Jitka Nováčková o životě v zahraničí, párové terapii a pauze od sociálních sítí: Stačí mě obejmout a je po problému

Všimla jsem si, že jste měla nedávno měsíční pauzu na Instagramu. Proč jste se pro ni rozhodla?

Bylo mi ze všeho už trochu těžko. Na podzim jsme dokončovali rekonstrukci bytu, kam jsme se prvního listopadu přestěhovali, ale úplně dokončený tehdy ještě nebyl, takže tam se mnou každý den od rána byli řemeslníci, což trvalo až do ledna. Neměli jsme dveře na záchod ani jídelní stůl, takže to byla taková divočina. Kolem Vánoc mám hlavní pracovní sezonu a leden pak bývá volnější, takže se stihnu zregenerovat, ale letos to tak nebylo. Po Vánocích jsem hned naskočila zpět a to všechno dohromady mě dost vyčerpalo. Není to tak, že bych vyhořela, nebyla jsem nikde na kapačkách, ale cítila jsem, jak mi je těžko, nemohla jsem spát a věděla jsem, že jestli si nedám pauzu, tak mě za měsíc na ty kapačky odvezou. A já potřebuju být ready zejména pro svoji dceru. Takže jsem si dala na měsíc volno od práce a dodělávali jsme byt, vybalovali a dolaďovali různé věci. Bylo to fajn, měla jsem o něco víc prostoru i pro sebe. Dokonce jsem chodila pravidelně cvičit, vydrželo mi to deset dní.

Byl to digitální detox se vším všudy, že jste sítě ani nesledovala, nebo jste jen nepřidávala vlastní obsah?

Sledovala jsem je, mě vlastně sociální sítě jako takové moc baví. Reels jsou pro mě něco jako byl dřív seriál Přátelé. Prostě na ně koukám a směju se, bavím se tím. Nebyla jsem tedy úplně offline, jen jsem nic nepřidávala, nesdílela a neodepisovala jsem na zprávy. Prostě jsem jakoby neexistovala, byla jsem tam jenom tak „na kukačku“. Tím, že mě na sítích sledují i moji klienti a všichni byli dopředu upozornění, že tam nebudu, tak mi nechodily ani e-maily. To se mi stalo, ani nevím po kolika letech. Já jsem ráda s lidmi v kontaktu, ale ten měsíc byl zajímavý v tom, že mi nechodily ani zprávy na Instagramu, a tím mi došlo, že mi denně přijde opravdu několik desítek zpráv. Nestíhám na všechny odpovídat, ale vnímám je – a teď bylo najednou úplné ticho. V něčem to bylo takové hodně čisté.

Máte na Instagramu zapnutá upozornění?

To ne, ale tím, že tam vlastně pracuju, tak tam jsem velmi často. Musím kontrolovat, jestli se třeba někde nerozjel nějaký hejt, který bych potřebovala vysvětlit, než vygraduje do úplného nesmyslu.

Reagovat na nejrůznější domněnky jste možná musela i poté, co jste na Instagramu napsala, že s partnerem chodíte na párovou terapii. Vnímáte, že je v české společnosti něco takového pořád trochu tabu?

Dobré na tom je, že mě reakce okolí nijak nerozhodily, protože oba víme, proč to děláme, a jsme s tím o.k. Je ale pravda, že si ten příspěvek možná spousta lidí špatně vyložila nebo já jsem se nějak špatně vyjádřila, protože i Tim (Jitčiným partnerem je bývalý finský profesionální fotbalista Tim Sparv – pozn. red.) zmínil, že se ho na naši situaci ptali v práci a někdo příspěvek asi pochopil tak, že jsme před koncem vztahu nebo že máme nějakou krizi. Tak jsem to vůbec nemyslela. Připadá mi, že stejně jako si chodíte zacvičit, tak je super chodit na párovou terapii nebo obecně terapii, když na to má člověk prostor a pochopitelně i finance. Já to třeba úplně zbožňuju.

Proč konkrétně?

