Na konci ledna uchvátila pražské diváky koncertem Večer Trojkráľový, který mnozí poté označili za jeden z nejpůsobivějších hudebních zážitků svého života. I díky němu se nám s Janou Kirschner (47), slovenskou zpěvačkou žijící v Londýně, podařilo potkat v Praze. Povídaly jsme si o neustálém cestování mezi třemi zeměmi, o sžívání se s mateřstvím i o životě v britské metropoli, kde poslední dobou tráví stále více času péčí o zahradu u Temže.
Je to už taková disciplína. Včera večer jsem se musela sbalit a řešit ještě věci okolo rodiny, jako třeba že jedna dcera dneska jede na výlet a druhá má zkoušky ze zpěvu. Když letím do Prahy, ráno vstávám ve 4.30. Za ty zhruba dvě hodiny letu se musím přepnout z role matky do role zpěvačky nebo umělkyně, chceme-li to tak nazvat. Souvisí s tím i všelijaké rituály – i dnešní focení jsem si v hlavě předem představovala, abych se naladila na to, že najednou nemyju nádobí a nevyndavám prádlo z pračky, ale jsem zpěvačka a stojí tu kolem mě deset lidí, kteří čekají na můj výkon. Je to vlastně velká zodpovědnost. Ty dvě hodiny v letadle využívám k tomu, abych se dokázala z jedné role přesunout do té druhé.
Každé ráno cvičím, mám takovou svoji pětiminutovku, základní cviky, které mě nastartují. Potom dělám ještě dechová cvičení. Při náročnějších dnech je pro mě důležité si ještě předtím, než se celý koloběh spustí, představit, co mě čeká. Představa je pro mě úplně nejdůležitější, tím jsem se vlastně naučila odbourat jakýkoli stres. Představím si, že to celé až do večera úplně krásně zvládnu. Taková vizualizace dne třeba deset minut předtím, než všichni vstanou a všechno se spustí, je pro mě důležitý rituál, abych byla v klidu. A totéž dělám i s koncerty. Ostatní jsou před koncertem nadšení, povídají si, ale já mám ráda, když se mi podaří mít chvilku jen sama pro sebe. Procházím si písničku po písničce a snažím se představit si, kdy co řeknu, jak to uvedu a jak to celé zakončím.
Ano, já tomu i tak říkám, že jedu autobusem do Prahy nebo do Bratislavy (smích). Je to pro mě přirozené. Zároveň mám ráda pod kontrolou i to, co se děje doma. Těší mě vědět, co moje dcery prožily, i když tam nejsem. Každý den se s nimi snažím komunikovat, a tak po koncertech většinou utíkám prvním letadlem zpátky domů. Někdy se stává, že odehrajeme koncert, končíme třeba o půl jedné a já jsem už o půl šesté ráno na letišti, takže je ještě stihnu, než odejdou do školy. To je pak úplně fantastické.
Mladší Yolanu beru pořád tak, že je to ještě dítě. Má ráda blízkost rodičů, i když už občas projevuje nějaké nesouhlasy a řekne mi, ať nemluvím, protože to je trapný, ať nezpívám nebo že mluvím hrozně nahlas! (smích) Už se to začíná objevovat, ale stále je tam blízkost. A Matilda, ta čtrnáctiletá, si jde svojí cestou a hledá, jak přetnout pouto mezi sebou a rodiči. Snaží se najít si svůj svět, hraje v kapele, zpívá, hraje na basu, na kytaru, na klavír. Hudbě se věnuje i ta mladší. Matilda má představy o své samostatnosti, nezávislost je pro ni velké téma. Cítím z ní, že by už ráda zažila něco i mimo rodinu. Ale ještě tam není, ještě má chvilku čas. (smích)
Podle mě se to na ně tak nějak přirozeně nalepilo. Vůbec nejsem taková matka, že bych řekla – a teď budeš zpěvačka! Společně posloucháme hodně hudby, dcery s námi vždycky byly na našich koncertech, dlouho jsme je nosili v nosítku se sluchátky proti hluku. Tehdy to bylo na Slovensku pokaždé velké pozdvižení: „Proboha, oni přišli na koncert s dítětem!“ Dnes už je to úplně běžné. Zažily s námi cestování, letní festivaly, přípravy s kapelou, turné. Minulý rok s námi byly na festivalu Pohoda, poslechly si můj koncert a já jsem s nimi pak šla na jejich oblíbenou kapelu Fontaines D. C. Teď už zažíváme i takovéhle věci a dokážeme spolu fungovat. Ale je úplně jedno, jestli z nich pak budou inženýrky, doktorky nebo malířky. Budu šťastná, když si najdou svoji cestu. Můj příběh je můj a ony mají jiný příběh, mají to ve svých rukách.
