Těžko u nás budete hledat produktivnější herečku. Na výčet jejích rolí by nestačil ani velký list papíru. Jaké postavy hraje Dana Morávková (53) nejraději? Kdo jí v životě nejvíc chybí a o jaké dárky si nejraději píše Ježíškovi? To prozradila v rozhovoru pro časopis Marianne.
To, že byl tatínek matematik a maminka inženýrka, mi přišlo úplně normální. I přes jejich povolání jsme často chodili za kulturou. Pamatuju si, že jsem v divadle byla poprvé ve čtyřech letech. Šli jsme na Rusalku.
Do divadla jsem se v ten okamžik zamilovala. Postavu vodníka tehdy hrál unikátní operní pěvec Eduard Haken. Měla jsem to štěstí, že jsem s ním po letech mohla hrát v Divadle Na zábradlí. Seznámila jsem se tehdy nejen s ním, ale také s jeho dcerou Marií.
Víte, tatínek odešel velmi brzo, bylo mi tehdy kolem patnácti let. Táta měl dar, že když jsem něčemu nerozuměla, uměl mi vše hezky vysvětlit. Taky mě naučil hrát šachy a já to pak naučila svého syna Petra. Takovou schopnost vysvětlování, jakou měl on, ale bohužel nemám.
To víte, že to nebylo lehké, ale musely jsme. Snažila jsem se mámě pomoct, jak jsem jen mohla. Myslím, že jsem díky tomu předčasně dospěla.
Přečetla jsem si o konkurzu v novinách, nikomu jsem nic neřekla a jela jsem tam. Měla jsem velkou kliku, že si mě pan režisér tehdy vybral. Moc ráda na to natáčení vzpomínám. Ve filmu hráli výborní herci jako paní Hlaváčová nebo pan Bartoška. Otakara Vávru také nikdo neoslovoval pane režisére, ale pane profesore. Seznámila jsem se například i s Jirkou Strachem, hráli jsme sourozence, děti Boženy Němcové. Moc jsem se bála, aby na nás pan režisér nebyl přísný, ale byl skvělý – hodný a velmi laskavý. Po letech, kdy jsem točila televizní film Jseš mrtvej, tak nebreč, ho paní režisérka Jitka Němcová přivedla na natáčení. (Od roku 1997 až do jeho smrti v roce 2011 byla Jitka Němcová manželkou Otakara Vávry – pozn. red.) To už mu bylo skoro sto let. Povídali jsme si, pamatoval si mě a strašně mu to slušelo, byl to elegantní pán. Kdo ví, třeba zrovna tady, kde si teď povídáme, byl kdysi na návštěvě za Adinou Mandlovou. (Rozhovor vznikl v apartmá hotelu Andaz, kde v minulosti bydlela herečka Adina Mandlová – pozn. red.)
Baví mě to, protože u nich je všechno dovoleno.
To je možné, ale když vás někdo nemá rád, protože hrajete potvoru, je to jen potvrzení, že ji hrajete dobře. To se dělo například v době, kdy jsem hrála Andreu v Rodinných poutech.
Ano, byla. Andreu jsem hrála, jak nejlépe jsem uměla, a lidem se asi líbila. Řada žen se s ní ztotožňovala. Každá ženská má v sobě kus potvory a Andrea měla ráda jen svou dceru Kristýnu, s muži si zahrávala a využívala je. Na druhou stranu nikdy to není jen černé a bílé. Snažila jsem se na ní najít i dobré stránky, třeba to, že byla dobrá máma.
Nevím, všechny své role mám díky konkurzům. Pamatuji si, že když jsme točili první pohádku Z pekla štěstí, byla jsem čerstvě maminkou. Manžel byl se mnou na natáčení a syn Péťa v kočárku. A ačkoli jsem hrála potvoru, prožívala jsem v soukromí to nejkrásnější období v životě.
V Praze to tak časté není, protože se tady lidé setkávají s řadou herců. Když ale s divadlem vyjedeme mimo hlavní město, tak za námi lidé chodí. Je to vlastně zvláštní – než aby komentovali divadelní představení, které právě viděli, spíš se zajímají o televizi. Ale samozřejmě ne všichni.
Šla jsem se podívat na operaci srdce, protože jsem věděla, že budu hrát kardiochiruržku.
Dala jsem to – ta operace byla zázrak. Během natáčení, aby vše působilo důvěryhodně, s námi hrají sálové sestřičky z motolské nemocnice. Kdyby nám operační nástroje podávali herci a herečky, nevypadalo by to tak důvěryhodně. I operační sál je postaven přesně podle toho skutečného.
