Sloupek Lucie Audi: Dvě kariéry, dvě děti. Už nehledáme rovnováhu, ale rytmus

Nepomáhá mi. Nehlídá. Je táta. A jsme v tom spolu

Mluvili jsme o tom už během prvního těhotenství, že to nechceme „klasicky“ – máma doma, táta v práci. Chtěla jsem mít možnost se k podnikání vracet dřív. Pomalu, po pár hodinách týdně. Mluvili jsme o tom, že to půjde jen tehdy, pokud budeme fungovat jako tým.

Věděla jsem, že mám výhodu. Věděla jsem, že Tom to dá. Ne jako někdo, kdo mě „zastoupí“, ale jako rovnocenný rodič, co převezme směnu. Možná je to tím, že je Tom o deset let mladší než já. Možná tím, že jeho generace už tolik neřeší, jak má kdo co dělat. A co je překvapující? Funguje to. Rodičovství je společné, stejně jako budování rodiny. Je to naše rozhodnutí – najít způsob, jak žít v obou světech, v tom pracovním i rodinném.

Máme holčičky, kariéru a společný Google kalendář. A jede to!

Ve dvoukariérovém manželství se ty největší bitvy nevedou o peníze, ale o čas. Kdo dnes zůstane doma, když holčičky onemocní? Kdo večer sedne k počítači? Kdo půjde s dětmi k zubaři? Kdy si půjdu zaběhat já, a kdy si Tom zahraje golf?

Někdy se domluvíme během dvou vět, a jindy to trvá tři kola, pár hlubokých nádechů a jeden pasivně-agresivní pohled přes kuchyňský stůl. Ráda bych napsala, že jsme se naučili neporovnávat, kdo toho dělá víc, ale nebyla by to pravda. Někdy jsme přetažení, jindy citliví a občas má jeden z nás pocit, že tahá víc. A v těch chvílích se snažíme zastavit a připomenout si, proč jsme do toho šli. Chceme šťastnou rodinu a víc než spravedlnost nás zajímá rovnováha. Ne v jednom dni. Ne v jednom týdnu. Ale v životě.

Chceme, aby naše dcerky věděly…

To nejdůležitější, co si dnes uvědomuji: naše holčičky sledují všechno. Vidí, že i táta může chystat batůžek do školky a zároveň si balit na konferenci, a současně vnímají, že máma v sobotu vede teambuilding pro svůj tým – a v neděli vaří jejich oblíbenou boloňskou. Učíme je, že rodina je místo, kde můžeš být sám sebou. Kde se nehraje podle šablon, ale podle srdce. A že je v pořádku tvořit si v životě vlastní pravidla. A nepotřebujete razítko od okolí, že to děláte správně – protože pokud to funguje vám, je to dost.

Už nehledáme rovnováhu. Hledáme rytmus.

Spravedlnost je krásná teorie, ale v reálném životě často ztrácí dech. Někdy nesu celý domov na ramenou já, někdy Tom. Plánování, střídání a respekt. Schopnost říct: „Potřebuji pomoct,“ a taky: „V tomhle mi není dobře,“ nebo i jen prosté: „Dneska si jdu zaběhat. I když není uvařená večeře.“ Především ta poslední věta – nebudu lhát, je to pro mě těžké – i přesto ve mně zůstává pocit, že čas „pro sebe“ bych si měla napřed v rodině odpracovat, nebo na to všechny připravit. Radost z toho pocitu nemám, ale učím se s ním žít. Učím se, že i já mám nárok na prostor. Bez výčitek, bez vysvětlování.

Nehledám dokonalou rovnováhu, ale hledám rytmus, který nás unese. Protože máme období, kdy je práce tolik, že všechno ostatní jde stranou. A v těch chvílích to prostě otevřeně přiznávám: mezi priority se vejde jen rodina a byznys. Na většinu společenských akcí odpovídám „ne“. A jsou týdny, kdy nevidím ani běžecké boty. A víte co? Je to pro nás v pořádku. Protože pak vždycky přijde období, kdy si ten čas zpomalíme. Protože můžeme. Protože chceme.

Prakticky – Co nám doma pomáhá?

• Sdílený kalendář – máme Google kalendář, kde je náš pracovní čas, schůzky, lékaři, školkové akce i prostor „pro sebe“.
• Naplánujeme všechny dny – v neděli si sedneme a procházíme, co nás čeká. Oba podnikáme, takže plánujeme na týdny i měsíce dopředu.
• Čas pro nás dva – nezapomínáme na rande. Nemáme pravidelné hlídání, ale obě děti už jsou ve školce – a tak randíme trochu netradičně: snídaně v kavárně, oběd mezi schůzkami, deset minut smíchu mezi chaosy.
• Rodinný čas je diamant – plánujeme týdny tak, aby i když jsou náročné dny, byly zachovány rituály pro rodinu a nepřicházel pocit, že nestíháme být spolu.
• Technologie jako pomocník – hledejte, co vám může ušetřit čas. Třeba potraviny a drogerii nakupuji zásadně online – z domova, vedle svých dětí a bez front.

Nepotřebujete razítko od okolí, že to děláte správně. Pokud to funguje vám, je to dokonalé. Protože není jedna správná cesta, jak si budovat rodinu, práci a život. Ta vaše cesta je dobrá. Zvlášť, když je vaše.