Ivana Andrlová: Věk je osvobozující, už umím říct, že tohle nemám zapotřebí. Ale najdou se věci, které mě vytáčejí

Při cestě výtahem do hotelového pokoje, kde vzniká tento rozhovor, vás náš doprovod z recepce oslovil jako princeznu. Musím se přiznat, že mě překvapuje, jak silně mají lidé vaši hereckou kariéru spojenou právě s rolemi princezen… 

Bývají to lidé z generace, která na mých pohádkách vyrůstala. Dnešní děti je většinou neznají. Nezajímá to moc ani mou vnučku, pro ni jsem babička a tím to končí. 

Pravda je, že kromě seriálu Sanitka si vás nejsilněji vybavím právě v pohádkách. Hrála jste si jako malá na princeznu? 

Vůbec ne. Odmalička jsem racionální a pragmatický člověk. Upřímně řečeno, nebaví mě sci-fi, fantasy filmy ani pohádky. Když vidím v ukázce dohromady lidi, roboty a příšery, vím, že to není nic pro mě. Mám ráda filmy o lidech, ale mám pocit, že jich je čím dál tím méně. 

Jak vzpomínáte na dětství? 

Vyrůstala jsem se dvěma staršími sourozenci. Maminka byla učitelka, tatínek pracoval v továrně, byli jsme úplně normální rodina z malého města. Měli jsme dům s velkou zahradou, kde jsme mohli dělat všechno možné. A když ne na zahradě, tak venku s dětmi z naší ulice. Taky jsme na půdě měli truhlu se šaty a botami po babičce z první republiky. Se sestřenicí jsme se namaškařily, vycpaly si ponožkami prsa, nazuly si boty s podpatky a vyrazily na ulici. Sázely jsme se, kdo z nás dojde v tomhle přestrojení nejdál. Právě tam někde je asi základ mého herectví a exhibicionismu. 

A nevadilo vám, že vás tak rychle zaškatulkovali do postav princezen i režiséři? 

Já jsem těch princezen ve skutečnosti zas tolik nehrála, jen se některé z nich staly legendárními. Princové jsou na draka, Za humny je drak nebo Princ a Večernice vysílají už desítky let. Tím vzniká pocit, že jsem princezen hrála spoustu. Moje úplně první role ale byla v televizním filmu Podnájemníci. 

Ztotožnila jste se s některou ze svých princezen? Byla vám něčím blízká? 

Nikdy jsem nehrála takové ty rozmazlené, načančané princezny. Vždycky to byly spíš samostatné, soběstačné holky a vlastně mě do rolí obsazovali asi právě proto, že jsem taková byla i ve skutečnosti. Z Chocně jsem odešla do Prahy v patnácti letech. Musela jsem začít fungovat úplně samostatně, a to i přesto, že jsem do té doby velkoměsto znala jen z doslechu. 

To by si dnes mnozí rodiče neuměli představit… 

Tehdy jsem si sedla v Chocni na vlak a přijela do Prahy natáčet Podnájemníky. Ubytovali mě na Tylově náměstí v hotelu Beránek, kde bydleli samí podivní cizinci... Ráno pro mě přijeli, večer mě zase odvezli a já jsem tam byla celý měsíc úplně sama. Dnes na natáčení chodí maminky, chůvy, je tam personál, který dohlíží, aby všechno bylo v pořádku. Je to určitě správně, ale tenkrát takové věci nikdo neřešil, byla jiná doba. 

Je pravda, že se vaši rodiče nikdy nesmířili s tím, že jste šla studovat herectví? 

Nesmířili není správný výraz. Spíš si nedovedli představit, co to bude obnášet. Maminka si myslela, že vystuduju konzervatoř, vrátím se do Chocně a budu učit v lidové škole umění. Jenže do toho přišli Podnájemníci. Natáčela jsem je na konci deváté třídy, vrátila se domů na prázdniny a v září jsem nastoupila do prvního ročníku na pražskou konzervatoř. Vypadala jsem ještě dost dětsky, takže mi tam pořád říkali: „Na koho čekáš? Tady nemáš co dělat.“ O Vánocích, když Podnájemníky odvysílali, přišel zlom. Byla jsem přes noc slavná. Pro mě i pro rodiče to byl obrovský šok. A pak už se to rozjelo, během školy jsem pořád točila. Celé studium jsem pracovala, takže jsem ani neměla moc času na blbosti. 

Vždy jste hrála milé, kladné hrdinky. Dostala jste někdy příležitost zahrát si pořádnou mrchu? 

Moje první trochu potvora byla v seriálu Dobrá voda. Byla to recepční, která se stále hádala s tatínkem – hrál ho Radek Brzobohatý – a zároveň flirtovala s Mirkem Dlouhým, který do ní byl zamilovaný. Nakonec byla těhotná se západním Němcem, kterého hrál můj profesor herectví Rudolf Jelínek. Moc se na svoje věci nedívám, ale Dobrou vodu mám ráda. 

