Darija Pavlovičová o výzvách, soutěži StarDance i pochybnostech o sobě samé: Stále se učím říkat ne

Svou první roli jste získala v osmnácti letech. To je docela brzo. Jak se tak mladý člověk vyrovnává s tím, že ho lidi poznávají na ulici?

Ono to bylo ještě o něco dřív, tuším ve čtrnácti, kdy jsem točila Perinbabu a dva světy. Uvedená byla celkem nedávno, ale točila se opravdu takhle dávno. Pak následovaly Zločiny Velké Prahy. Trvalo docela dlouho, než mě lidi začali poznávat. Bylo pro mě samozřejmě fascinující a milé ponořit se do filmového světa, ale vůbec jsem netušila, co to doopravdy obnáší. Neuměla jsem se v něm pohybovat. Až o několik let později jsem si začala uvědomovat, že můžu říkat ne, když se mi něco nelíbí. Nedělat všechno, co se mi řekne. Taky mi došlo, že můžu vnášet svůj tvůrčí pohled do rolí, rozhovorů nebo focení. Samozřejmě bych ale byla nejradši, kdybych mohla jenom hrát a celé mediální prostředí šlo mimo mě. Jsem typ člověka, co není zas tak sdílný.

Vnímáte popularitu a vše, co s ní souvisí, jako nezbytné zlo, které s sebou nese herecká profese?

Na začátku jsem si to myslela a měla jsem všeho po krk. Hlavně po StarDance, kdy se na nás po každém přenosu všichni slétli a chtěli fotky a rozhovory. A stále dokola ty samé otázky: Řekněte nám, jak se cítíte? Po tom, co jsme s Dominikem Vodičkou vyhráli, jsem absolvovala opravdu hodně rozhovorů. A po každém jsem přišla domů a řekla si, že už nechci, že to vlastně ani nikoho nemůže zajímat. Jen jsem se opakovala. Člověk nechtěl stále dokola říkat: Jo, bylo to super, ale hrozně náročný. Takže jsem se před časem rozhodla, že si budu pečlivě vybírat, komu a kam budu rozhovory dávat.

Poslední roky vás tedy naučily především říkat ne?

Stále se to učím a je to hrozně těžká věc. Vlastně je to banálně jednoduché, taková blbost, říct ne, ale v některých situacích je to těžké. Ale myslím si, že jsem v tom lepší a lepší. Hodně jsem si dřív nechávala diktovat, co a jak, sama sebe jsem přesvědčovala: Jo, to nevadí, já to zvládnu, klidně to udělám, není to tak hrozný. I když mi to třeba bylo nepříjemný. Stále se tedy učím říkat ne, ale tak nějak s grácií, abych nesklouzla do druhého extrému, kdy budu nepříjemná a zlá. Hledám způsob, jak říct ne mile, ale aby si lidé nedovolili zkoušet to dál.

Jde vám to i v soukromí?

Tam jsem s tím kupodivu nikdy neměla problém. Pro mě je mnohem těžší odmítnout lidi, se kterými nemám osobní vztah.

Ještě se vrátím k popularitě po StarDance. Už přešla hlavní vlna zájmu?

Stále mě lidi zastavují na ulici a říkají, jak se jim to líbilo, nebo chtějí podpis a fotku. Moc mě to hřeje u srdce. Asi zůstanu navždycky v hlavě lidí jako vítězka StarDance.

Otevřela vám účast v soutěži dveře, které by jinak zůstaly zavřené? Přišly nějaké zajímavé nabídky?

Přesně tak jsem si to představovala. Když jsem si ale povídala s hereckými kolegy, kteří taky vyhráli StarDance nebo byli třeba nominovaní na Českého lva, nebo ho dokonce dostali, potvrdili mi, že vám většinou nikdo nezavolá. Najednou je takové ticho po pěšině a nevíme, proč se to děje. Paradoxně je to úplně naopak.

V září odstartovala StarDance Tour a vy s Dominikem Vodičkou jste její součástí. Těšila jste se?

Dělá mi obrovskou radost, že se toho můžeme zúčastnit, protože mám pocit, že si to budu moct konečně užít. Už to není pod tlakem, že nás sledují dva miliony lidí a je třeba tančit, soutěžit a nepřestat. Je to taková odlehčená verze, vlastně divadelní zájezd, na který se moc těším. Navíc si myslím, že všichni, kdo si na Tour koupili vstupenky, budou nadšení. Podle mě ani nejdou primárně sledovat soutěž, ale spíš se podívat na svoje miláčky. Věřím, že jim přivezeme to, co očekávají a na co se těší.

