Šéfredaktorka časopisu Marianne Monika Mudranincová se ve svém květnovém úvodníku zamýšlí nad různými podobami lásky a nad tím, že city druhého člověka k nám si nelze vynutit.
Milé čtenářky, tak schválně, kolikrát v životě jste tohle řekly? Já nespočtukrát. Teprve teď si naplno uvědomuji, jaký je to protimluv. Když vás někdo miluje, tak vám to přece má dávat najevo, nebo ne?
Zní to logicky, ale není to tak jednoduché. Vezměme si třeba lásku rodičovskou. Já jsem z generace, kdy rodiče nebyli zvyklí děti moc chválit, ani jim říkat, že je milují. „To přece nemusím říkat, to je snad jasné, vždyť jsi moje dcera,“ namítala moje maminka, když jsem se domáhala ujištění o její lásce. Mrzelo mě to, ale vlastně ji chápu. Ani ona nebyla zvyklá slýchat to od svých rodičů, tak kde se to měla naučit? Teprve před pár lety jsme byly schopny otevřeně vyjádřit, jak moc se máme rády. Bylo to úlevné, když mě maminka objala a překonala svůj celoživotní blok, že o citech se nemluví. Velice si jí za to vážím.
Sourozence nemám, takže nejsem povolaná psát o sourozenecké lásce, ale v mém okolí vidím, že opravdu láskyplný vztah je spíš vzácný. Může v tom hrát roli rivalita, jiný životní styl, genetika… Byť jsou sourozenci potomci stejných rodičů, nemusí to být záruka, že se budou mít rádi. Čest výjimkám!
A pak tu máme lásku partnerskou. Co je vlastně důkaz lásky? Na to není jednoduchá odpověď, každá to máme jinak. Asi se shodneme, že luxusní kabelka nás rozhodně potěší. Ale jen krátkodobě, důležitá je všednodennost. Pro mě je například manifestem lásky to, že mi můj partner pravidelně říká, že mě miluje, ale i kdyby svoje city neverbalizoval, poznala bych to z jeho chování: opečovává mě jako princeznu a tím mi dovoluje být ženou, ne manažerkou domácnosti a jeho „matkou“. A pak je tady způsob, jakým se na mne dívá… V jeho očích je zkrátka všechno.
Milé čtenářky, je tady ale ještě jedna věc. Přečtěte si znovu titulek, a pokud se vás týká, zamyslete se nad tím, proč tenhle výrok pronášíte. Zda ono: Miluje mě, jen to neumí dát najevo, náhodou není spíš přání otcem myšlenky. Co když se to celé odehrává jen ve vaší hlavě? Co když se nalézáte ve smyčce projekce svých snů a tužeb, ale někde tam vzadu víte, že jen omlouváte citovou plochost svého protějšku? Jestli to tak je, tak je mi to opravdu líto. Láska se nedá vynutit. Ta buď je, anebo není. Ale dám vám jednu nevyžádanou radu. Nemrhejte svým drahocenným časem s někým, kdo možná jednou naplní vaše potřeby. Jděte dál a věnujte se těm, kteří si vaši lásku zaslouží.
P. S. A nezapomeňte 11. května popřát maminkám ke Dni matek. Maminky nám totiž (většinou) poskytují bezpodmínečnou lásku. I když to někdy neumí dát najevo.
Úvodník vyšel v časopisu Marianne, redakčně upraveno
