Úvodník šéfredaktorky Marianne Moniky Mudranincové: Nebuď šéfová

Vědci zjistili, že ženy mají jiný mozek než muži. To leccos vysvětluje, nemyslíte, milé čtenářky? Ale vezměme to popořádku. Podle prestižního amerického psychiatra Daniela Amena naše pohlaví prostřednictvím hormonů přímo ovlivňuje, jak mozek funguje: jak myslíme, jak se cítíme a jak se chováme. My ženy máme například lepší schopnost sebekontroly, komunikace, abstraktního myšlení a spolupráce. Jak je to možné? Ženy mají lépe vyvinutý čelní lalok, který zajišťuje právě výše zmíněné kvality. V důsledku toho můžeme pozorovat, že ženy vynikají v péči o druhé a jsou organizačně schopné – jsou přirozené vůdkyně. Škoda jen, že kvůli té péči nemají moc času na šéfování i mimo rodinu. Ale to je jen taková poznámka na okraj…

Mohlo by se vám líbit

Ženy se starají nejen o své děti, ale i o své rodiče. Péčí o druhé tak stráví většinu svého dospělého života. Co s tím?

Jak se říká, vždycky je něco za něco. Ženy mají aktivnější limbický systém, který emočně zabarvuje naše vnímání světa, což vede k tomu, že jsme dvakrát náchylnější k depresím než muži. Na druhou stranu u mužů, kteří mají přirozeně menší schopnost sebekontroly, je čtrnáctinásobně vyšší pravděpodobnost, že skončí ve vězení.

To jsou fakta, milé čtenářky. Ať chceme nebo nechceme, pohlaví hraje velkou roli v tom, jak vnímáme svět i sami(y) sebe. Co tím chci říct? Že my ženy jsme sice díky hormonům náchylnější k jistému vzorci chování, ale že to nemusí být dogma. Nemusíme se neustále starat, aby všichni kolem nás byli spokojení. Nemusíme přebírat zodpovědnost za svoje partnery, dospělé děti ani rodiče. Napadlo vás někdy, že je tou přemírou péče dost možná otravujeme?

Mohlo by se vám líbit

5 důvodů, proč si přečíst březnovou Marianne

Můj muž mi občas napůl vážně, napůl žertem řekne: lásko, nebuď šéfová. A já se kvůli tomu durdím. Stává se to většinou, když přijdu z práce domů a jsem taková, jak to jen říct, no prostě rozjetá. Nedávno se k němu nezávisle na sobě přidaly i moje dcera a maminka. Prý jim pořád radím, co (ne)mají dělat. Trochu jsem se urazila – pro dobrotu na žebrotu, říkala jsem si, vždyť já to s nimi přece myslím dobře. Nakonec mi došlo, že je mě opravdu moc, a stáhla jsem se. Někdy je zkrátka lepší nechat to být, obrátit pozornost k sobě a užívat si života. Třeba i tím, že si uděláte hezkou chvilku a přečtete si březnovou Marianne.

Milé čtenářky, pokud jste stejně postižené zodpovědností za všechny a za všechno jako já, přeji vám, abyste našly klid, radost a lehkost bytí.

Vaše Monika

Článek vyšel v časopisu Marianne, redakčně upraveno

Mohlo by se vám líbit

Podcasty pro lepší jaro: Motivační a pozitivní poslech, který vás nastartuje a povzbudí