Když jste šla s Dominikem do StarDance 2023, patřili jste spíše k outsiderům. Ani sázkařské kurzy vám nedávaly moc šancí…

Takže lidi, co si na nás vsadili, měli velké štěstí.

Patříte k lidem, kteří rádi překonávají překážky a nejrůznější nálepky?

Není to něco, co by mě pohánělo kupředu. Nemám ráda škatulkování, aniž by mě lidi osobně znali. A nemám potřebu něco takového překonávat. Ve StarDance mě motivoval tanec samotný. Ale když už se bavíme o soutěži, tak jsem soutěživá, to ano.

Pomohla vám taneční průprava z herecké konzervatoře?

Tam jsme měli lidové tance a step, ale musím přiznat, že jsem chodila hodně za školu, takže jsem toho moc neodtančila. A nechodila jsem ani do tanečních. Jsem ale ráda, že v tancování s Dominikem pokračujeme na plesech, to nás moc baví. Takže kdybyste chtěli, napište nám a my rádi přijedeme. (smích)

Zmínila jste, že jste chodila za školu – byla jste rebel?

Asi trošku jo.

A proč? Co vás k tomu vedlo?

Ráda jsem trávila čas s kamarády a neměla jsem úplně štěstí na spolužáky. Byla jsem v kolektivu trochu outsider. Nakonec jsme si ale k sobě cestu našli a někdy ve třeťáku čtvrťáku jsem tam chodila ráda.

Působíte jako křehký, jemný člověk. Jak moc pro vás bylo období StarDance náročné nejen po fyzické, ale i psychické stránce?

Bylo to opravdu velmi náročné. Původně jsem do StarDance ani nechtěla jít. Moje původní odpověď byla ne, ale nakonec jsem se nechala přemluvit. Nacházela jsem se v té době v docela nepříjemném rozpoložení. Odcházela jsem z divadla, protože jsem měla problémy se sebedůvěrou, a říkala jsem si, že buď mě to položí, nebo mě to naopak nastartuje k tomu, zase si věřit. Velmi mi to pomohlo ve vnímání sebe samé.

Pátrala jste po tom, z čeho vaše pochybnosti o sobě samé pramenily? V jednom z rozhovorů jste naznačila, že za tím může být i přístup vyučujících na konzervatoři…

Když na tu školu jdete, do jisté míry s tím počítáte. Podle mě ale nebyl jejich přístup dostatečně citlivý. Měli by zohlednit, že tam nastupují čtrnácti-, patnáctileté děti, které se stále vyvíjejí. Nejsem si jistá, co si kdo dokazoval, ale mě to hrozně podkopávalo. Na druhou stranu doufám, že to není způsob mé sebeobrany, shazovat své problémy na někoho jiného. Bylo na mně, abych s tím něco udělala, a zmíněný odchod z divadla pro mě byl hodně důležitý. StarDance mě pak změnilo úplně. Myslím, že se to odráží i v tom, jak lidé někdy mluví o mé cestě napříč soutěží – že nebyla ani tak o tom, že bych se zásadně zlepšila po taneční stránce, ale byl to spíš můj vnitřní proces.

Jak moc si potřebujete před ostatními chránit své soukromí?

Nepotřebuji sdílet svůj osobní život. Nemám pocit, že je to správné. Přijde mi občas hrozně divné, že lidi takhle sdílejí svoje soukromí – to jediné, co je jejich. Vystavují se a nechávají na ostatních, aby si dělali názor na jejich život a posuzovali ho. Ráda občas poskytnu rozhovor a to úplně stačí. Dělám herectví pro tu profesi, ne abych sdílela své soukromí.

Dnes se naše životy často odehrávají na sociálních sítích. Je pro vás těžké najít rovnováhu, kam až necháte lidi nahlédnout?

Nelíbí se mi, jak se sociální sítě dostaly do našeho podvědomí, závislost na nich mi přijde hrozná, proto se jich snažím stranit. Moc na ně nechodím a pravidelně si mažu aplikace z telefonu. Obvykle sdílím jen pracovní věci nebo fotky, protože ráda fotím. Nikdy bych třeba nedělala spolupráci s někým, jehož produktu nevěřím. Nejsem tomu úplně uzavřená, ale zatím nepřišla nabídka, kterou bych chtěla vzít.

