Len setý je krásně kvetoucí a odolná rostlina, které nevadí kamenitá půda, kopečky, vítr… Navíc má všestranné využití. Stonek se používá k výrobě nitě a plátna či ke stavbě, semínka na olej, krmivo i setbu.
„Dřív se na statku i u chalupy len sel na třikrát: v dubnu, začátkem května a jeho koncem, aby byla jistota, že některá setba vzejde. A nebylo tolik práce najednou,“ vysvětluje zemědělská inženýrka Lenka Kmošková, která na poli u Mikšíkova statku v Trstěnicích pěstuje len pro vlastní potřebu a zájemcům přibližuje stará řemesla a tradice. Umí to! Nicméně v minulosti bylo třeba zralý len a vše s ním spojené zpracovat do dalšího jara, kdy se koloběh opakoval…
Políčko se rozpíná na 25 metrech čtverečních, úroda z něj by měla vydat na lněnou košili a zástěru. „Výbava pro dceru znamenala několik sklizní! Výhodou bylo, že lněné oblečení i věci jsou pevné, praktické a vydržely,“ vysvětluje tmavovláska. V Čechách se len pěstoval od 9. století, ale jeho užití naznačují už i nálezy z doby kamenné. A že byl len plodina oblíbená a rozšířená! Pro textilní využití i dlouho jediná. Dařilo se mu v podhůří, jeho „rankem“ byly nejvíc východní Čechy a sever Moravy. Není náročný, zvládá i sucho a stačí mu déšť. Byť obyčejná květina, dostávali ji egyptští vládci s sebou na cestu věčnou a ti mumifikovaní byli baleni do pruhů lněné látky. Plachty římských lodí byly též lněné.
Zpět na pole! Člověku vytane sloka písničky: Když jsem plela len… Jak často se vlastně pleje? „Čtrnáct dnů od zasetí len vyroste šest čísel a začíná mezi ním rašit plevel. Tehdy ho začínám vytrhávat pokaždé, když jdu kolem,“ říká Lenka Kmošková. Do lněného políčka lze vstoupit, i když mají rostliny 15 centimetrů, musí se opatrně našlapovat. Len hospodáři seli na stejné místo nejdřív za sedm let. „Často se sil po obilovinách, okopaninách, využil na poli zbytek živin v půdě,“ tvrdí inženýrka. A sklizeň lnu? Po 90 až 95 dnech!
Už vytrhaný len se den dva dosouší (za dobrého počasí) na místě, na trávě, aby i tobolky uzrály. „Nato se vezl do stodoly na mlat, kde bylo třeba tobolky odstranit,“ vysvětluje Lenka s tím, že k tomu úkonu sloužil na zemi položený drhlen: na dřevěném prkně kovový hřeben s dlouhými zuby. Po pročesání, kdy tobolky (lněné kuličky) od stonku povolily, musely se posbírat. „Já po nich pak přejíždím polínkem, abych uvolnila semínka. Ta se uchovávala na setí, z části na krmení a olej.“ A co dál? Během žní zůstaly stonky ve snopcích uloženy ladem (na pořadí byly jiné práce), až od září se močily. Kde? V rybníčku či v tekoucí vodě. „Tekoucí je lepší, zahnívající len ve stojaté začne páchnout. Nebo se rosil na trávě a obracel. Tři i více týdnů,“ uvádí Kmošková. Pak opět nastalo sušení! Za ještě pěkného počasí na slunci, za vlhka malé množství doma v chlebových pecích či ve vytápěných vesnických pazdernách. Na ty měli sousedé i pořadník!
Od stonku se před jeho dalším zpracováním odstraní tobolky se semínky.
„Z rozrušených suchých stonků bylo třeba dostat vlákno. Proto se lámaly,“ popisuje Lenka Kmošková. Když zde bylo hotovo, přišly ke slovu vochle – speciální kartáče z hřebíků, na nichž se oddělují poslední zbytky, ono pazdeří, a vyčesávají se vlákna různé kvality. „Vlákno určené k předení se pak navinulo na kužel a na vřetánku či kolovrátku z něj ženy předly nit. A nit byla základem pro látku tkanou na stavu, který byl zase doménou mužů. Tak! To je cesta lnu a s ním spojená krásná práce, ale dřina,“ směje se s tím, že lněné oblečení měli mnozí na celý život. A už kvůli té práci kolem si ho vážili. V pěstování lnu byly české země velmocí, zvláště za Marie Terezie, ve 20. století ale začal mizet… Dnes je o něj však znovu stále větší zájem.
Článek vyšel pod původním titulkem Políčka, kterým vládl len v časopise Marianne Venkov & styl číslo 10/2024. Pokud vás len zajímá, článek o něm najdete i v aktuálním čísle 04/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Zdroj: autorský text
Zdroj: autorský text
119 Kč
119 Kč
119 Kč
