Sport učí disciplíně, vytrvalosti i zdravému sebevědomí. Jenže někdy se z touhy být lepší stane nekončící závod s vlastním tělem. Právě tehdy může vzniknout porucha příjmu potravy označovaná jako sportovní anorexie neboli anorexia athletica. Týká se překvapivě často dospívajících dívek. Těch, které na první pohled působí jako ztělesnění zdraví.
Porucha příjmu potravy? Většina z nás si představí dívku, která se bojí přibrat a vyhýbá se jídlu. Jenže existuje i forma, která se schovává za medaile, sportovní oblečení a obdiv okolí. Místo vět typu „chci být hubená“ uslyšíte spíš „potřebuji být rychlejší“, „trenér říkal, že každé kilo navíc je znát“ nebo „když vynechám večeři, zítra poběžím lehčeji“. A právě tady začíná sportovní anorexie.
Patnáctiletá Klára milovala atletiku od dětství. Na tréninky chodila ráda, bylo to místo, kde měla kamarádky a kde taky zažívala radost z pohybu. Když začala sbírat první úspěchy, přišel pocit, že musí být ještě lepší. Přidala si dobrovolné ranní běhy, po škole posilovnu a večer strečink. Jídlo se postupně změnilo z přirozené součásti dne na matematickou rovnici. Kolik kalorií? Kolik bílkovin? Kolik kroků? Nejdřív ji všichni chválili. Jak je disciplinovaná. Jak je odhodlaná. Jak skvěle vypadá. Jenže pak přestala dostávat menstruaci. Byla unavená, často nemocná a každé vynechané cvičení v ní vyvolávalo obrovské výčitky. Přesto měla pocit, že dělá všechno správně. Teprve u lékaře se dozvěděla, že existuje něco jako anorexie sportovkyň. A v čem se liší od „běžné“ anorexie.
Co je vlastně anorexia athletica?
Na rozdíl od klasické mentální anorexie nemusí být hlavním cílem extrémní štíhlost. Dominantní motivací bývá výkon. Mladý sportovec získá přesvědčení, že čím méně váží, tím lépe bude běhat, skákat, tančit nebo závodit. Jídlo se stává prostředkem k dosažení výsledku, nikoli zdrojem energie. Trénink už není radostí, ale povinností, kterou nelze vynechat. A odpočinek? Ten začíná vypadat skoro jako selhání. Právě proto může být sportovní anorexie dlouho nenápadná. Zvenčí totiž všechno vypadá téměř ukázkově. Pravidelný pohyb, zdravá strava, pevná vůle. Ve skutečnosti ale tělu často chybí energie potřebná pro normální fungování.
Nejde jen o gymnastiku nebo balet
Možná vás napadne krasobruslení, gymnastika nebo balet. Ano, právě tam bývá tlak na štíhlou postavu tradičně vyšší. Jenže odborníci dnes upozorňují, že riziko se objevuje napříč mnoha sporty. Atletika, běh na dlouhé tratě, cyklistika, plavání, triatlon nebo třeba veslování, všude tam může vzniknout přesvědčení, že nižší váha automaticky znamená lepší výkon. Sociální sítě tomu navíc příliš nepomáhají. Stačí pár videí s jídelníčky vrcholových sportovců, fotografie dokonale vyrýsovaných těl nebo motivační hesla o tom, že vítězové nikdy neodpočívají. Jenže lidské tělo není stroj. A dospívající tělo už vůbec ne.
Tělo začne posílat varovné zprávy
Prvním signálem často není výrazný úbytek hmotnosti. Mnohem dřív se objeví chronická únava, zhoršená koncentrace nebo častější zranění. U dívek bývá jedním z nejvýznamnějších varovných příznaků nepravidelná nebo zcela chybějící menstruace. Tělo tím vlastně říká jediné: nemám dost energie ani na běžné fungování. Dlouhodobý energetický deficit může zpomalit růst, oslabit kosti, zvýšit riziko únavových zlomenin a narušit hormonální rovnováhu. V posledních letech se proto stále častěji používá pojem RED-S (Relative Energy Deficiency in Sport), který popisuje široké zdravotní dopady nedostatečného energetického příjmu u sportovců. A netýká se jen dívek.
Sport je pro děti a dospívající obrovské plus. Je většinou taky skvělý učitel. Naučí dítě, že po pádu se dá vstát, že výhra chutná nejlíp po pořádné dřině a že bez parťáků se některé zápasy prostě nedají vyhrát. Vedle svalů navíc nenápadně posiluje i psychickou odolnost, a právě proto odborníci pohyb dětem doporučují skoro stejně často jako dostatek spánku nebo pestrý jídelníček. Jenže i ta nejlepší věc může občas přerůst přes hlavu.
Když se místo radosti z pohybu začne řešit hlavně číslo na váze, procento tuku nebo jestli by o dvě kila méně nepřinesla o dvě vteřiny lepší čas, není to v pořádku. V některých sportech totiž tlak na štíhlou postavu dokáže přehlušit zdravý rozum. A právě tehdy se z tréninku může stát posedlost a z jídla protivník místo spojence. Rodiče patnáctileté Kláry se jí vždy po závodě jako první zeptali: Tak kolikátá jsi byla? Nebo: Padl osobák? Jenže možná by se jí měli ptát, jestli má ještě ze sportu vůbec radost.
Doporučujeme
reklama
Hranice mezi disciplínou a posedlostí
Když sport přidává energii, je to v pořádku. Když ji bere, je to posedlost. Zdravý sportovec zvládne vynechat trénink kvůli nemoci, dát si dort na oslavě nebo si užít dovolenou bez výčitek. Pokud ale každé jídlo vyvolává stres, odpočinek pocit selhání a číslo na váze určuje hodnotu celého dne, je čas zbystřit. Neznamená to konec sportovní kariéry. Znamená to jen, že tělo i hlava potřebují stejnou péči jako svaly. Vrcholoví trenéři dnes stále častěji říkají jednu větu: dobře najedený sportovec podává lepší výkon než hladový sportovec. Možná není tak efektní jako motivační citát o překonávání limitů. Jenže sport by měl dávat radost z pohybu, měl by učit odvaze i spolupráci. Rozhodně by neměl být o tom, že vlastní hodnota závisí na čísle, které je na váze.
Zdroj: Autorský text, Womens´Health, Self Magazine, Outside Magazine, Runner´s World, BBC Future, PubMed, British Journal of Sports Medicine, DOI, NCBI
Miss World Taťána Kuchařová: Kdo ji v životě podržel, když jí bylo nejhůř?
