Určitě jste si jí všimli nejpozději v seriálu Kukačky. Herečka Marta Dancingerová ale nešla přehlédnout ani v loňské řadě StarDance. Jakou životní fází teď prochází, proč si vše zapisuje a co je její největší sen? To prozradila v rozhovoru pro časopis Marianne.
Není. StarDance Tour se začala chystat už během naší řady a v té době jsem měla tancování tak akorát. Myslím, že jsem si svůj pohárek tance naplnila dokonale. A kdyby mě přece jen tou dobou někdo oslovil, možná bych to i odmítla. Asi bych neměla takovou chuť jít do soutěže jako páry, které mají pár let odstup. Nehledě na to, že i divák si určitě raději připomene dvojice, které tančily před několika lety.
Nevstupovala jsem do soutěže s žádnou velkou ambicí, spíš jsem si ji chtěla užít. Všechno jsem prožívala s radostí z toho, že se to vůbec děje, i z toho, že se mi někdo, co se tance týče, intenzivně věnuje. Byla to krásná zkušenost. Samozřejmě, časově to bylo náročné a přítomnost na všech generálkách a víkendových přípravách vám výrazně zasáhne do životního režimu. Ale brala jsem to jako pracovní etapu, něco jako když se natáčí seriál. Jako malá jsem s rodiči koukala na první řady StarDance a tančit v něm byl můj holčičí sen. Tím, že se mi to nakonec podařilo, se tohle téma hezky uzavřelo. Někteří soutěžící využívají nabytých zkušeností a vyrážejí na předtancování na plesy nebo firemní akce.
S Martinem Prágrem jsme po StarDance vyrazili asi na čtyři nebo pět plesů. Byly to takové milé výlety za Prahu – člověk se trochu vyvětral, protáhl tělo, zatančil si… Ale myslím, že těch pár plesů mi na tu jednu zimu bohatě stačilo a popravdě už nemám potřebu se tomu nějak víc věnovat.
Co se týče práce, mým snem je docílit v ní harmonie, dostat se do stavu, kdy člověk není otrokem toho, co dělá, a má čas na osobní život. Velmi často to bývá buď – anebo. Buď strašně moc pracujete, anebo není nic. Moc bych si přála, aby se mi podařilo tuhle rovnováhu najít. Mít práci, která mě naplňuje, a zároveň dost času na všechno ostatní, co je pro mě důležité. To je v našem oboru velká výzva – zvlášť když máte dítě, bydlíte za Prahou a do toho přijde náročné natáčení. To je pak obrovský zápřah. Druhý sen je autorský. Píšu a moc bych si přála jednou napsat něco pro film nebo divadlo. Když se mi vyčistí hlava a pár dní se pořádně vyspím, moje kreativní energie směřuje ke snu napsat scénář nebo divadelní text, a propojit tak dvě věci, které mám opravdu ráda.
Něco rozpracovaného mám – jeden scénář mám dokonce i trochu rozdělaný. Často mě napadá komedie z hereckého prostředí, protože si myslím, že je na to ideální. Zároveň je to ale taky dost křehké téma právě proto, že je mi blízké.
Píšu do šuplíku tak nějak neustále. Je to pro mě velmi osobní – psaním si ujasňuju svoje myšlenky a pocity. Je to vlastně moje forma terapie. Když si chci něco opravdu uvědomit nebo si v něčem udělat pořádek, musím to napsat. Nestačí mi to někomu říct, potřebuju to dát na papír. Takže si neustále něco píšu a zatím to zůstává v šuplíku. Ale občas se o tom s někým bavím a testuju, jak lidé reagují na určitá témata.