Pořádnou potvoru jste hrála nedávno i v seriálu Ulice... 

Ta postava nebyla ze začátku tak úplně potvora. Byla velmi akurátní, všechno měla pod kontrolou, o všem věděla. To se mi na ní líbilo, protože i já sama jsem taková. Postupem času ale začala dělat věci, které byly za čárou, i když ona je považovala za správné. Některé její kroky byly i na mě moc, jenže taková to prostě byla postava a je legrační, jak někteří lidé seriálu podléhají. I v jednadvacátém století! Člověk se tím ale nesmí nechat vykolejit, nemám sociální sítě, jsem v tomhle „čistý“ člověk, takže komentáře, které se na nich objevují, jdou mimo mě. Navíc si myslím, že ty nejhorší věci píšou lidé, kteří sedí doma, nemají co dělat a potřebují si vybíjet zlost na někom jiném. 

• Ivana Andrlová se narodila v roce 1960 ve Vysokém Mýtě. Po studiu na pražské konzervatoři působila v Divadle Jiřího Wolkera (dnešní Divadlo v Dlouhé) a poté v různých pražských hereckých souborech. Aktuálně je členkou Divadelní společnosti Háta. Je skvělá dabérka, propůjčila svůj hlas například postavě Ally McBealové ve stejnojmenném seriálu nebo herečce Natalii Oreiro v seriálu Divoký Anděl. Za dabing získala Cenu Františka Filipovského. Má dceru Michaelu (s bývalým manželem, hercem Ivanem Vyskočilem) a vnučku Rózu. 

Jsem háklivá na spoustu věcí, ale na věk ne. Kamarádky měly krizi ve třiceti, čtyřiceti, padesáti letech, já tohle neznám… 

Je to jediný důvod, proč nemáte sociální sítě? 

Celý život jsem se snažila uchovat si soukromí. Ne vždy se to povedlo, ale pořád je to pro mě důležité. Špatně snáším zlo v jakékoli podobě. Kdyby mi někdo napsal na sociální sítě 99 hezkých příspěvků a jeden hnusný, pamatovala bych si ten hnusný. A to mi za to nestojí. Nemám potřebu ukazovat lidem, co mám doma, kam chodím nebo co dělám ve volném čase. To, co je za mými dveřmi, má zůstat za mými dveřmi. Považuju za obrovské štěstí, že jsem prožila mládí a „slávu“ bez bulváru. Mohli jsme si užívat života a nikdo nás nefotil. Jezdili jsme k moři, my holky jsme se u hotelu opalovaly nahoře bez a bylo to úplně v klidu. Dnes by z toho byl poprask. Byla to pohoda. Když s vámi tehdy někdo dělal rozhovor, tak proto, že ho opravdu zajímalo, co si myslíte a co děláte. Ne kde jste se opila nebo upadla. Jsem ráda, že jsem to zažila. 

Nedávno měl premiéru miniseriál Moloch, kde jste hrála první dámu. Vaším mužem, prezidentem, byl Miroslav Donutil. Inspirovala jste se konkrétní první dámou? Třeba Evou Pavlovou? 

V době, kdy jsme točili, ještě paní Pavlová první dámou nebyla, nebo jen velmi krátce. Navíc naše seriálová první dáma je úplně jiný typ. Moje postava nebyla ženou, která by výrazně vstupovala do dění. O to zajímavější pro mě byly situace, které jsme při natáčení zažili. Jela jsem v autě s opravdovou ochrankou, seznámila se s jejími pravidly a musím říct, že tenhle způsob života bych nechtěla žít ani za nic. Neustálý dohled, ochrana, kontrola… To je svět, který je mi úplně cizí. 

Překvapilo mě, že jste se v 90. letech rozhodla podnikat. Co vás vedlo k tomu nechat herectví? 

Po revoluci přišla změna i v našem povolání. Lidi přestali chodit do divadel, nastoupily videopůjčovny a celé prostředí se proměnilo. Do toho se mi narodilo vymodlené dítě a na čas jsem úplně vypadla z provozu. Pak přišla nabídka otevřít si společně s Marcelou Davidovou (manželka zpěváka Michala Davida – pozn. red.) kosmetický salon. Najednou jsem měla pocit, že chci dělat něco jiného. Pracovaly jsme sedm dní v týdnu od rána do večera, ale bavilo nás to. Postupně se ale zpřísňovala pravidla, rostly nájmy… začalo to být stále složitější. Fungovaly jsme, dokud jsme nesplatily dluhy. Do divadla jsem naskočila zpátky hned, tam se vlastně nic nestalo, ale k natáčení jsem se už úplně nevrátila nikdy. Ten vlak mi prostě ujel. 

