Moje cesta za dítětem aneb Jak to nevzdat a co změnit, když těhotenství stále nepřichází

Moment, kdy si s partnerem řeknete „chtěli bychom dítě“, může vypadat různě. Může být romantický, překvapivý i dlouho očekávaný… Ten náš přišel, když mi v roce 2016 diagnostikovali endometriózu. S diagnózou přišla i první operace a varování od lékařů: „Bude lepší, když otěhotníte co nejdříve.“ A tak jsme se začali takzvaně snažit. Měsíce plynuly a naděje se měnila v nejistotu. Po roce jsme si museli přiznat, že se nám nedaří. IVF neboli umělé oplodnění? Ten výraz jsem nechtěla ani slyšet. Neuměla jsem si představit, že bych do toho šla. A tak jsem hledala pomoc jinde – bylinky, léčitelé, šamani, ženské kruhy, rituály. Ale nic nepomáhalo. Čas běžel a moje víra se s každým dalším zklamáním zmenšovala.

Byla jsem jen další číslo v systému

Nakonec jsme si museli přiznat, že bude třeba jít cestou západní medicíny. Vybrali jsme si jednu z klinik, ale už při první návštěvě jsem cítila, že to není ono. Připadala jsem si jako číslo v systému, ne jako žena, která nese svůj příběh plný emocí a bolesti. Po několika měsících jsme léčbu přerušili, dali si roční pauzu a přešli na menší kliniku blízko domova. Věřila jsem, že tady se to podaří. Jenže k endometrióze mi zjistili i nízkou hladinu antimülleriánského hormonu, který řídí proces dozrávání vajíček. Po prvním neúspěšném pokusu o transfer oplodněného vajíčka mi došlo, že ani moderní medicína neumí zázraky na počkání. A že budu muset být pokornější, trpělivější. Vůbec mě nenapadlo, že celý proces bude náročný nejen pro mé tělo, ale i psychiku. A obojí bude potřebovat péči.

Zjištění, které změnilo můj pohled na otěhotnění

Podstoupila jsem šest pokusů – bezvýsledně. Ten poslední skončil mimoděložním těhotenstvím a tehdy jsem pochopila, že z toho kolotoče musím vystoupit. Udělat si pauzu. Přestat tolik lpět na miminku a začít toužit po něčem jiném – po zdraví. Po návratu ke zdraví. Cítila jsem, že se musím zastavit. Tělo ani duše už nemohly dál. Byla jsem vyčerpaná a zároveň jsem začala cítit, že pokud mám pokračovat, musí to být jinak. Pomaleji. Vědoměji. A tak jsem si začala postupně skládat nový tým odborníků – lidí, kterým budu důvěřovat a kteří mi pomůžou vrátit se sama k sobě. První, s kým jsem se potkala, byla odbornice na funkční výživu Nikola Najmanová. Setkání s ní mi otevřelo oči. Nikola mi dala seznam krevních markerů, které doporučila otestovat. Nechala jsem si udělat odběry jako samoplátce – a výsledky byly pro mě šok. Měla jsem nedostatek mnoha klíčových vitaminů a minerálů. A tehdy mi došlo, co vlastně po svém těle chci? Toužila jsem, aby vytvořilo nový život – a přitom ono sotva mělo energii na svůj vlastní. Byl to pro mě obrovský aha moment.

Uvolnit se a zase se cítit silnější

Na základě výsledků mi Nikola upravila jídelníček, doporučila doplňky stravy a já poprvé v životě začala jíst vědomě. Začala jsem spát víc a lépe a a dovolila jsem si dělat věci, které mi přinášely radost – třeba chodit do Školy improvizace. Najednou jsem se cítila jinak. Silnější, klidnější. Krevní testy jsem si pak nechávala dělat každé tři měsíce a viděla jsem, jak se hodnoty pomalu zlepšují. Začala jsem zase cítit energii a naději. A to byl ten největší zázrak. Vedle péče o tělo jsem si uvědomila, že musím začít léčit i duši. Psychosomatické konzultace s MUDr. Helenou Máslovou mi pomohly rozklíčovat spoustu hlubších vrstev – situace a emoce, které jsem si nesla z minulosti a které mě držely ve stresu, napětí, ve strachu. Pochopila jsem, jak moc se moje tělo snaží chránit samo sebe – a jak důležitá je laskavost k sobě. Paní doktorka mi tehdy řekla jednoduchou, ale zásadní větu: „Potřebujete se jako žena uvolnit. Víc tančete. Buďte víc v přírodě.“ Zní to možná obyčejně, ale pro mě to byl impuls.