Píšu, ale není to klasický deník, kam bych si zaznamenávala, co jsem ten den dělala. Začalo to někdy v pubertě, kdy jsem si řekla, že si každý den napíšu aspoň dvě věty, aby něco zůstalo. Dneska spíš zaznamenávám různé důležité mezníky nebo momenty, kdy cítím, že potřebuju něco uchopit nebo si něco ujasnit. A vždycky když ten deník otevřu, nejdřív se podívám na poslední zápis – může to být klidně před třemi měsíci. Takže ho nepíšu nijak pravidelně, ale pořád se k němu vracím.
Ano, je ozdravné si projít, co člověk nosil v hlavě třeba před pěti lety. Někdy mě to příjemně překvapí. Třeba když narazím na něco, co jsem tehdy řešila a dnes už nemusím, protože je to téma pryč. Jindy si zase uvědomím, že se mi některé věci stále vracejí.
Po Kukačkách jsem natáčela se stejnou produkcí seriál Zlatá labuť. Je to love story zasazená do doby druhé světové války, odehrává se v luxusním obchodním domě inspirovaném pražskou Bílou labutí. Měla jsem to natáčení moc ráda. Jednak kvůli době, ve které se to odehrává, ale také díky atmosféře při natáčení. Měli jsme tam krásnou hereckou partu. Se Simonou Lewandowskou a Beatou Kaňokovou jsme tvořily takový malý holčičí gang. Prodávaly jsme spolu v obchodním domě, bydlely spolu a celé to mělo atmosféru, která mi připomínala život na internátu nebo koleji, bylo to hrozně roztomilé. Zlatá labuť je podle mě moc hezky napsaná, vizuálně krásná oddechovka – ideální na večer, kdy si chcete prostě jen odpočinout. A my jsme si to natáčení fakt užily.
Občas se v některých postavách poznávám zpětně. Třeba maminka z Kukaček mě inspirovala v trpělivosti. Sama jsem se stala mámou poměrně brzy, v pětadvaceti, a v začátcích jsem byla spíš taková „máma pankáč“. Řadu věcí jsem dělala intuitivně, někdy trochu chaoticky. A pak přišla role maminky z Kukaček, která byla klidná, zdrženlivá, trpělivá. Úplný opak toho, jak jsem to měla zpočátku s Toníkem já. Uvědomila jsem si, že ta její trpělivost je vlastně obdivuhodná. Někdy se mi taky po delším natáčení stane, že mi do hlavy naskočí věta spíš tak, jak by ji řekla má postava, než já sama. To se mi dělo třeba u Zlaté labutě. Honza Coufal, který psal scénář i ke Kukačkám, má specifický jazyk a ten se mi občas vplížil i do běžného mluvení. Třeba ve slovosledu nebo uspořádání vět.
Vždycky si na postavě potřebuju najít něco, co se mnou souzní, kdy si řeknu: „Jo, tohle v sobě mám, taková bych klidně mohla být.“ Klíčem k tomu, jak postavu uchopit, ale může být úplně banální detail. Pamatuju si, že u Kukaček jsem dlouho hledala klíč k roli maminky: Co je zač, jak přemýšlí, jak se cítí? A pak mi maskérka během kostýmových zkoušek sepnula vlasy skřipcem, culík uprostřed hlavy, který bych si já sama nikdy neudělala. A v tu chvíli mi to docvaklo – to je ona! Prostě ráno sepne vlasy skřipcem a jde. Neřeší, jak vypadá. Má svou rutinu, priority jsou někde jinde, u dítěte s autismem. A najednou jsem ji měla. Přes skřipec jsem pochopila celý její svět.
Je to pro mě čím dál častější otázka. Jak Toník roste, má víc svých zájmů, kroužků a školních povinností a já si čím dál víc uvědomuju, jak rychle nám ten společný čas ubývá. V období, kdy mám hodně práce, se o syna stará můj táta, který mi neuvěřitelně pomáhá už od jeho narození. Já pak funguju jako kouč přes telefon – hlásím, kde je nachystaný tenis, co má v batohu, kdo ho kde vyzvedne… Po náročném období ale zase přichází fáze, kdy pracuju málo nebo vůbec a jsem synovi plně k dispozici. Bohužel nemáme možnost nastavit si pevný rytmus jako jiné rodiny. Snažím se nás na to ale oba vždycky připravit a potom mu to vynahradit.
