Ještě poměrně nedávno určovala společnost ženám poměrně přesný scénář života – od očekávaného věku pro sňatek až po roli v rodině či profesi. Dnes se však možnosti výrazně rozšířily a mnoho žen má větší svobodu volit vlastní cestu. Mohou se samy rozhodovat o kariéře, rodině i životním stylu a utvářet si život podle svých představ, nikoli podle předem daných společenských pravidel.
Možnost rozhodovat o sobě není jen otázkou svobody, je to taky otázka identity, důstojnosti a pocitu, že náš život (život žen) opravdu patří nám. Ještě před pár generacemi by mnoho dnešních rozhodnutí vůbec nepřicházelo v úvahu. Změnit práci ve třiceti? Odjet na rok do jiné země? Ucházet se o post ředitelky? Rozhodnout se, že nechci děti, nebo že je chci naopak později? Dnes to zní jako běžná věc, jenže dřív tomu taky nebylo.
Svátek, který má svou historii
Pro mnoho lidí u nás má Mezinárodní den žen pořád trochu zvláštní pachuť minulosti. Někdo si vybaví karafiát, někdo chlebíčky v závodní jídelně, někdo obligátní větu o tom, jak jsou ženy „opravdu důležitou součástí společnosti“. V době socialismu se MDŽ slavil poměrně okázale a někdy až povinně. Jenže původ svátku je vlastně úplně jiný.
Ve skutečnosti ale Mezinárodní den žen nevznikl kvůli karafiátům, bonboniérám ani povinným projevům na pódiu. S myšlenkou přišla už v roce 1910 německá feministka Clara Zetkin, která na konferenci socialistických žen v Kodani navrhla, aby měl ženský boj za práva svůj vlastní mezinárodní den. Už za rok se pak slavil Mezinárodní den žen v Německu, Rakousku-Uhersku, Dánsku a Švýcarsku.
Tělo, o kterém může rozhodovat majitelka
Možná to zní jako úplná samozřejmost, že o svém těle my ženy rozhodujeme samy. Ano, tady u nás můžeme. Jenže když na chvíli vykoukneme z vlastní sociální bubliny, rychle zjistíme, že tahle samozřejmost není na světě automatická a mnohdy jde spíše o překážkovou dráhu. Ne všude mají ženy poslední slovo, pokud jde o jejich tělo. O tom, jestli budou mít děti, rozhodují často jiní.
Právě v těchto situacích se ukazuje, jak důležitá je tělesná autonomie. Ve skutečnosti za tím ale není žádná složitá filozofie. Znamená to vlastně jednoduchou věc: Že o vlastním těle by měl rozhodovat především ten, kdo v něm žije – a a ne zákony, politici nebo náhodní lidé, kteří mají pocit, že do toho můžou mluvit.
Podobně je to i s prací. Dřív se zdálo, že kariéra znamená vystudovat, nastoupit do práce, pomalu stoupat po žebříčku a ideálně z něj nespadnout. Ale dnes je to spíše takový profesní freestyle. Někdo chce vystřelit nahoru rychlostí rakety, další si kariéru buduje pomaleji a s mnoha zastávkami na kávu, mateřskou dovolenou nebo úplně jiný projekt. Některá žena změní práci ve třiceti, jiná ve čtyřiceti zjistí, že chce podnikat, a další si prostě řekne, že práce je sice důležitá, ale život není jen LinkedIn profil. Psychologové navíc upozorňují, že spokojenost žen v práci není jen o výši platu (i když ten by mohl u žen poskočit nahoru, stejně vysoký plat mužů a žen je stále scifi), nebo o tom, jak impozantně zná název pozice.
S větší svobodou a autonomií ale přichází i něco, což už tak romanticky nezní. Odpovědnost. Jakmile si totiž můžeme vybírat vlastní cestu, znamená to také, že musíme být připravené na to, že si poneseme důsledky těchto rozhodnutí. Někdy všechno vyjde perfektně a máme pocit, že jsme život rozlouskly jako sudoku na první pokus. Jindy se ukáže, že by bývalo lepší zabočit o ulici vedle.
A někdy prostě zjistíme, že plán A byl zajímavý experiment, ale plán B by nakonec fungoval líp. Rakouský psychiatr a filozof Viktor Frankl, autor knihy O smyslu života, to shrnul přesně. Svoboda je jen část příběhu. Svoboda musí být doplněná odpovědností.Možná to je na svobodě a autonomii to nejzajímavější. Nedává zaručený návod na dokonalý život, ale dává možnost zkoušet, měnit směr, dělat chyby a znova se rozhodovat.
Zdroje: Autorský text, Selfdeterminationtheory, weforum.org, PLOS Global Public Health, Psychology Today, The Guardian
Miss World Taťána Kuchařová: Kdo ji v životě podržel, když jí bylo nejhůř?
