RADKIN HONZÁK: Prášek, nebo poznání?
Je psychosomatika stále kontroverzní, nebo už se z ní pomalu začíná stávat mainstream? Nad tím se ve své pravidelné rubrice zamýšlí psychiatr Radkin Honzák.
Psychosomatika je hezké slovo, které letos slaví 202. narozeniny a za svůj život bylo přiřazováno k různým dějům. Jako první jej použil německý psychiatr Heinroth ve své práci o poruchách spánku, v celém textu všeho všudy jednou, aniž je nějak blíže vysvětlil.
Psychosomatický přístup by měl konečně překlenout neblahé Platonovo rozdělení člověka na tělo a duši, protože tyhle dvě pomyslné entity se ve zdraví i nemoci proplétají. Kdo je jen trochu soudný, vidí, že chátrá-li jedno, trpí také druhé. Galénos, který tohle rozdělení uvedl do medicíny, nabádal své žáky, aby o duši pečovali stejně jako o tělo, ale to se bohužel nezdařilo. Vědecká medicína vznikající ještě v dobách, kdy nad duší panovala církev, poslechla Descartovo doporučení, aby organismus chápala jako „rozumný stroj“. Nemoc je pak porucha provozu tohoto stroje a lékař člověk, který ji rozpozná a dle svých možností upraví. Pokud se medicína věnovala duši, tak v psychiatrii už duši značně porouchané.
Příliš bolavá cesta
Tím se zcela mimo zájem dostaly emoce, které jsou ale primárně tělesné děje nastavující organismus k nějakému pohybu (motio). Je zatracený rozdíl mezi organismem nachystaným na rvačku nebo úprk, a stavem, kdy je člověk smutný. To jsou úplně jiné organismy. Jestliže člověk trpí celoživotní úzkostí, přetěžuje některé systémy a na jiné se nedostane. Stres spotřebuje neúměrné množství energie na úkor imunitního systému – tedy naší obrany jak proti škůdcům zvenčí (bakterie, viry), tak zevnitř (nádory).
ČTĚTE TAKÉ: RADKIN HONZÁK: Jak přijmout odmítnutí bez urážky
Současný psychosomatický přístup netvrdí (jak se někteří mylně domnívají), že duše je příčinou všech nemocí. Požaduje, aby se v případech, kde na to zkušenost ukazuje, braly v úvahu psychické a sociální faktory stejně vážně jako faktory biologické, které zatím mají všude přednost. To ale dělá pohled na nemocného značně složitější.
Vezmeme-li v úvahu, jak prudce přirůstá poznatků v biologické oblasti, chápeme, proč se do skutečně psychosomatické práce mnoho kolegů nepustí. Ale nejen kolegů, také pacientů. Protože jsou-li zde psychosociální příčiny, které poruchu vyvolávají a udržují, je třeba s nimi také něco dělat a do toho se také mnoha lidem nechce, protože očekávaná změna sice může přinést výsledek, ale cesta k ní je namáhavá a někdy i dost bolavá. Tak raději nějaký prášek!