To bych asi musela udělat, když jsem byla mladá. Kvůli mámě bych to ale tehdy neudělala. A pak tady mám i manžela a syna.
Snad jen v jediném: zahraniční produkce mají větší rozpočty a tím pádem i víc času. Jinak všichni ke své práci přistupují, jak nejlíp umí, a je jedno, jestli je to český nebo zahraniční film. I roli ve snímku Van Helsing jsem získala díky tříkolovému konkurzu, byla tam snad celá Praha. (smích) Měla jsem obrovské štěstí, že si mě pan režisér Stephen Sommers vybral, byla to skvělá zkušenost. Ve filmu byly například létací scény a produkce řešila, jestli je budu točit já, nebo kaskadérka. Díky tomu, že jsem dělala vrcholový sport, jsem nakonec lítala sama. Chodila jsem za kaskadéry na trénink na Barrandov a moc mě to bavilo.
Jsou režiséři, kteří se mnou mají předchozí zkušenost a napíšou mi roli na tělo. Ale třeba nedávno jsem hrála v seriálu Dobré ráno, Brno maminku Simony Lewandovské. A i to bylo přes konkurz. Nervózní jsem hlavně před každou premiérou. V ten den gruntuju, protože bych jinak jen seděla a do zblbnutí si opakovala text. Vzpomínám si, že Štefan Margita někde psal, že on v den premiéry zase pere.
Ta k mojí práci patří. Když je to kritika konstruktivní, ráda si ji vezmu k srdci. To ale většinou neplatí u diskusí pod bulvárními články.
Ne, přestala jsem. Nemám na to čas. Ale zprávy od lidí, co mi píšou na Instagram nebo Facebook, si ráda přečtu. Chodí do divadla, koukají se na Snídani s Novou, jsou prostě milí.
Teď jsme v Divadle Bez zábradlí nazkoušeli nové představení Apartmá v hotelu Plaza. Jsou to tři povídky a obvykle to v divadlech hrají tři různé dvojice. Karel Heřmánek starší to ale vymyslel tak, že s Pepou Cardou budeme hrát všechny tři páry. Takže to jsou pro nás s Pepou vlastně tři představení. V první povídce se snažím jako manželka zachránit vztah, ale nepovede se mi to, protože muž má milenku. V druhé hraje Pepa amerického producenta, který si pozve do pokoje starou lásku ze školy. A ve třetí povídce jsme manželským párem, který vdává dceru, ale ona se zamkne v koupelně. Neslezeme z jeviště a strašně nás to baví, byť je to velká výzva, oba jsme během zkoušení zhubli několik kilo. Karel Heřmánek starší to celé krásně vymyslel, pak se ale stalo to, co se stalo. (24. srpna loňského roku si režisér vzal život – pozn. red.) Tak jsme se s Hankou Heřmánkovou domluvili, že představení nezrušíme a že ho nazkoušíme s jeho synem Kájou Heřmánkem mladším. Jedna paní mi psala, že už na něm byla v divadle třikrát. To mě potěšilo.
Mám. Jen o tom nemluvím, protože jsem pověrčivá.
Záleží na tom, co mě ten den čeká. Třeba do Snídaně s Novou vstávám v půl čtvrté ráno. I natáčení seriálu někdy začíná po ránu. Když jedeme na divadelní zájezdy, odjíždíme ale třeba ve dvě hodiny odpoledne. To pak znamená, že se občas domů dostanu až v jednu ráno.
I v soukromí. Musím se naučit odpočívat. Člověku už není pětadvacet. Už nemůžu trávit čas jen prací.
To byl takový vtip, když ještě pan Connery žil.
Nepřemýšlím o něm. Všichni stárneme. Občas jdu na kosmetiku, občas na vlasy. Když se nemusím líčit, tak se nelíčím. Když jdu na focení, tak nenalíčená. Důležité je hlavně se s nikým nesrovnávat. Neřešit, co si kdo myslí, co kdo říká. Je to váš život. Tancujte, zpívejte, radujte se, jak nejlíp umíte.
Velmi mi chybí máma. Tím, že táta odešel brzo, jsme s maminkou měly silné pouto. Když vám odejdou rodiče, přestanete být dítě. Ale i to je život.