Zároveň jsem začala chodit na koučink ke své kamarádce Báře Touškové, která mi byla obrovskou oporou. Pomáhala mi pracovat s mým hlubokým strachem, že to s miminkem třeba nikdy nevyjde. Díky ní jsem si dovolila tyto pocity pojmenovat a přijmout. A začala jsem si znovu věřit.

Dalším důležitým krokem na mé cestě byla gynekologická fyzioterapie u Nikoly Vojtáškové z Kliniky celostní terapie a sportu Vo2Max. O této metodě se stále příliš nemluví, přitom může být pro podporu plodnosti zásadní. Jemnou, ale přesně cílenou fyzioterapií se dá například zlepšit prokrvení reprodukčních orgánů a tím podpořit jejich funkce. Nebo uvolnit napětí v těle, které mohlo být překážkou na cestě k početí. U mě jsme se s Nikolou hodně věnovaly starým jizvám po operacích. Nikdy by mě nenapadlo, že mohou být v těle takovou překážkou. Tělo si ale pamatuje všechno. Každý zásah, každý pád, každou bolest.

Přestat tlačit na své tělo a jen být

Jedním z mých největších strachů bylo IVF. Celý ten svět lékařů, nemocnic, hormonů a tabulek ve mně vyvolával paniku. Měla jsem pocit, že tím vstoupím do systému, kde ztratím samu sebe. A hlavně – dlouho jsem si v sobě nesla myšlenku, že když to nepůjde přirozeně, je to moje prohra. Že jsem jako žena selhala. A právě proto pro mě bylo důležité projít si i tuto část cesty vědomě. Absolvovala jsem několik online konzultací s Alenou Dvořákovou, průvodkyní neplodností a asistovanou reprodukcí. Díky ní jsem pochopila, že rozhodnout se pro IVF neznamená, že jsem rozbitá nebo že jsem méně ženou. Velkou oporou pro mě byla také individuální jóga s lektorkou Lucií Königovou. Lucie mě naučila správně dýchat a to mi spolu s pomalým pohybem, meditací a napojením se na tělo pomáhalo vracet se do přítomnosti, když mi mysl začala znovu utíkat do strachu a paniky. I když jsem už věděla, co všechno pro své tělo dělám, někde uvnitř pořád občas zavibrovala myšlenka, že to třeba nevyjde. Ale právě díky naší společné práci s Lucií jsem si dovolila důvěřovat svému tělu. Přestat na něj tlačit. Jen být.

Ještě jeden pokus

A tak jsme se rozhodli to zkusit ještě jednou. Ještě jeden pokus, ještě jednu naději. Tentokrát bylo všechno jinak. Do kliniky reprodukční medicíny jsem vstupovala s úplně jinou energií než dřív. Cítila jsem v sobě klid a sílu. Ne tu křečovitou touhu jako při dřívějších pokusech, ale hluboké vnitřní přesvědčení: teď už jsem opravdu připravená. A tam, někde v čekárně, jsem si slíbila, že pokud se stanu maminkou, tak to vrátím světu. Nenechám si to jen pro sebe a udělám všechno pro to, aby i jiné ženy věděly, že v tom nejsou samy.

A ono se to opravdu podařilo. Náš poslední, sedmý pokus byl úspěšný. Narodil se nám syn Kristián. Celé těhotenství bylo nádherné. Měla jsem pocit, že tělo přesně ví, co dělá, a je v rovnováze. Jsem přesvědčená, že to bylo právě díky všemu, čím jsem předtím prošla. Díky tomu, že jsem své tělo opravdu vyživila – do poslední buňky. A zklidnila svou mysl.

Na celé té šestileté cestě mi byl obrovskou oporou můj muž Filip. Byl to on, kdo věřil, když já už nemohla. On, kdo mě v mých nejtemnějších chvílích objal a řekl: „Já to prostě vím. My jednou budeme rodiče.“ Mluvil s klidem, s vírou, kterou jsem v tu chvíli nedokázala cítit – ale mohla jsem se o ni opřít. A měl pravdu.