Dokud nechodil do školy, tak to neřešil. Až s příchodem spolužáků si toho začal víc všímat – nebo spíš oni ho na to začali upozorňovat. Nikdy jsme se nedívali na věci, ve kterých hraju. Párkrát se mnou byl v divadle, ale herectví není téma, které bychom doma rozebírali. Vlastně se mu snažím ten svět příliš neotvírat – nechci, aby to byla jeho realita jen proto, že je moje. Herecké role ho spíš mátly: jak je možné, že mám jiné dítě, jiného manžela, jiné rodiče… Pro dítě je těžké to pochopit. Bavila ho až StarDance, protože to jsem byla opravdu já. Moc mě podporoval a vždycky se těšil, jestli postoupím do dalšího kola. Myslím, že to bylo poprvé, kdy to celé pochopil a začal si to i užívat.
Úplně. Na sto procent. To je věc, která vám převrátí život vzhůru nohama. Když jsem otěhotněla, byla jsem zrovna v životní fázi, kdy jsem potřebovala trochu kopanec. A myslím, že tenhle byl ten nejlepší, jaký mohl přijít. Najednou jsem věděla, co je pro mě důležité, a zároveň mi to přineslo velkou lehkost do práce. Došlo mi, že když už můžu odejít z domu, když je všechno zařízené, všichni mají co jíst a jsou v pohodě – tak přece neodejdu se stresem, ale si jdu svou práci užít. Přestala jsem se bát dělat chyby, víc jsem si dovolila experimentovat, hrát si, zkoušet. Přestala jsem řešit, co je správně a co špatně. S mateřstvím přišla větší svoboda a radost. A to je pro mě obrovská hodnota.
Stále se to učím, je to právě teď moje velké téma. Učím se držet si hranice… Nikdy to pro mě nebylo přirozené, protože mám od dětství superschopnost být přizpůsobivá, ale jak už to bývá, člověk na ty své superschopnosti může také dojet. Jsem nejmladší ze čtyř sourozenců, vyrůstala jsem ve velké rodině, kde jsem se naučila s každým nějak vycházet. Byli kolem mě tři úplně různí lidé a já je všechny milovala a se všemi jsem se naučila být. Snesu hodně. Máloco a málokdo mi vadí a někdy až pozdě zjistím, že jsem se nechala zatáhnout někam, kde mi není dobře, a že jsem si svou hranici měla chránit dřív. Teď to vnímám jako důležitou výzvu, včas si uvědomit, co už je za hranou, a mít odvahu říct: „Tady už ne.“
Můj partner – nebo spíš teď už bývalý partner – Marek (herec Marek Pospíchal – pozn. red.) mi byl v mnoha ohledech velkou oporou. Myslím, že jsme si dali to, co jsme si měli dát, a patřila k tomu i podpora v důležitých obdobích. Ten vztah ale už skončil. A dnes si oporu hledám jinde, víc sama v sobě, kde hledám i odvahu udělat krok do nové životní fáze.
V domě zůstal Marek a já se odstěhovala, ale jen o kousek dál. Chtěla jsem, aby pro syna zůstalo všechno co nejjednodušší. Jeho škola je přesně mezi námi, takže je to praktické. Nemáme nastavenou klasickou střídavou péči, protože náš pracovní režim to neumožňuje. Oba máme nepravidelnou práci – jeden týden natáčím já, další hraje zase on – a tak se domlouváme víceméně ze dne na den nebo z týdne na týden. Je to takový organizovaný chaos, jako to bylo i dřív. Ale jsme blízko a dokážeme spolu komunikovat.