V několika rozhovorech jste uvedla, že jste si kvůli trémě našla psychoterapeuta. Podařilo se vám s jeho přispěním na svém problému zapracovat?

Asi jo. Terapie mě určitě pomohla nasměrovat k některým rozhodnutím, která jsem nebyla schopná udělat sama. Díky ní jsem byla schopná si vybrat, co je pro mě správné a co ne. Teď už tam nechodím, myslím, že už pomoc nepotřebuju.

Patříte ke generaci Z, o které se říká, že je velmi křehká. Souhlasíte s tím, že jsou vaši vrstevníci křehčí než třeba jejich rodiče?

To je komplexní téma. Záleží na tom, z jakých důvodů je každá ta generace taková, jaká je. Bylo by to na dlouhé povídání, ale všímám si, že lidé kolem mě jsou velmi citliví. Trošku mě to mrzí, třeba v rámci přátelských vztahů. Byla bych ráda, aby to fungovalo tak, že když mě něco naštve, tak to prostě řeknu a nebudu muset našlapovat mezi střepy, abych neurazila nebo se omylem nedotkla něčí přecitlivělé stránky. Nebo se mu omlouvat, že jsem ho ranila, protože jsem mu dala upřímnou zpětnou vazbu. Myslím, že kritiku by měli lidi zvládat trošku líp. I já jsem vztahovačná, ale vlastně jsem nejradši, když mi někdo řekne: Hele, kámo, to jsi prostě podělala, než abych za dva roky zjistila, že je mezi námi nějaký rozkol kvůli kupě nevyřčených věcí.

A jak přijímáte kritiku?

Je mi smutno, když mi někdo řekne, že mu něco vadí, ale nemůžu se z toho hroutit, protože každý občas uděláme něco špatně. Samozřejmě, kdyby teď o mně všichni začali psát, že jsem nejhorší herečka na světě, tak se z toho asi zhroutím. Na druhou stranu při své práci kritiku potřebuju. Když režisér nic neříká, cítím se divně. Mám ráda co nejpřímější zpětnou vazbu. Když je všechno moc dobře, přijde mi to podezřelé.

Loni vás časopis Forbes zařadil do žebříčku 30 pod 30. Co vás napadlo, když jste to zjistila?

Že mě tam pozvali jenom proto, že jsem vyhrála StarDance.

Že jste si to ničím jiným nezasloužila?

Zatím mám ten pocit. Bylo to celé takové zvláštní. Samozřejmě jim mockrát děkuji, vážím si toho, ale přišlo mi to zvláštní atmosférou, tím, jak to bylo narychlo i jak probíhala komunikace. Nemám pocit, že jsem dosáhla něčeho tak velkolepého, abych se v tomhle žebříčku objevila.

Jste typ člověka, který se snadno zamiluje, anebo si lidi držíte od těla?

Miluju lidi a hrozně rychle se zamiluju. Mám to tak s lidmi obecně a musím se naučit držet se trošku zpátky, protože pak je člověk zklamaný, když dostane podpásovku od někoho, od koho to nečekal.

Mladí to dnes mají při seznamování o něco těžší než dřív. Třeba i proto, že hodně času tráví v internetovém světě. Na začátku jste zmínila, že máte přítele. Kde jste se seznámili?

Potkali jsme se na StarDance, ale víc neprozradím, protože si přítel přeje být v utajení. A Dominik Vodička to není, musím upřesnit, aby zase neproběhly nějaké spekulace. (smích)

Herecká profese je velmi specifická a vyžaduje tolerantní partnery. Měla jste v tomto smyslu štěstí?

Díky bohu ano. Máme s partnerem skvělý humor, ze všeho si děláme srandu. Teď třeba točím projekt, o kterém nemůžu říct víc, ale jsou v něm explicitní romantické scény. A můj partner říká, že není fér, že se on nemůže jen tak líbat s jinými ženami. Je velmi tolerantní a vlastně nevím, jestli bych to na jeho místě zvládla. Kdysi jsem měla vztah s jedním hercem, který až podezřele často točil nějaké milostné scény – bůhví jestli si je netočil sám. (smích) Taky nám to dlouho nevydrželo. Na druhou stranu na takovém natáčení není nic příjemného. Někdo si může myslet, že je to super, ale i když často točíte s kamarády, tak jindy zase s lidmi, které vůbec neznáte. Někdy vám nejsou sympatičtí nebo jim páchne z úst a nemůžete jim říct: Běž si vzít žvýkačku. Kolem je celý štáb, třeba dvacet lidí a vy máte dělat, že se spolu milujete. Vlastně je to většinou hrozně nepříjemná záležitost.