Miluju dvě jídla. Smažený sýr s bramborem a tatarkou a kuřecí plátek se šunkou, sýrem a broskví. To už vám ale nikde neudělají, takže si ho občas připravím sama. Myslím, že mám obě ta jídla spojená s dětstvím. Když jsme šli s rodiči třeba jednou za měsíc do restaurace, tak jsem si dala právě kuřecí plátek s broskví.
Snažím se jíst zdravě, například nejím knedlíky. Ani se nepamatuji, kdy jsem je měla naposledy.
Poprvé jsme se viděli v Olomouci na koncertě paní Hany Hegerové, kde ji Petr doprovázel na klavír. Vcházela jsem dovnitř, kolem byla spousta lidí a já viděla jen Petra. Viděli jsme jen jeden druhého. Za celý večer jsme si ale řekli jen dobrý večer a na shledanou. Pak jsme se potkali pracovně v muzikálu Kabaret. Já v něm hrála a dělala choreografii, Petr aranžoval hudbu. Jednoho dne jsme nahrávali ve studiu a po skončení jsme všichni vyrazili do restaurace. A tam už jsme si povídali jen spolu. Byl galantní, odvezl mě k mojí mámě, seděli jsme v autě a povídali si až do rána. Druhý den mě požádal o ruku.
Já si myslela, že si ze mě dělá legraci. Přišlo mi to ale zajímavý a vtipný, jak mě muzikant balí do postele. To jsem do té doby nezažila. Pak jsme spolu chodili asi rok, než Petr požádal mámu o moji ruku. Brali jsme se 18. října 1996.
Ne. A Petr mi tvrdí, že jsme se mohli brát hned ten druhý den.
Petr je neuvěřitelně klidný, umí to se mnou a je vtipný. Předevčírem mu volám cestou na představení, že mi přes cestu přeběhla černá kočka. A on: Ježíš, chudák kočka, ta si teď bude říkat, přeběhla mi přes cestu Morávková. (smích) Je to člověk, který nikoho nepomlouvá, nikoho neřeší. Kdybych mu teď zavolala, že jsem něco zapomněla, sedl by do auta a přijel by. A já to mám stejně. Pokud něco potřebuje, nekoukám napravo nalevo. Možná je to důkaz spokojenosti ve vztahu. Víme, že ten druhý tu prostě je.
Dnes se třeba těším, protože ani jeden nehrajeme, že si večer zajdeme na večeři. Je hezky, projdeme si Náplavku. Společných večerů není mnoho, protože oba pracujeme, ale když máme volno, umíme si ho užít.
Moc jsem mu to přála, protože se dostal na obor, po kterém toužil a který v Česku není. Studoval anglickou literaturu a tvůrčí psaní. Byla jsem ráda, že bude dělat něco, co ho bude bavit. Samozřejmě jsem měla i obavy, věděla jsem ale, že bude studovat v městečku Canterbury, které má obrovský půvab a žijí v něm buď starší lidé, nebo studenti. Panuje tam velmi přátelská atmosféra. Náročné to bylo v době covidu. Zažívala jsem šílený pocit strachu, když nebyl doma.
Hlavně pro kabelky.
Ne, už je nepočítám. Kabelky miluji snad odjakživa.
Když jsou v hezkém stavu a už je z nějakého důvodu nenosím, dávám je na charitu, většinou Lucce Bílé, která za ně pak lidem kupuje invalidní vozíky. Vím, že ty peníze opravdu směřují k potřebným.
Ty mám také moc ráda, třeba Haladu. Některé jejich šperky mi koupil manžel a o jiné si píšu Ježíškovi. (smích)
Narodila se 29. července 1971 v Písku v jižních Čechách do rodiny matematika a inženýrky ekonomie. Je jedináček, její otec zemřel, když jí bylo patnáct let, poté vyrůstala sama s matkou. V dětství se věnovala baletu, gymnastice a krasobruslení. Je dvojnásobnou juniorskou mistryní republiky v tancích na ledě. Vystudovala herectví a choreografii. Má za sebou desítky filmových, televizních i divadelních rolí. Jejím manželem je hudební skladatel a klavírista Petr Malásek. Mají spolu syna Petra. „S nikým se nesrovnávejte. Neřešte, co si kdo myslí. Je to váš život. Tancujte, zpívejte, radujte se, jak nejlíp umíte.“
Článek vyšel pod původním titulkem „Dana Morávková: Když vám odejdou rodiče, přestanete být dítětem“ v časopise Marianne 06/25. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Zdroj: autorský rozhovor
Autorský rozhovor s Danou Morávkovou
79 Kč
79 Kč
84 Kč