Je to hodina a půl času, kdy se navzájem posloucháme a slyšíme se. S dítětem si opravdu nenajdeme hodinu a půl času na vzájemnou konverzaci, a když ano, tak někdy ani nevíte, na co byste se toho druhého zrovna ptali. Přijde mi to důležité. Nemělo by to být ale vnímané tak, že párová terapie je tu od toho, aby zachránila vztah. Vy klidně můžete dospět k tomu, že se rozejdete, protože díky terapii zjistíte, že bude lepší žít odděleně. Může zachránit vás, ale nemusí zachránit váš vztah.

Jak jste vůbec došli k tomu, že na terapii začnete chodit? Kdo s tím nápadem přišel?

Myslím, že jsem s tím přišla já už někdy v době, kdy jsme žili v Řecku, což je asi před pěti lety. Připadalo mi, že jsme na některé věci krátcí – máme úplně rozdílné osobnosti, jiné kulturní zázemí, nemluvíme stejným jazykem… Tim mi velmi často říká, že se vyjadřuju ostře a že neví, jestli je to tím, že mám horší slovní zásobu, nebo jsem prostě ostrá. (smích) Některé věci jsme prostě nedořešili a ono se to pak všechno nabaluje. Myslím, že to byl celkem logický krok, a Tim byl rozhodně pro.

Terapie tedy probíhá v angličtině?

Je to tak, my spolu jinak mluvit bohužel neumíme. (smích)

A je pro vás tím pádem těžší některé věci vyjádřit tak, jak byste chtěla?

U mě hodně záleží na tom, kolik je hodin. Čím je později, tím hůř. Pak už mi nenaskočí ani základní věci a dlouho je lovím v hlavě.

Při mluvení v cizím jazyce musí člověk vlastně neustále přemýšlet…

Přesně tak, a to hrozně bolí! (smích) Právě proto jsem možná potom opravdu ostrá a stručná.

Navíc v češtině nejsme moc zvyklí používat zdvořilostní fráze, které jsou v angličtině běžné.

Často mám pocit, že přece říkám totéž. Ale ono je to spíš „vynes odpadky“ versus „miláčku, prosím tě, až budeš mít chvíli čas, mohl bys vynést odpadky?“ Většinou to spíš zkrátím.

Dozvěděli jste se tedy o sobě v rámci terapie něco zásadního, co byste bez ní nevěděli?

Určitě, jen jak tam chodíme už opravdu dlouho, tak ani nevím, co to přesně bylo. Díky odborníkovi můžete zažít různé aha momenty. Situace, které mu popisujete, dovede hezky vysvětlit, i když jste je viděli úplně jinak. Spoustu věcí teď víme líp, hůř se nám ale implementují. Zrovna nedávno jsem si říkala: Super, konečně mám návod na Tima Sparva, alespoň na nějakou část. Vím, jak to mám udělat, ale nedělám to. A stejně to má on. U mě je to ale jednoduché, mě stačí obejmout a je po problému. Ale taky mu to nedojde, radši se budeme dokola hašteřit. Už podle mě víme, kdo jsme, ale protože jsme spolu už dlouho a všechno je hodně zajeté, je těžké to změnit.

Teď, když konečně máte společný domov, tak spolu trávíte víc času než dřív, kdy jste často byli každý v jiné zemi?

Je to spíš jiný čas, což samozřejmě přišlo i s dítětem. Zároveň partner má momentálně tři práce, takže možná nikdy neměl méně času než teď. Často je to tak, že přijde domů, já mu odevzdám dítě a jdu si dělat svoje nebo jdu za kamarády a tak. Zase tolik času spolu netrávíme, ale věřím, že je to přechodné období, které musíme zkrátka přežít.

Život v zahraničí je pro vás tedy uzavřená kapitola? Nebo myslíte, že se ještě někdy otevře?

