Kamarádčin manžel je hypochondr. Každou bolest komentuje slovy: Pomoc, určitě umřu. Zatím žije a kypí zdravím. Hypochondrie je totiž nemoc zdravých lidí, kteří se ‚jen‘ přehnaně zabývají vlastním zdravím a jsou přesvědčeni o vážném onemocnění, které však nemá reálný podklad. Pro blízké osoby nesnesitelné soužití. Dá se jim pomoct? A nejsou to vlastně blázni?
Hypochondrie není rozmar ani snaha získat pozornost. Je to psychická porucha, která dokáže člověka přesvědčit, že umírá, přestože jsou všechna vyšetření v pořádku. Právě proto bychom slovo „hypochondr“ neměli používat jako nadávku. Za přehnanými obavami se totiž často skrývá člověk, který každý den svádí těžký boj se svou vlastní myslí.
Představte si, že vás zabolí hlava. Většina lidí si vezme prášek, napije se vody a za pár hodin na to zapomene. Člověku s hypochondrií ale hlavou okamžitě prolétne úplně jiný scénář: „Co když je to nádor?“ A kolotoč obav se rozjede naplno. Ani když lékaři po sérii vyšetření řeknou, že je všechno v pořádku, moc si neoddechne. Úleva vydrží pár dní, někdy jen pár hodin. Pak se objeví další píchnutí, motání hlavy nebo zvláštní pocit v těle a strach je zpátky.
Odborníci dnes proto častěji mluví o poruše úzkosti z nemoci. Nejde totiž o to, že by si člověk příznaky vymýšlel. Mozek je pod vlivem silné úzkosti nastavený jako přecitlivělý alarm. Zachytí každý drobný signál z těla, zesílí ho a přesvědčí svého majitele, že se děje něco opravdu vážného. A právě proto může být i úplně obyčejné píchnutí v boku nebo bušení srdce začátkem několikatýdenního strachu z nevyléčitelné nemoci.
Simulanti, nebo opravdu nemocní lidé?
Právě tady vzniká největší nedorozumění. Simulant předstírá nemoc vědomě, například aby získal pracovní neschopnost, finanční výhodu nebo soucit okolí. Simulují i děti, když se jim nechce do školy (dřív si strkaly teploměr do horkého čaje, aby rodiče uvěřili, že jim je fakt zle). Hypochondr naopak skutečně věří, že je nemocný. Každé píchnutí na hrudi může považovat za infarkt, bolest hlavy za nádor mozku a drobnou změnu na kůži za rakovinu. I když to tak někdy vypadá, nejde o herecký výkon. Strach, úzkost i fyzické projevy jsou skutečné.
Moderní doba přinesla nový fenomén označovaný jako kyberchondrie. Stačí zadat do internetového vyhledávače obyčejnou bolest břicha a během několika minut člověk čte o rakovině slinivky, Crohnově chorobě nebo jiných závažných diagnózách. Výzkumy ukazují, že právě časté vyhledávání zdravotních informací na internetu může zdravotní úzkost významně zhoršovat. Člověk se dostává do začarovaného kruhu – čím více hledá odpovědi, tím větší strach pociťuje.
Když nemoc ovládne celou rodinu
Život s hypochondrem není jednoduchý. Své o tom ví čtyřicetiletá Zuzana z Prahy, která se s partnerovou zdravotní úzkostí potýkala patnáct let. „Měla jsem pocit, že doma řešíme jen jeho zdraví. Každý nový příznak znamenal další návštěvu lékaře nebo hodiny hledání diagnóz na internetu. Nakonec jsem mu dala nůž na krk. Objednal se k psychiatrovi a tam zazněla diagnóza hypochondrie. Psychoterapie zabrala, ale byla to dlouhá cesta.“ Podobnou zkušenost popisuje mnoho rodin. Partner nebo děti bývají neustále žádáni o ujištění, že je všechno v pořádku. Přesto jejich uklidňování nikdy nevydrží dlouho.
Zvládnete léčbu sami?
Bohužel, léčbu hypochondrie sami nezvládnete, k tomu potřebujete psychologa i psychiatra. Ovšem šanci máte (nebo váš partner). Podle psychiatrů může nemoc propuknout kdykoli, ovšem obvykle začíná mezi 20. a 30. rokem života. Na vzniku se podílí řada faktorů, například úzkostně nastavená matka, která své obavy přenáší na dítě. Může se projevovat různými příznaky v různých oblastech těla, v podstatě se dá říct od hlavy až k patě, a to bolestí hlavy, poruchami vidění, hučením v uších či bolestí na hrudi. Nemocný si pak tyto příznaky spojuje s vážnými chorobami, jako jsou různé druhy rakoviny či nádory na mozku.
Používají se různé metody – podpůrné, racionální, edukativní a abreaktivní psychoterapie. Nejčastěji se pak používá behaviorální terapie. Určitě je dobré, aby léčbu prováděl lékař, a vhodné také je, abyste se vyhnuli opakovaným laboratorním vyšetřením či hospitalizacím (typu: kdepak, já tomu nevěřím, že jsem zdravý, vyžaduji ještě kontrolní vyšetření!) či podávání léků. Cílem je jediné a hlavní: aby se pacient naučil zvládat své obavy a nevyžadoval opakované ujišťování lékařů o tom, že je nemocný (zdravý). Má-li pacient i deprese, používají se i antidepresiva. Onemocnění má ale chronický a kolísavý průběh, často se zhoršuje při stresu a při zátěži. A někdy je to opravdu docela ‚nářez‘, to když pacient kvůli svým symptomům ovládá a manipuluje celou rodinou a okolím.
Zdroj: Autorský text, PubMed, NCBI, Health, Mayo Clinic
Miss World Taťána Kuchařová: Kdo ji v životě podržel, když jí bylo nejhůř?