Čemu ten náročný návrat přisuzujete? 

Především velké pauze a tomu, že se mezitím všechno proměnilo. Přišla nová generace režisérů, nové tváře, nové způsoby práce. Nikde jsem se neobjevovala a znáte to: sejde z očí, sejde z mysli. A pak je tu ještě jedna věc. Nejsem člověk, který by se chtěl prezentovat jinak než prací. Nikdy jsem nebyla typ, co vymetá večírky. Dnes do toho navíc vstupují sociální sítě. To, že je nemám, je moje volba, nemůžu to svádět na nikoho jiného, ale pravda je, že tím přicházím o práci. 

Myslíte, že dnes je podobná sebeprezentace pro herce nutností? 

Určitě, dokonce je to občas podstatnější než to, co skutečně umíte. Je mi to líto, ale tak to je. S nadsázkou říkám, že když nemám sociální sítě, lidi si myslí, že jsem mrtvá spolužačka Adiny Mandlové. 

Co je pro vás největším oceněním vaší práce? 

Asi to, když jsou lidé spokojení. Nejdůležitější je pro mě atmosféra v divadle. Tam to cítíte hned. U filmu nepoznáte, jak dopadne, jestli ho lidé přijmou. Naše povolání není měřitelné. Neexistují žádné tabulky ani měřítka, každému se líbí něco jiného. Ale v divadle tu reakci cítíte okamžitě. A to je pro mě největší odměna. 

Podle jakého klíče si vybíráte práci? 

Abych řekla pravdu, nikdy jsem nebyla v pozici, že bych si mohla zásadně vybírat. V Divadle Háta hraju už 27 let a od března budu hostovat v divadle J. K. Tyla v Plzni v muzikálu Sestra v akci. Nabídky mimo divadlo jsou spíše výjimečné. V poslední době to byla třeba Ulice. Občas se také objeví nějaká seriálová epizodní role, většinou matka hlavního hrdiny v nějaké detektivce. Těch už jsem odehrála tolik, že ani nevím, který kriminalista byl který. (smích) 

Nedávno jste oslavila pětašedesáté narozeniny. Jste háklivá na svůj věk? 

Na spoustu věcí jsem háklivá, ale jestli na něco háklivá nejsem, tak je to věk. Myslím, že je to jediná věc, která se nám všem měří spravedlivě. Každý jsme samozřejmě v jiné kondici a jiné životní fázi, ale věk jako takový mi nikdy nevadil. Mé kamarádky měly krizi ve třiceti, čtyřiceti nebo v padesáti, já tohle neznám. 

Když říkáte, že jste na spoustu věcí háklivá – co vás dokáže opravdu vytočit? 

Mám takové svoje soukromé úchylky, jak se říká – třeba paniku z bacilů a různé jiné. Pravda ale je, že jak člověk stárne, tak se trochu uklidní a začne od některých urputností upouštět. Ne proto, že by ho přestaly zajímat, ale už na ně nemá tolik energie. Začnete si vybírat, co opravdu stojí za to řešit a co můžete pustit. Stále se ale najdou věci, které mě vytáčejí. Třeba nespravedlnost, tu snáším opravdu špatně, a pak hloupí a nepraktičtí lidé. Nikdy jsem se třeba nemohla dívat na Pata a Mata, protože by mě u toho ranila mrtvice. V řadě věcí mě ale vychovává má vnučka. S ní člověk pochopí, že se musí zklidnit. Ona je můj nejlepší školitel. 

Tím jste mi možná odpověděla na to, jestli věk přináší i něco dobrého… 

V některých věcech je věk osvobozující. Člověk si umí říct: tohle nemám zapotřebí. Například když jsem někam pozvaná a vím, že tam bude někdo, kdo mi nebude příjemný, tak tam prostě nejdu. Nechci vydávat energii na to, že se budu tvářit mile na lidi, kteří mi nesedí. Mám raději ticho a klid.  

Jaká jste babička? 

Jsem úžasná babička. (smích) Ale ne rozmazlovací, u mě panuje řád. Už jsem sice hodně povolila a pochopila, že na některých věcech nemá cenu striktně trvat, ale základní pravidla fungují. Jsme na sebe s vnučkou hodně napojené už od jejích pěti měsíců. Máme spolu krásný vztah, umíme si spolu užívat. 

Prý ráda vaříte... 