Myslím, že se budeme muset zase někdy stěhovat kvůli partnerově práci. Nevím kdy, ale asi tu nejsme navždycky. Bylo by samozřejmě super, kdyby ve Spartě zůstal (Tim Sparv nyní působí jako asistent trenéra Sparty– pozn. red.), ale u fotbalu člověk nikdy neví, jestli ho nebudou chtít vyměnit. Takže teď jsme tady a uvidíme.

Co předcházelo rozhodnutí, že budete nějakou dobu v Česku, byla to právě nabídka práce pro Tima?

Tim ukončil kariéru profesionálního fotbalisty ve Finsku a najednou před sebou neměl nic. Takže jsme měli docela jasno, že půjdeme do Česka za mojí prací. On tehdy i říkal, že by to bylo fér, když jsem několik let dojížděla já za ním. Taky si ale myslím, že to bylo proto, že já jsem si v zahraničí celkem dost stěžovala a on chtěl mít trochu klid. (smích) Říkal: „Já jsem věřil, že až se přestěhujeme do Prahy, tak najednou přijde úplné Eldorádo a ty budeš nekonečně šťastná. A ono to asi nebylo jen tím, viď?“

Čeho se to stěžování týkalo?

Já vlastně vůbec nejsem na dlouhodobý život v zahraničí. Jsem sociální člověk, mám ráda svoje kamarády a svoje místa. A tam nemáte najednou nic. Tim je navíc úplně jiný než já. Je rád doma a čte si knížku, nepokryje mi ani kamarády, ani moje aktivity. Takže jsem v zahraničí byla nešťastná. I když Finsko bylo ze zemí, kde jsme žili, asi nejlepší, tam jsem potkala skvělé holky. Po přestěhování máte navíc nekonečně času, protože tam nemáte nikoho. Když tam přijedete za prací, tak tam máte kolektiv, kterého se chytnete. Já jsem se stěhovala bez kolektivu a partner mě do kolektivu úplně nezačlenil, on je po práci už rád doma. Zároveň mám ale dost své práce, což byla velká výhoda, mohla jsem stříhat videa a natáčet.

Když jsem s vámi dělala rozhovor pro Marianne před šesti lety, tak jste zmiňovala, že cestování moc nemusíte – myšleno neustálé přejíždění tam a zpátky a život v kufru. Platí to stále?

Jak teď ještě pořád vybaluju krabice ze stěhování, tak zjišťuju, jak jsem měla svůj život na cestování opravdu uzpůsobený. Byla jsem zvyklá být stále sbalená, a když jsem měla někam jet, věděla jsem přesně, co potřebuju a pro co sáhnout. Teď už musím při balení přemýšlet, odkud co vzít, nemám třeba neustále nachystané miniatury s kosmetikou a podobně. Je to už úplně jiné.

Na Instagramu jste psala, že se k vám teprve nedávno po několika letech dostaly krabice s věcmi z doby, kdy jste žili v Dánsku. Proč až po takové době?

My jsme se v Dánsku potkali a nějakou dobu jsme tam bydleli. A když partner v dánském klubu končil, tak jsme se zabalili jenom do kufrů a zbytek jsme připravili pro stěhovací firmu. Ve fotbale totiž většinou nevíte, do jaké destinace půjdete, jestli to bude Řecko, nebo Antarktida, když to přeženu. Víte to třeba čtyři dny dopředu, a to je ještě luxus. My jsme si ale říkali, že ať už půjdeme kamkoli, tak to asi pak stejně zakončíme právě Prahou. Zabalili jsme se s tím, že nevíme, kam balíme, a že zbytek věcí necháme převézt do Prahy, přičemž já tam některé nejdůležitější po čase vyzvednu, protože do Prahy za prací jednou za čas létám. Ale najednou přišel covid a stěhovací firma nám řekla, že nám nikam nic nedoveze, takže jsme se ocitli v Řecku a neměli jsme vůbec nic. Nakonec trvalo dva roky, než jsme věci z Dánska dostali do Prahy, takže máme všechno třikrát, třeba můj fén na vlasy. Bylo to ve skladu a ten jsme zrušili až teď, když jsme se stěhovali do vlastního bytu. Kvůli tomu jsem taky dnes přišla trochu později, hledala jsem boty, běhala jsem doma jak fretka a snažila se zjistit, ve které krabici jsou.