My jsme si dokázali v jednu chvíli jasně říct, že jako pár končíme, ale zároveň pokračujeme jako rodiče. V tu chvíli jsme si nastavili, že naše další komunikace už nebude o nás dvou, ale jen o tom, co máme společné – a to je syn. Oba chceme, aby tuhle situaci zvládl co nejlíp, aby pro něj byla co nejjednodušší. A na to se teď soustředíme. Snažíme se do toho nevnášet osobní věci. Zatím se nám to, myslím, daří a doufám, že to tak zůstane i dál.
Já s nimi vlastně tak trochu vyrostla a oni se mnou. Strávili jsme spolu řadu let. Dnes jsou kluci ve věku, kdy se postupně osamostatňují, a už během posledního roku u nás byli čím dál méně, protože přišla puberta, víkendy s kamarády, přespávačky… Pořád se ale vídáme, a i když už nežijeme všichni pod jednou střechou, jsme v kontaktu. Byli u mě v novém domě, máme za sebou pár večerů, které byly moc hezké. A doufám, že ten vztah nezmizí. Řekla jsem jim na rovinu: kdyby něco, ozvěte se, ať už půjde o cokoli. Vždycky jsem pro ně byla za toho „ranhojiče“ – člověka, co spíš přikryje malér, než aby hned křičel. Doufám, že kdyby mě v tomhle směru někdy potřebovali, budu tu pro ně dál.
Bylo, ale zároveň jsem cítila, že to musím udělat teď, bez odkladů a bez ohlížení se nalevo napravo. Bylo to rozhodnutí, které ve mně rostlo, až přišel moment, kdy jsem věděla, že je správný čas. Samozřejmě jsem si uvědomovala, jaké ztráty a bolesti to přinese. Měla jsem ale velmi silný vnitřní pocit, že je to správně. Pro mě samotnou i pro budoucí já našeho syna. Zajímavé je, že jsem necítila strach, alespoň ne ten existenciální. Nebála jsem se, jak to zvládnu jako žena nebo máma. Spíš jsem byla vděčná, že ve mně ta odvaha byla. Zároveň jsem měla obrovskou oporu v rodině, v lidech kolem sebe, o kterých jsem věděla, že za mnou budou stát, ať už se rozhodnu jakkoli. To bylo hrozně důležité.
Po seriálech Kukačky a Zlatá labuť si zahrála také v krimi seriálu Specialisté. Nově ji můžete vidět také v nejnovější řadě seriálu Kriminálka Anděl, kde ztvární postavu Anety Kolářové. Letos na jaře vstoupil do kin snímek Útěk. Marta Dancingerová se věnuje také psaní. Na kontě má již tři knihy: Nikolas a tajemství Snozemě, Nesmělí a Maluj můru nohama vzhůru. „Píšu do šuplíku tak nějak neustále. Je to pro mě velmi osobní – psaním si ujasňuju svoje myšlenky a pocity. Je to vlastně moje terapie.“
Narodila se v roce 1991 ve Znojmě, dětství prožila v Moravském Krumlově. Po maturitě na brněnské konzervatoři začala v roce 2011 studovat DAMU. V roce 2021 si zahrála roli Terezy v oceňovaném seriálu Kukačky o rodičích, kterým při porodu vyměnili dítě. Na podzim roku 2024 byla jednou ze soutěžících 13. řady televizní show StarDance. Spolu se svým tanečním partnerem Martinem Prágrem vybojovala druhé místo. „Bylo to rozhodnutí, které ve mně rostlo, až přišel moment, kdy jsem věděla, že je správný čas.“
Rozhovor vyšel v časopisu Marianne, redakčně upraveno
Zdroj: rozhovor s Martou Dancingerovou
Článek vyšel pod původním titulkem „Marta Dancingerová: Už se nebojím dělat chyby“ v časopise Marianne 09/25. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
rozhovor s Martou Dancingerovou
79 Kč
79 Kč
84 Kč
