Červencový úvodník šéfredaktorky Moniky Mudranincové: Lepší pozdě než později

Před sedmadvaceti lety jsem si brala svého muže z lásky a věřila, že spolu budeme napořád. Jenže postupem času se naše priority změnily, každý jsme asi očekával od toho druhého něco jiného. Moje nespokojenost rostla, ale slovo rozvod jsem dlouho nedokázala ani vyslovit, natož abych si tuto možnost připustila. Při představě tak velké životní změny se mi dělalo špatně, ale nakonec mi bylo jasné, že to udělat musím, abych našla samu sebe.

Vlastně si za to můžu tak trochu sama. Bohužel jsem ten typ, co dlouho drží, až pak najednou bouchnou saze a všechno lítá. Myslím, že mým hlavním problémem byla špatná komunikace. Zkrátka jsem nedokázala říct, co chci a nechci. Dlouhá léta jsem přebírala odpovědnost za to, aby všichni byli spokojení. A při tom jsem potlačovala svoje touhy a potřeby, které čekaly na naplnění „až pak“. Až se splatí to či ono, až dcera vylétne z hnízda, až… Teď už vím, že ten okamžik „až pak“ nemusí nikdy přijít. Co s tím? Já si myslím, že nikdy není pozdě na změnu – lepší pozdě než později.

Když zpětně analyzuji náš vztah, vidím to zcela jasně. Škoda jen, že mi trvalo tak dlouho, než mi došlo, že bych si bývala přála být křehkou, ale zároveň emancipovanou ženou, ne mužem lovícím mamuta. Teď už taky vím, že hrát si na hrdinku, která všechno zvládne sama, dře jako kůň, a ještě se u toho usmívá, je cesta do pekel. V tomhle duelu není vítězů, jen poražených. Já to vidím tak, že jsem měla své potřeby artikulovat jasněji, častěji a důrazněji. No co už, čas nevrátím, v šestapadesáti letech začínám znovu. V bytě, který vyžaduje totální rekonstrukci, a v těle, které už není nejmladší. Není to lehké, ale podvědomě cítím, že všechno dobře dopadne. Doufám!

Milé čtenářky, za tu dobu, co vám píšu úvodníky, jste už jistě vypozorovaly, že je vždycky vztahuji k nějakému tématu, které se dočtete o pár stránek dál. Tentokrát to bude článek o tom, zda jsou šťastnější lidé, kteří žijí sami, nebo zadaní. Tak si schválně tipněte. Já si osobně myslím, že člověk je tvor párový a že je mu ve vztahu dobře. Ale občas možná neškodí dát si chvíli pauzu, co myslíte?

P. S. Ať už singl, nebo v páru – milujte se a užijte si léto!

P. P. S. A nebojte se změn. Víte přece, že když se jedny dveře zavřou, druhé se (třeba) otevřou.