Zahrada je naše vášeň. Můj muž vždycky říkal, že v životě nebude okopávat zahradu nebo něco sázet. Uběhlo pár let a je to náš ráj na zemi.
Já jsem byla dost divoká. Už v patnácti jsem zjistila, že mě hudba fakt baví, takže vždycky, když jsem mohla něco s hudbou zažít a vidět třeba nějaké kapely, tak jsem po tom šla. V šestnácti jsem začala postupně odcházet z domu, roky jsem se věnovala tanci, už předtím jsem chodila módní přehlídky a v tom věku jsem se i zcela náhodně ocitla na Miss Slovensko. Nafotila jsem první titulku a začala vydělávat první peníze, a když mi bylo sedmnáct, měla jsem jasno: modeling nebyl vůbec můj svět, hudba u mě jasně zvítězila. Tvrdě jsem šla za svou samostatností a cítila jsem, že to je moje cesta. Moji rodiče navíc byli poměrně zaneprázdnění, v té době prožívali hodně změn i v rámci práce. Nemyslím si, že mě nějak moc řešili, věřili, že si cestu najdu, a já jsem si ji našla. Naštěstí to dobře dopadlo. Ale musím říct, že v dnešním světě jako matka velmi často bojuji s vnitřními strachy. Přiznám se, že dřív jsem ženám moc nerozuměla, protože jsem strávila roky v mužském kolektivu. Myslela jsem si, že budu mít dva syny, a najednou mám dvě dcery. Dochází mi, že když jsem začínala, byla jsem opravdu velmi mladá. Vracejí se mi situace i vzpomínky a je to pro mě pořád výzva a obrovská škola. Nejen jak být matkou, ale i jak se něco naučit sama o sobě. Cítím, že přišel čas si odpustit, naučit se žít s věcmi, které se staly, a přes své dcery pochopit i samu sebe. Není to jednoduché, ale když se to daří, je to velmi ozdravující.
Nečekala jsem, že najdu toho správného muže. Dlouho jsem si myslela, že ho ani nemám jak najít, u předchozích partnerů jsem byla taková rozlítaná. Můj muž mě, dá se říct, srovnal, trošku i zkrotil a ukázal mi jiné fungování ve světě. Já jsem si totiž myslela, že budu ta diva. Potom jsem pochopila, že budu matkou. Ty první dva roky jsem moc nevěděla, jak se k tomu mám postavit. Ale teď si myslím, že je to jedna z nejcennějších životních rolí a zkušeností, které se mi staly. Myslím, že i díky tomu dokážu být lepší umělkyně, lepší autorka a řekla bych, že možná i lepší člověk. Tím samozřejmě nikomu nediktuju, aby šel tou stejnou cestou. Třeba svatba, to je pro mě ještě stále úplně hrůzostrašná představa. Moje máma už snad dokáže tolerovat, že nejsem vdaná žena, ale bylo to pro ni šokující – proč se nechci vdát, když jsem těhotná. Já jsem jí na to říkala, že to, že jsem těhotná, neznamená, že se musím vdát. Necítila jsem to tak. Našla jsem partnera, kterého jsem milovala a chtěla s ním mít děti. Akceptovala jsem, že budu matka a budu s tímhle člověkem, a neměla jsem pocit, že k tomu potřebuji ještě někoho jiného – souhlas, papír, ceremonii. A bílé šaty? Po těch jsem absolutně netoužila. Tu svatbu tam zkrátka nemám. Já mám totiž to pódium. Tam se na mě lidi dívají, pozornost mám, když jsem na stagi. Umím si představit, že spousta žen svatbu vnímá jako svůj velký den, ale já jsem těch velkých dní zažila v tomhle směru dost a pro mě je největší slib v partnerství to, že s někým sdílíte rodinu, máte děti a společně dáváte smysl. Jako puzzle.
