Dřív měly děti v rodině jiné postavení než dnes. Musely pást kozy nebo husy, zastat práci na poli a plnit další povinnosti. Ale na hru si našly čas vždycky.
Čas vše mění a platí to i v případě dětství. Kdysi děti neměly tolik hraček jako ty dnešní, a tak si musely vystačit s tím, co bylo. Když tedy nešly do školy nebo nepomáhaly rodičům třeba na poli, vymýšlely si zábavu podle vlastních možností. Často třeba pouštěly obruč od sudu nebo ráfek ze starého kola. Jejich úkolem přitom bylo ji poháněním klackem udržet v pohybu. Tomu nejšikovnějšímu vydržela nejdéle.
Tlučení špačka je hra s podivným názvem, která mohla být až nebezpečná. Nic ovšem nehrozilo žádnému zvířeti, ale samotnému hráči nebo těm, co stáli v jeho blízkosti. Šlo totiž o to klackem vymrštit dřevěný kolíček do výšky a odpálit ho co nejdál to půjde. Tomuto kolíčku se špičkami na koncích se říkalo špaček, což nejspíš vzniklo ze slova špalíček.
Udělat patou důlek a už se cvrnkalo hliněnými kuličkami. Ve váčku jich měly děti desítky, přičemž byly v několika barvách, obvykle modré a červené. Občas se ovšem nějaká poničila, což byla nevýhoda materiálu, z nějž byly vyráběny. Změnu přinesly až skleněné kuličky, tzv. skleněnky, i když ty byly zpočátku velkou vzácností, o níž si mnozí chlapci mohli nechat jen zdát… nebo se pokusit ji vyhrát v souboji.
Kuličky ovšem nevymizely úplně, zahrát si je můžete samozřejmě na vlastní zahradě nebo v parku. Existuje však také Český kuličkový svaz.
