„Za všechno můžou ženy.“ Hrozba pro vaše syny? Manosféra plíživě deformuje pohled kluků na svět

„Musíš do toho nasypat tak čtyři mega, aby ti to hodilo sto tisíc měsíčně, takovej základ, když jsi sám. Jsou na to nějaký videa, našéruju ti to,“ říká jeden mladý muž druhému v křesle u kadeřnice. Sedím tam se synem a poslouchám. Možná bych tomu ještě před pár týdny nevěnovala pozornost, jenže se zrovna nořím do rešerší k tomuto textu. Hned mě napadne: Začíná to třeba takhle? Nenápadně, rozhovorem o penězích, investování a nasdílením pár videí?

O pár hodin později mi spisovatel Petr Hanel, autor románu O hvězdách víš hovno, který loni bodoval u generace Z a toxická maskulinita je jedním z jeho témat, moje tušení potvrdí: „Ano – klidně to začíná právě takhle. Videi s radami, jak sportovat, jak oslovit ženy, jak vydělat peníze. Protože jeden ze základních kamenů manosféry je vlastně nastavený správně: pracuj na sobě, buď nejlepší verzí sebe sama.“ Problém nastává ve chvíli, kdy se tahle na první pohled rozumná výzva k seberozvoji začne opírat o jinou motivaci. Z původně neškodných fór pro sdílení mužských zkušeností může vyrůst prostředí plné hněvu, frustrace a nenávisti k ženám. Říká se mu manosféra – a pro dospívající chlapce může být nebezpečná.

• Manosféra je souhrnné označení pro online obsah a komunity, které mluví o mužství či mužnosti, vztazích a roli mužů ve společnosti. Od podpory sebedůvěry a osobního rozvoje je v nich obvykle jen krůček k šíření zjednodušených či nepřátelských názorů na ženy a vztahy. Často to může začínat nenápadně jako stránky věnované fyzické a psychické odolnosti. Pro teenagery může být manosféra lákavá, protože nabízí jasné odpovědi na složité otázky o identitě, emocích a vztazích.

Manosféra nabízí černobílý svět, kde muži mají být bohatí a silní a ženy pokorné a poddajné.

Svět hněvu

Tady už nejde o radost z růstu a cestu k vnitřní stabilitě; práce na sobě má být prostředkem k moci. Moci nad ženami. Musíte být silní, bohatí a mocní, abyste se dostali k – slovníkem manosféry – „holkám vyšších kvalit“ a mohli si užívat sexu s nimi. Stačí se podívat na pár videí, jak správně cvičit bicepsy, a je možné, že vašemu synovi internetové algoritmy příště nabídnou něco ostřejšího, kde už nepůjde jen o svaly.

Obsah, který se může strefit do chaosu jeho dospívání a nabídnout mu černobílý obraz skutečnosti, kde muži mají být bohatí a silní a ženy pokorné a vděčné za pozornost těchto supersamců. Zkráceně: spadnou do lákavých osidel manosféry, která chlapcům a mužům vtlouká do hlavy, že pokud se jim v životě nedaří, není chyba v nich, ale ve „zkaženém systému, který řídí ženy“.

Za všecko můžou ženský

Někteří kluci se k manosféře dostanou při hledání odpovědí na osobní problémy, jiní do ní postupně sklouznou z jiných koutů internetu – z herních diskusních fór nebo sociálních sítí. Společné mají jedno: pocit, že je konečně někdo poslouchá a dává jim odpovědi. Pocit sounáležitosti je o to silnější, když ho zprostředkovává sebevědomý a rétoricky zdatný influencer, jakým je například bývalý anglo-americký profesionální kickboxer, dnes internetová celebrita Andrew Tate. Ten totiž velmi dobře chápe, že k moci patří komunita. A ta se nejsnáze buduje skrze společného nepřítele. Kdo je jím v manosféře, už víte – ženy.

• Filmový tip: Společně si pusťte netflixovou minisérii Adolescent nebo youtubová videa Willa Hitchinse, který stojí v opozici k lidem, jako je představitel manosféry Andrew Tate.

Protření a komunita

Podle Petra Hanela má celý mechanismus velmi blízko k dezinformacím. „Pokud člověku chybí kritické myšlení – a to může být dané věkem, vzděláním nebo třeba emočním rozpoložením po rozchodu –, slyší hlavně, jak to ti lidé říkají. Sebejistě, důrazně, bez zaváhání. Snadno pak přehlédne, že jejich argumenty vlastně nedrží pohromadě.“ A i kdyby některé neobstály, pořád je tady komunita: obrovská, globální, navzájem se utvrzující ve své pravdě.

Manosféra totiž není jeden web ani jeden influencer, ale síť subkultur, které se v detailech liší, ale spojuje je negativní postoj k ženám. Patří sem například incelové – muži, kteří dlouhodobě nemají partnerský vztah, nebo třeba takzvaní sigma males, úspěšní, chladní samotáři, kteří pohrdají společenskými normami a ženy k sobě „přitahují“, aniž by o to usilovali.

Na počátku je stud

Manosféra nevznikla přes noc. Její základy se objevily už na konci 90. let. Podle rodičovské mentorky Ester Bezděk se manosféře daří především proto, že nabízí jednoduché odpovědi na složité vnitřní bolesti. „Cíleně pracuje s emocí studu – jednou z neurobiologicky nejsilnějších sociálních emocí,“ vysvětluje.
Každý kluk přirozeně občas pociťuje stud za to, že není dost dobrý, dost silný, dost úspěšný, dost žádoucí. Toxické narativy manosféry s tím pracují rafinovaně: stud neodstraňují, ale převracejí. Nejsi špatný ty, špatný je svět kolem tebe. A tak se tichá emoce studu přesouvá ven a mění se v hněv.