První dítě je šílený zmatek. Snažíte se udělat věci co nejlépe, ale děláte spoustu chyb. Ničemu nerozumíte, máte o dítě strach. Když si poprvé odře hlavu, hned běžíte do nemocnice, panikaříte, nespíte, kojíte, nefunguje to. Všechno se ve vás mele a do toho se snažíte udržet si kariéru. Všichni vás tlačí, že už byste měla zpívat, a ještě třeba máte zabookované turné. Šílené! Ten první rok jsem myslela, že opravdu vybuchnu. Byla to pro mě obrovská životní zkouška, spustily se mi i panické ataky. Řekla jsem si, že je potřeba zpomalit a něco udělat jinak. Stanovila jsem si, že když jsem s dcerou, tak jsem zkrátka s ní. Věnovala jsem se jí, nezvedala jsem telefony, nepracovala jsem. Čekala jsem, až usne, a pak jsem pracovala. Když děláte hudbu nebo umění, tak vám v hlavě neustále něco běží. To jsem se snažila odbourat. Nikdy jsem totiž nebyla typ ženy, která jakmile okolo ní proběhne dítě, tak se zastaví a řekne si „Jé, to je hezké, milé dítě!“ Některé ženy to v sobě mají, opravdu milují kontakt s dětmi, i když nejsou matky. Pohrají si s nimi, umí s nimi komunikovat. Já jsem tohle v sobě neměla. Možná to bylo i tím, že jsem byla druhé dítě, můj bratr byl starší, takže když jsem byla malá, pozornost šla ke mně. No a pak, když jsem otěhotněla, jsem si začala všímat, kolik lidí má vlastně děti. Že jich je fakt dost! (smích)
My jsme po Eddieho mámě, které je osmdesát osm let, převzali zahradu v Londýně u Temže. Ona už ji nezvládne udržovat, navíc má zahradu ještě i u svého domu v centru Londýna. Takže my teď máme zahradu s ovocnými stromy.
Úplně! A ještě ty stromy! Máme tam čtyři jabloně, švestku, hrušku a strašně moc květin. O květinách jsem se toho spoustu naučila právě od Eddieho mámy, která je velká milovnice květin a anglických zahrad. Chodím tam relaxovat a je to naše vášeň. Můj muž vždycky říkal, že v životě nebude okopávat zahradu nebo něco sázet. Uběhlo pár let a my tam sedíme, čteme si, pracujeme v té zahradě a máme tam takové své zázemí. Je to absolutní ráj na zemi. Takže tam chodíme s dětmi a kromě toho i cestujeme. Chodíme na velmi dlouhé turistické vycházky, protože můj muž pochází z rodiny, kde oba dva jeho dědečkové byli dobrodruzi a spisovatelé, jeden z nich byl ředitel Geografické společnosti v Londýně, čili v něm zkrátka vře tahle krev. Naše dcery už někdy v sedmi osmi letech chodily na deseti-, patnáctikilometrové túry. Máme prochozené všechny ty krásné oblasti v Británii, jako je Skotsko, Wales, Cornwall, Devon. Je tam opravdu nádherná krajina, což jsem si předtím vůbec nemyslela.
Když po skoro třicetileté kariéře lidé stále chtějí vaši hudbu, tak je to zázrak a dar.
To rozhodně. Já jsem třeba minulý rok celé léto vařila švestková povidla. To jsem si fakt nemyslela, že budu někdy dělat, ale urodila se nám spousta švestek. Je to sice hodně práce, ale absolutní relax. Vlastně je to lék na všechno. Nemáme auto, nemáme televizi, takže když jsme s rodinou, snažíme se opravdu vybírat, do čeho investujeme společný čas. Momentálně třeba hrajeme deskové hry, máme obrovskou hru Pán prstenů.