Nějakou dobu po narození syna jsem spustila podcast Plodné hovory. Na začátku jsem vůbec netušila, kolik témat se tady nabízí. Bylo to jako otevřít Pandořinu skříňku plnou bolesti, mlčení, ale i naděje. Jedním z prvních témat, které jsme v podcastu řešili, byl tlak na ženy. Neustále jsem totiž narážela na články s titulky typu: „Ženy odkládají těhotenství.“ Lékaři často opakují, že ideální čas na dítě je do třiceti. Málokdo ale zároveň mluví o tom, že spousta žen v tom věku jednoduše nemá partnera nebo řeší zdravotní problémy, o kterých se nemluví, protože jsou příliš osobní.

A už vůbec se nemluví o mužích. O tom, že mnozí ve třiceti ještě nejsou připraveni mít rodinu nebo ji nechtějí vůbec. A přesto je tlak vždycky na ženách. Pokud je vám přes třicet, společnost vás hodí do škatulky „kariéristka, co procestovala svět a teď jí tikají biologické hodiny“. Díky podcastu přitom znám spoustu žen, které po rodině touží celá léta – jen prostě neměly s kým ji založit.

Místo nevyžádaných rad raději objetí

Druhé téma, které mě na této cestě silně provází, jsou nevyžádané rady. Přicházejí od rodiny, přátel, kolegů, ale i od neznámých lidí – často s dobrým úmyslem, ale bez pochopení situace, ve které se člověk nachází. Tyhle zdánlivě nevinné komentáře bývají hluboce zraňující. Umí člověka zasáhnout přesně tam, kde už to bolí. „Když vám to teď nejde, tak nám aspoň budeš moct vozit kočárek.“ „Nemysli na to a pak to půjde, uvidíš. Podívej se na nás.“ „Musíte odjet na dovolenou, tam se to podaří!“ – Tak znějí jen některé z vět, které ženy slýchají.

Místo toho často stačí kamarádku nebo příbuznou obejmout a říct: „Jsem tady pro tebe. Když o tom budeš chtít mluvit, jsem tu. A když ne, chápu to.“ V tichu a přijetí je mnohem víc lásky než ve stovce rádoby dobře míněných rad. Milé ženy, myslím na vás. Na všechny, které teď sedíte v čekárnách u lékařů, doma u kalendáře ovulačních testů nebo prostě jen tiše doufáte. Vím, jak to bolí. Vím, jak nespravedlivé to je. A taky vím, jak těžké je udržet si naději. Buďte prosím trpělivé. Je v pořádku být unavená. Je v pořádku plakat. A pokud budete potřebovat podporu, pusťte si můj podcast. Najdete tam rozhovory s odborníky, kteří nám pomáhali, i se ženami, které procházely podobnou cestou. Sama bych tenkrát dala všechno za to, aby existovalo místo, kde bych mohla slyšet: „Nejsi v tom sama.“

Desatero na cestě k miminku

1. Plodnost může být zrcadlem našeho celkového zdraví – začněte s přípravou alespoň 6 měsíců předem.
2. Udělejte si krevní testy, ať víte, jestli tělu něco nechybí. Výsledky si nechte vysvětlit odborníkem (lékařem, naturopatem nebo terapeutem funkční medicíny).
3. Výživa je základ – jezte co nejvíc skutečných potravin a nechte si sestavit seznam výživových doplňků na míru.
4. Zaměřte se i na psychiku a svou duši.
5. Nezapomínejte na pohyb – jógu, tanec, procházky v přírodě – ale stejně důležité jsou odpočinek a kvalitní spánek.
6. Snižte stres – potřebujete se uvolnit. Pracujte s dechem, dělejte to, co vám přináší radost.
7. Nespokojte se u gynekoložky/gynekologa s větou „počkáme rok“. Nebojte se říct si o další vyšetření nebo změnit lékaře.
8. Jste v tom spolu – zapojte i svého partnera, například pomocí vyšetření mužské plodnosti (spermiogram).
9. Najděte si odborníky, kterým budete důvěřovat – výživovou poradkyni, fyzioterapeutku, psychoterapeutku…
10. Nepřestávejte žít – vaše hodnota nezačíná těhotenstvím.

Zaujalo vás toto téma?

Poslechněte si sérii podcastů Dominiky Trčkové Plodné hovory a na ni navazující novou sérii Plodné hovory s Marianne, kterou spouštíme 6. června. Sledujte náš web a sociální sítě, kde se dozvíte víc.

Článek vyšel v časopisu Marianne, redakčně upraveno