Mluvte s kluky o emocích

Jak na to, aby manosféra nevtáhla do své sítě i naše syny? Mentorky Ester Bezděk se ptám nejen jako novinářka, ale i jako máma dvou kluků – devítiletého a šestiletého. Její odpověď je nepřekvapivě stejná jako u většiny rodičovských témat: klíčem je vzájemný vztah.

U menších chlapců jde především o to, aby se naučili rozpoznávat a pojmenovávat své emoce a mohli je bezpečně prožívat. Dnes už víme, že věty typu „kluci nepláčou“, zesměšňování emocí nebo jejich bagatelizace jsou škodlivé. Zároveň ale sklouzáváme do opačného extrému. „Snažíme se dětem vytvořit svět, kde nezažijí nic nepříjemného nebo náročného. Tím je ale připravujeme o možnost naučit se být s nepříjemnými pocity, které jsou sice těžké, ale zvládnutelné, a díky tomu budovat nástroje, jak s takovými pocity pracovat,“ říká expertka.

Důležité je dopřát dětem bezpečný prostor, kde mohou zažít frustraci, smutek nebo zklamání a zjistit, že tyhle emoce patří do života. Když kluky naučíme být s jejich pocity a pojmenovat je místo toho, aby se před nimi schovávali, je to nejlepší prevencí před tím, aby později hledali jednoduchá řešení, která zdánlivě nebolí, protože vinu svalují na někoho jiného.

Nebuďme služky

Znamená to také méně se dětem přizpůsobovat a neklást vždy jejich potřeby nad svoje. Zní vám to povědomě? Často to děláme právě my mámy. Nevědomky tím ale svým synům vytváříme obraz ženy bez hranic, která slouží ostatním. A právě ten se později znovu objevuje v toxických narativech manosféry. Proč by mu měli kluci odolávat na internetu, když podobný vídají doma?

Dlužno dodat, že má-li žena pustit část odpovědnosti například za úklid nebo výchovu, musí na druhé straně stát někdo, kdo její díl převezme. Tedy muž, který zmíněné činnosti a povinnosti buď udělá sám, nebo děti povede k tomu, aby se na nich podílely.
Držet si vlastní hranice přitom neznamená být chladná nebo odmítavá. Znamená to ukazovat dětem, že jsme tady pro ně a zároveň máme svoje potřeby a limity. Tohle všechno dává skvělý základ. Ale co když už máte doma puberťáka?

Nikdy není pozdě

Dobrá zpráva: nikdy není pozdě. V každém věku se dá vztah s dítětem začít budovat zdravěji. V pubertě je to náročnější, ale ne nemožné. Pokud v tu chvíli chybí doma bezpečný vztah a rozhovor, chlapec velmi snadno sáhne po komunitě, která mu nabídne pocit sounáležitosti i vysvětlení. Manosféra totiž mluví jazykem, kterému dospívající rozumějí. Je přímočarý, drsný, slibuje „pravdu bez obalu“ a pracuje s jasným rozdělením rolí: někdo je viník, někdo oběť, někdo vítěz. V chaotickém světě emocí to může působit uklidňujícím dojmem.

Rodiče v tomto období jako první často nasazují kontrolu. Ve snaze dítě chránit mu omezují přístup na telefon nebo sociální sítě. Dřív nebo později ale chlapec na takový obsah stejně narazí. Nabídne mu ho algoritmus nebo někdo ve škole. „Proto je lepší pustit si videa toxických influencerů s dětmi. Pobavit se společně o tom, co je na videu špatně, v čem je manipulativní, zkrátka budovat kritické myšlení,“ dodává Petr Hanel.

V tom se shoduje s mentorkou, která upozorňuje, že zákaz fascinaci spíš posílí. Cesta k dítěti vede spíš přes zájem a otázky typu: Vidím, že koukáš na taková videa. Co tě na tom baví? Co ti na tom přijde zajímavé? Nemoralizujte, nestavte se do pozice „já vím, ty nevíš“ a odpusťte si věty jako „co to zase sleduješ za hovadiny“. Když něco označujeme jako hovadinu, hnus nebo zlo, stává se to v pubertě o to lákavější. Když ale řeknete „Mně to přijde divné, nelíbí se mi to“, dáváte dítěti prostor k přemýšlení. „Protože to je autenticita. To jste vy. Učíte své dítě, že mít odlišné názory je normální, že máma to má možná takhle, ale já to mám třeba jinak,“ vysvětluje Ester Bezděk.

Ani teenageři, kteří už manosféře propadli, samozřejmě nejsou ztracení. „Je důležité si uvědomit, že si nevybrali ideologii, ale útěchu. Nejspíš prahnou po ještě větší blízkosti.“ A právě od ní a od zájmu o syna a jeho přijetí i s tím, co se nám na něm nelíbí, se dá znovu začít. První cíl ale není změna názoru, nýbrž obnovení vztahu. Ideálně přes otázky na obyčejné věci: Jaký jsi měl den? Co teď řešíš? Máš si o tom s kým popovídat? „Aniž by se to zvrhlo do boje o to, kdo má pravdu,“ dodává expertka, „jen z čistého zájmu.“ Jde o to, aby syn cítil, že ho vidíme. Pak nejspíš nebude potřebovat hledat porozumění v dalším tiktokovém videu, ve kterém muži nenávidí ženy.