Dost často, léto bývá velmi náročné a někdy se snažím v létě i s dětmi přesídlit na nějakých šest, sedm týdnů sem, abych nemusela stále létat. V podstatě tak dvakrát třikrát do měsíce určitě létám tam a zpátky. Ale cestuju nalehko s jednou malou taškou. Mám nějaké věci v Praze i v Bratislavě, všechny své hudební nástroje, kostýmy, oblečení, boty, šaty, make-up. Jen tak to může fungovat – není reálné, abych skladovala věci v Londýně, tam máme velmi malý byt, ale jsme tam velmi šťastní, protože je na fantastickém místě. Nechceme se odtamtud stěhovat, jen už tam není prostor. Děti vyrostly a z malých věcí jsou takové ty velké mikiny. Tady mám svůj život jako zpěvačka a v Londýně mám svobodu.
Velmi často, někdy tam postrádám své oblíbené kousky. Ale nevadí, zatím to nějak funguje. Nevím, do kdy to bude fungovat, a nevylučuji, že se jednoho dne přesunu zpět a vrátím se domů. Možná až děti přestanou chodit v Anglii do školy.
On se učí slovensky a už mu to celkem jde, i když si to nemyslí. Každé ráno tomu poctivě věnuje patnáct minut. Je to fakt vtipné, když začínal, tak to byly takové fráze typu: „Rád vás opět vidím.“ (smích) Nebo: „Chtěla byste si zatancovat?“ a „Rád vás poznávám.“ Nejprve se učil fráze a teď už umí všechna zvířata. Uvidíme, kam to povede. Myslím si, že člověk nemůže ty dveře úplně zavřít, já jsem je nikdy nezavřela. Chvíli jsme žili i v Praze, ta varianta je prostě otevřená. Uvidíme, co život přinese.
Já se tam vracím s dobrým pocitem, i když po těch volbách, když to celé začalo, jsme z toho nebyli úplně nadšení. Mnohé instituce jako galerie, divadla a kulturní centra utrpěly. Bylo mi z toho smutno až natolik, že jsem se rozhodla na chvíli se úplně odstřihnout od sociálních sítí a médií, aby ke mně neustále nešly ty negativní věci. Rozhodla jsem se, že budu podporovat to, co cítím, že je důležité, a najdu si svůj způsob, jak kulturu šířit dál. Nechci moc mluvit o lidech, kteří to nabourávají. Pro mě nejsou v oboru směrodatní. Kultura je silná, umění přežije. Když zůstaneme spolu a budeme se podporovat, tak najdeme způsob, jak jít dál. Teď je doba těch nejhlučnějších. Těch, kteří nejvíc křičí, jsou nejskandálnější a nemají sebereflexi. Zdá se, že ti momentálně vyhrávají a dostávají největší prostor v médiích a v online světě. Ale to neznamená, že my jim v tom musíme pomáhat a kývat hlavami. Podle mě dokážeme o mnoho víc. Střízlivých a dobrých lidí, kteří chtějí měnit věci k lepšímu, je stále hodně. Jen je teď není tolik slyšet. Ale já zůstávám pozitivní.
Času je málo a voda stoupá. Začínám cítit, že ty desetileté pauzy už nemůžu dělat. Mám pocit, že teď musím tvořit. Situace to vyžaduje, a navíc jsem zjistila, že lidé to opravdu chtějí poslouchat, což je pro mě zavazující a inspirující. Když po skoro třicetileté kariéře lidé stále chtějí vaši hudbu, tak je to zázrak a dar. Být relevantní a zajímavá dokonce i pro generaci lidí, kterým je osmnáct dvacet, je pro mě zajímavá zkušenost a je super, že na moje koncerty chodí celé rodiny. Mám radost, že můžu stále dělat to, co dělám, a myslím si, že je třeba dělat ještě originálnější a zajímavější věci. Žijeme v době, kdy všechno začíná splývat do jednoho, a tak je třeba to nabourávat. Vytvářet projekty, které budou lidi inspirovat a budou barevné. Nepropadat pesimistickým představám o světě. Umění je určitě cesta. Je dobré ohlížet se do minulosti, ale je potřeba žít dopředu, ne dozadu. To mám stále v sobě a tím se řídím.
Článek vyšel pod původním titulkem „Jana Kirschner: Díky dcerám se učím chápat samu sebe“ v časopise Marianne 03/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.
84 Kč
84 Kč
89 Kč