Strašně ráda vařím. Vnučka Róza je první dítě v naší rodině, které opravdu hezky jí. Ani já, ani moje dcera jsme nebyly žádní jedlíci. Vlastně vůbec nevím, jak jsem vyrostla, protože jsem nejedla skoro nic. Róza ale jídlo miluje. Její první slovo bylo „mňam“. Ráda ke mně chodí, protože ví, že co si vymyslí, to jí uvařím. Já jsem vyrostla snad jen na mléku. Měla jsem dokonale vymyšlené systémy, jak se zbavit jídla, abych ho nemusela jíst. To by nevymyslel ani inženýr. Měla jsem i období, kdy jsem jedla jen dětské přesnídávky a piškoty. Možná jsem byla takový malý anorektik. Ale nemocná jsem nebyla, jen jsem byla hodně štíhlá. Na konzervatoři jsem jednou omdlela na hodině zpěvu a až pak mi došlo, že jsem tři dny nic nejedla. 

Co vás na jídle tak odrazovalo? 

Mě to prostě strašně nebavilo. Když jsem se dozvěděla, že kosmonauti mají pilulky, které spolknou a nemusejí jíst, přála jsem si je mít. 

Dnes už je to jiné? 

Hodně se to změnilo v těhotenství, což už je dávno. A od té doby papám hezky. (smích) 

To byste mohla moderovat nějaký kuchařský pořad. Berme to jako výzvu k vašemu návratu na obrazovky. 

To bych asi mohla. To je vlastně docela dobrý nápad. 

• Kde můžete Ivanu Andrlovou vidět? Je kmenovou herečkou Divadla Háta, které hostuje na různých místech v Česku. Vidět ji můžete například v inscenacích Vztahy na úrovni, Velké lásky v malém hotelu, Do ložnice vstupujte jednotlivě a řadě dalších. Jarní novinkou je muzikálová komedie Sestra v akci, kde ztvárnila postavu sestry Marie Lazar. 

Co považujete za svůj kuchařský majstrštyk? 

Umím prý úžasnou svíčkovou, opravdu poctivou. Maso nakládám do kořenové zeleniny a spousty másla a nechám odpočívat. Druhý den ho upeču. Vypečenou šťávu rozmixuju a dávám do ní zakysanou smetanu, omáčka je krásně hustá a není v ní ani gram mouky, jen rozmixovaná zelenina. Obě babičky byly kuchařky a jedna z nich říkala: co je kyselé, už nikdy nezkysne. A funguje to. 

Patříte k ženám, které se s věkem v jídle omezují? 

Ne, to vůbec, já jsem byla odjakživa hrozně hubená, možná až nezdravě. Pak jsem byla štíhlá, ale to protože jsem pořád strašně fyzicky pracovala. Stavěli jsme dům, neustále jsem něco nosila, hrála v divadle, tančila… Byla jsem neustále v pohybu. Neměla jsem čas ani důvod to řešit. Pak ale přišel zlom. Najednou jsem během roku přibrala patnáct kilo. Bylo mi kolem pětačtyřiceti a bylo to hrozné. Jednoho dne jsem si řekla, že takhle to nejde. Tak jsem začala chodit do fitcentra a během tří měsíců jsem zhubla devět kilo. Na ideální váhu už jsem se ale nikdy nedostala a přiznávám, že už ani nejsem moc ochotná se tím trápit a týrat. 

Říkáte, že jste stavěla dům – co si pod tím máme představit? 

Že jsem ho opravdu stavěla. Tenkrát se tomu říkalo svépomocí. Když nepřišli dělníci, stála jsem třeba u míchačky nebo seděla na střeše a spárovala komín. 

Spárovat komín – není to spíš práce pro muže? 

To mě nikdy nenapadlo, navíc jsem to nedělala sama. Chtěla jsem se na všem podílet a všechno si pohlídat, protože jsem precizní a potřebuju mít věci pod kontrolou. Navíc to byla úplně jiná doba. Tehdy to nefungovalo tak, že byste si objednala firmu a ta spolehlivě přišla. Řemeslníci buď dorazili, nebo taky ne. A kdybychom jen čekali, nepostavili bychom dům nikdy. 

Baví vás pracovat manuálně? 

Dřív mě to bavilo moc a byl to způsob, jak si odpočinout a vyčistit hlavu. Ale člověk si musí přiznat, že už to nejde jako dřív. To, co jsem tehdy zvládla za den, mi dnes trvá tři dny a někdy už na to prostě nemám. Největší zásah pro mě nebyl ani tak věk jako covid. Všechno jsem vždy měla pečlivě naplánované, na všechno jsem měla nějaký časový limit a najednou jsem dva roky seděla doma, protože jsme nemohli hrát. Jediné, co mě tehdy drželo nad vodou, bylo narození vnučky. Kdyby nebyla ona, nevím, jak bych to zvládla. Covid mi vzal moje vnitřní hodiny, tempo, vůli a disciplínu. A už nikdy jsem je úplně nenašla.