Lékařka ze záchranky Katarína Veselá: Je pro mě náročné vidět utrpení. Na místě jsme rychle, ale někdy to nestačí

Katarínu Veselou zná veřejnost jako lékařku ze záchranky, anestezioložku a jednu z nejvýraznějších tváří zdravotnické osvěty na sociálních sítích. Za její popularitou ale nestojí jen videa z prostředí urgentní medicíny. Právě zkušenosti z práce na záchranné službě ji podle jejích slov naučily vnímat lidskost, solidaritu a pomoc druhým jako hodnoty, které mohou v kritických okamžicích rozhodovat o životě. A jednou z nejdůležitějších forem takové pomoci je i darování krve. Právě dnes, 14. června, si připomínáme Den dárců krve.

Co vás napadne v prvních minutách po zaznění vysílačky, že máte výjezd k dopravní nehodě?

Snažím se poskládat si v hlavě pár možných scénářů, které by se mohly odehrávat. Kolegyně a kolegové na zdravotnickém operačním středisku vyhodnotí prvotní informace z místa a snaží se nám předat maximum, například zda jde o nehodu auta s chodcem, nebo o vícero aut, a třeba i předběžný počet zraněných. Podle toho odhadují i množství vyslaných prostředků, jestli poslat vrtulník, lékaře a kolik sanitek. Někdy je to ale volání z havarovaného auta, takzvaný e-call, a bližší informace nejsou k dispozici.

A jak to řešíte, když pacient potřebuje krev?

Pokud mám alespoň zevrubnou představu, s kolegou, který řídí, se už domlouváme, jaké pomůcky asi budeme potřebovat, ale konkrétně si to vždy upřesňujeme na místě. V případě, že pacient ztratil velké množství krve, je v některých krajích dostupná ve vrtulníku, nicméně tam, kde vrtulník s krví není k dispozici, máme velmi účinné léky a prostředky podporující zastavení krvácení a již při vyrážení z místa události kontaktujeme nemocnici, kam pacienta vezeme s požadavkem, aby měli připravenou krev.

Existují situace, kdy si člověk naplno uvědomí, že bez dárců krve by medicína byla bezmocná?

Ano, uvědomuju si to nejen v práci na záchrance, ale i na operačním sále. Pracuji jako anestezioložka, takže podávání krve při operaci je v mojí režii, a i když je medicína dnes už hodně daleko, lidskou krev nahradit neumíme.

Mohlo by se vám líbit

Zlomené srdce existuje. Lékař vysvětluje, jak se liší od infarktu a proč problém nejčastěji postihuje ženy

Vzpomínáte si na moment, kdy jste si řekla: „Dnes někomu zachránila život úplně cizí lidská bytost“?

Každý jeden den v práci. Protože laiků, kteří jsou ochotni pomáhat a poskytovat první pomoc, je v ČR opravdu hodně. Záchranná služba má zákonem daný dojezdový limit 20 min, obvykle je to mnohem dřív, v Praze je průměrná dojezdová doba okolo 8 minut. Ale lidský mozek odumírá do 5 min, vykrvácet z velké tepny se dá rovněž za pár minut. A tak bez ochotných lidí by mnoho našich pacientů už nebylo na světě. První pomoc má obrovský smysl.

Jaké to je držet pacienta na hraně života a vědět, že o jeho šanci rozhoduje i to, jestli je v nemocnici dostatek krve?

Situaci, kdy by pro pacienta nebyl dostatek krve v nemocnici, jsem naštěstí nikdy nezažila a jsem za to velmi ráda, že žijeme v České republice, kde máme dostatek dárců.

Co byste chtěla, aby lidé věděli o práci záchranářů ve chvílích, kdy se bojuje doslova o každou kapku času i krve?

V případech, kdy jde o pacienta s velkou krevní ztrátou, je nejdůležitější, aby se včas dostal do nemocnice, kde je dostatek krve. Takže apeluji zejména na řidiče, aby byli soustředění a umožnili sanitkám hladký průjezd. Dívali se do zpětného zrcátka, kam uhýbají auta za ním, abychom nemuseli přejíždět z pruhu do pruhu. Aby uhýbali smysluplně a vědomě.

Máte v hlavě příběh pacienta, který přežil hlavně díky rychlé transfúzi?

Dokonce několik. Jednou šlo o pacienta bodnutého do krku, kdy byla poškozená velká tepna. Pomáhali nám kolegové od policie, jeden z nich držel ruku na ráně až do příjezdu do nemocnice.

Co byste řekla člověku, který si myslí, že jedno darování „stejně nic nezmění“?

Jedno darování může změnit mnohem víc, než si myslíme. Jen si to představte, darujete krev a zrovna tu vaši krev dostane jedno dítě, a to dítě bude za pár let vědcem, pilotem, spisovatelem. A nemusí to být ani dítě. Ale co když ta krev poputuje náhodně k někomu z vašich blízkých? Anebo budete vy potřebovat krev a dostanete ji jen díky člověku, který si řekl, že daruje.

Změnila vás práce na záchrance i jako člověka? Třeba v tom, jak vnímáte pomoc druhým?

Velmi. Práce na záchrance vás nutně změní. Věřím mnohem víc v lidskost a dobro, protože to vidím dnes a denně. Vidím lidské příběhy velké lásky, ale i ochoty pomoct cizímu člověku na ulici. Díky práci na záchrance si mnohem víc vážím lidského života a uvědomuju si, že ty opravdové hodnoty v obchodech nenajdete.

Mohlo by se vám líbit

Hladké nohy, oblast bikin i podpaží bez chloupků: Revoluční IPL epilace na doma. Rady dermatoložky i zkušenost čtenářky

Je nějaký okamžik z praxe, na který nikdy nezapomenete právě kvůli darované krvi?

Není to úplně klasický příběh, ale pamatuji si, jak moc jsem byla fascinovaná na semináři v nemocnici o dárcovství. Jak dobře na tom v ČR jsme, kolik máme ochotných dárců a jak je to velmi důležité. Jak probíhá celý proces od darování po vznik preparátu, který podáváme.

Co bývá na výjezdech psychicky nejtěžší?

Pro mě jsou to lidské příběhy a rodinné tragédie. Nevadí mi pohled na krev či resuscitace. Ale je pro mě těžké vidět utrpení rodinných příslušníku, nebo pacientů. Náročný je pro mě pocit bezmoci, proto neustále studuju a učím se, máme špičkové vybavení, na místě jsme rychle, a někdy to přesto nestačí.

Jaké nejčastější mýty o práci záchranářů mezi lidmi kolují?

Těch by bylo opravdu hodně. Ale já bych zkusila vybrat to, co mi přijde nejdůležitější. Základem velmi krátkého vztahu mezi pacientem či jeho rodinou a záchranářem je důvěra. Bez relevantních informací nedokážeme adekvátně pomoct, a pokud ano, je to o něco složitější. Nikdy nesoudíme pacienty za to, jak jsou oblečeni, jestli mají oholené nohy, jsou pomočeni, pod vlivem alkoholu či drog. Ale zrovna ten vliv dalších látek, ať už léků nebo právě alkoholu, THC a podobně, může být pro další postup a léčbu zásadní. A věřte, viděli jsme za svou praxi toho tolik, že nás už máloco překvapí.

Zdroj: Autorský rozhovor s MUDr. Katarínou Veselou