Našla jste tam něco, co vám chybělo? Měla jste vlastně přehled o tom, co tam všechno je?

Dřív jsem si kvůli stylingu dělala takovou virtuální šatnu, kdy jsem si nafotila všechny kousky svého oblečení a podle toho, kam jsem jela, jsem si je přesouvala do různých složek, aby moje stylistka Denisa přesně věděla, co kde mám. Chvíli mi to vydrželo, pak jsem v tom začala mít trošku zmatek. Ale víte, co mě překvapilo? Kolik mám spodního prádla! Já mám spodní prádlo ze všech těch zemí, mám ho snad na sedm životů. Ani se mi nevejde do skříně, poprvé v životě ho mám fakt dost. (smích)

Je o vás známo, že ráda hledáte udržitelné cesty v různých oblastech života, udržitelnost je i jedním z témat vaší tvorby na Instagramu – předala jste některé svoje návyky i partnerovi?

Je to boj. Já ho doma terorizuju. (smích) Teď zrovna třídil knížky z krabic. Obecně se snažím co nejméně věcí vyhazovat a vše využívat na maximum, a tak pak i ty stěhovací krabice věnuju dál, napíšu například do facebookové skupiny nebo je nabídnu na Instagramu, nevyhodím je. On mi ale nechtěl přidělávat práci, takže je potajmu roztrhal a vyhodil do kontejneru na papír. Jenže já to zjistila. (smích) Vím, že v některých věcech jsem určitě už moc radikální. Ale třídí se mnou bioodpad, všechny možné lahve a dost můj přístup respektuje. Není to vůbec jeho téma, ale když ví, že mi to dělá radost, tak mě následuje.

Přemýšlela jste udržitelně i při rekonstrukci a zařizování bytu? Tam je to asi těžké…

U většiny vybavení platí, že co jde, tak kupuju z druhé ruky. Vždycky kouknu nejdřív na Vinted, Facebook a Sellpy, to je takový můj oblíbenec, který je teď v Česku poměrně nově. Ložní prádlo, deky, utěrky, ručníky... Všechno můžete tak nějak sehnat. Do běžného obchodu jdu, jen když to nenajdu na second hand platformách.

Mají secondhandové nákupy nějaká úskalí?

Je to časově docela náročné a dost často to nakonec nevyjde, což platí spíš u velkých věcí, jako je nábytek nebo spotřebiče. Musíte si zajistit odvoz, zjistit rozměry, třeba i sehnat stěhováky a ti prodávající vám danou věc nechtějí držet několik dní, když vás vůbec neznají. Zrovna teď se mi stalo, že jsme chtěli pořídit vestavěnou lednici z druhé ruky, ale než jsme poslali rozměry truhlářům, tak se prodala. Nakonec jsme spoustu věcí museli právě kvůli okolnostem pořídit běžnou cestou. Ale mám čisté svědomí, zkusila jsem fakt všechno, jen některé věci nebyly v mých silách. Teď mám vybranou pohovku, ale záleží, jestli to stihneme a jestli se mi zase neprodá. Je to lov.

Jitka Nováčková

Narodila se roku 1992 v Českých Budějovicích. Ještě před maturitou na gymnáziu se v roce 2011 stala vítězkou soutěže Česká Miss. Působila jako modelka v Česku i v zahraničí a v roce 2017 začala natáčet videa na YouTube. Nyní se věnuje převážně tvorbě obsahu na sociální sítě a moderování, často otevírá témata související s udržitelností a cirkulární ekonomikou. Na Instagramu ji sleduje 272 tisíc lidí, na YouTube má 104 tisíc odběratelů. Za rok 2024 je nominovaná na environmentální cenu Josefa Vavrouška v kategorii Dlouhodobý přínos.

Rozhovor vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno

Zdroj: autorský rozhovor s Jitkou Nováčkovou