Říjnový úvodník šéfredaktorky Moniky Mudranincové

To si takhle jedu metrem a pozoruju zvláštní úkaz. Lidi si ke mně sednou, ale vzápětí vyskočí, jako by je uštknul had a sednou si o kus dál. Nevím, která bije, do té doby, než nastoupí starý pán, takový milý člověk hned od pohledu. Ukáže na mne holí a na celý vagon zvolá: „A roušku máš kde, ty nádhero?“ Dvacet párů očí mě propichuje pohledem. Chci se zabít. Jako na potvoru nemám ani šátek, ani kapesník, prostě nic. V tom metru to byli aspoň cizí lidi. Jenže pár dní nato jdu na hogo fogo večeři s inzerentem a výkvětem celé lifestylové novinářské scény. Hodím se do gala, voním drahým parfémem a cítím se skvěle. Vyprávím historky, směju se na celé kolo – a večer doma u zrcadla zjistím, že mám na předním zubu nalepený list špenátu.

Ale mám i horší chvíle. Jsem na prezentaci kosmetické značky. Přijde za mnou cizí žena, tyká mi a ptá se, jak se mám. Sakra, kdo to je?! V hlavě mi to šrotuje, raději odpovídám otázkami: A jak se máš ty? Bože, snad řekne něco, co mi ji zasadí do kontextu… No jasně, už to mám! Je to PR žena té kosmetické značky, jak jsem mohla být tak pitomá. Vyptávám se na složení krému, co vidím před sebou, aby viděla, že se zajímám o její práci. Vezme krém do ruky a složení mi přečte z krabičky. Je to celé takové divné. Raději se rozloučím. Druhý den jdu na poradu vedení našeho vydavatelství. A hle, kdo vedle mě sedí. Ta žena s krémem. Až na to, že to není žádná odbornice na média z kosmetické firmy, ale kolegyně, kterou mi před pár dny kdosi představil. Tadadadá!

Takže, milé přítelkyně, pokud se vám takové trapasy stávají taky, neznamená to, že jste pitomé, ale že si nutně musíte dát pauzu. Načerpat energii. A o tom je i o říjnová Marianne. Přeji vám příjemné čtení!

Říjnovou Marianne si můžete objednat s poštovným zdarma na www.marianne.predplatsi.cz