zdravit prostředníkem.

Mimochodem, moc se přimlouvám: Kdybychom si jako poučení z krizového vývoje měli odnést jen jednu jedinou věc, právě vzájemná lidská slušnost by to mohla být, co vy na to?

Tak ať jste zdraví!

MARIANNE AŽ DO SCHRÁNKY S POŠTOVNÝM ZDARMA

Pokud to není nezbytně nutné, nevycházejte v současné době ze svých domovů - a to ani pro nové číslo Marianne. Časopis Marianne si totiž můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.