Takže podobné scény točíte nerada?

Zatím jsem měla s milostnými scénami jen ty nejhorší zkušenosti. Moc se ale těším, až budu mít možnost spolupracovat s intimní koordinátorkou. Slyšela jsem, že je to najednou mnohem příjemnější zážitek.

Nesouvisí to také trochu s tím, že jste se už naučila říkat ne? Že byste se už nepustila do něčeho, co je vám nepříjemné?

Samozřejmě bych si na tom dávala záležet. Byla bych velmi striktní v tom, co bych si nechala a nenechala líbit. Teď už bych bez intimního koordinátora netočila. Než ale tahle profese přišla do Česka, tak jsem v šestnácti letech točila úplně nahá milostnou scénu. Režisér na mě křičel, ať u toho víc vzdychám, ať otevřu oči a dělám, že se mi to fakt líbí. Bylo to nepříjemný, strašně, strašně nepříjemný. Nikomu nepřeju, aby si tohle zažil.

V čem spočívá práce intimního koordinátora?

Zatím jsem s ním nepracovala, ale podle kamarádů, kteří už mají tuhle zkušenost, se z milostných scén udělá v podstatě choreografie. Díky tomu víte, jaké jsou hranice a co se bude dít. A vlastně máte mnohem větší svobodu se vyjádřit, než když na vás režisér řve: „Užívej si to a hekej, dělej!“ Máte k dispozici i určité rekvizity, které pomáhají zakrýt to, co není zapotřebí vidět. I když navenek to působí, že jste úplně nazí.

Ráda cestujete. Překvapilo mě, že se vydáváte na cesty sama. Chtěla jste to tak úmyslně, nebo jen v tu chvíli neměl nikdo čas?

Vždycky jsem chtěla cestovat, ale nějak nebyla příležitost. A když ta možnost přišla, nikdo neměl peníze nebo čas… Proto jsem vycestovala sama. Ale stejně jako mi nevadí cestovat samotné, tak mi nevadí cestovat s přáteli nebo s přítelem. Ráda objevuju nové věci a kultury. Ať už je to s někým, nebo sama.

Kam byste se chtěla vrátit, která destinace se vám zapsala do srdce?

Určitě potřebuji jet do Norska. Zatím jsem tam byla dvakrát. Poprvé jsem chytla na letišti koronu, takže jsem v horečkách odjížděla domů. A podruhé černý kašel, to jsem tam také nepobyla dlouho. Ale je to tam nádherné. Ráda se ale vracím i do Itálie. Není to tak dobrodružný zážitek, ale mám to tam moc ráda. Byla jsem i na Bali, ale to mě zklamalo. Taková divná instagramová destinace. Nepřipadá mi úplně v pohodě cítit se skvěle mezi lidmi, kteří tam žijí v chudobě, zatímco jiní skupují rýžová pole, aby tam postavili vily. Zažila jsem tam i hezké věci, potkala fajn lidi a naučila se potápět, ale už se tam vracet nechci.

Když cestujete sama, nemáte strach?

Samozřejmě si dávám pozor, nejela bych sama třeba do Jižní Ameriky. Strach ale nemám. Nebezpečí je v zemích, kde jsem byla sama, podobné jako tady v Česku. Vždycky vás může někdo přepadnout a znásilnit. Proto s sebou nosím pepřák a kapesní nožík. Jsem vybavená a připravená na jakoukoli situaci.

Darija Pavlovičová

Narodila se v roce 2001 v Praze. Herectví studovala na Pražské konzervatoři. V roce 2018 získala cenu pro nejlepší herečku v rámci 48 Hour Film Project za roli Jany v krátkometrážním filmu Penta Z, o dva roky později získala cenu na Trinity Film Festival. Zahrála si v pohádkách O léčivé vodě a Perinbaba a dva světy i v seriálech Kukačky a Zločiny Velké Prahy. V roce 2023 po boku Dominika Vodičky vyhrála dvanáctou řadu taneční soutěže StarDance. Na podzim spolu vyráží na StarDance Tour.

Kde Dariju uvidíte?

Mezi nejnovější projekty Dariji Pavlovičové patří televizní seriál na TV Prima O koních a lidech, kde hraje jednu z hlavních rolí. Osmidílný seriál vypráví o tom, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu a že vášeň ke koním může přerůst v lásku na celý život.

Zdroj: rozhovor vyšel v časopisu Marianne, redakčně upraveno