Uzdravení z úzkostí a depresí je možné, když najdeme odvahu, říká Jana Bednářová, které pomohla zkušenost s psychedeliky

Jana Bednářová je ředitelkou nadačního fondu Psyres, který podporuje výzkum psychedelik v léčbě duševních a neurodegenerativních onemocnění. Ještě před několika lety sama sváděla dlouholetý boj s depresemi a úzkostmi a hledala cestu z pocitu beznaděje. Dnes svůj příběh sdílí veřejně nejen proto, aby otevřela debatu o duševním zdraví, ale především aby ukázala, že uzdravení je možné – a to i tehdy, když se zdá, že už žádná cesta neexistuje.

• Co jsou to psychedelika? Látky měnící vědomí, které výrazně ovlivňují vnímání, emoce a myšlení. Patří mezi ně psilocybin, LSD, DMT nebo mezkalin.

Mohlo by se vám líbit

Psychedelika můžou otevřít cestu z deprese i traumatu. Nejsou ale lékem na všechno a pro každého, říká psycholožka

Když dnes lidé slyší vaše jméno, často si vás spojí s psychedeliky. S čím byste si ale přála, aby si vás spojovali především?

Vlastně bych si přála, aby si mě ze všeho nejvíc spojovali s tím, že uzdravení je možné. A že i když se věci zdají být naprosto beznadějné, když se člověk zakousne a alespoň trošku věří, tak se to může podařit. Klidně „jít“ po milimetrech, ale „jít“. Nebo si dovolit na chvíli vše pustit a netlačit. Ale nezůstat v tom. Není to o tom, že by si člověk vzal zázračnou pilulku a byl uzdravený. Je za tím hodně práce a taky určitá odvaha a ochota měnit věci ve svém životě. Podívat se na to, co člověka dovedlo do depresí. U řady z nás se spousta věcí táhne od dětství nebo už od narození. Naděje tady ale vždycky je a je potřeba hledat a bojovat, i když to vypadá absolutně beznadějně.

Existuje něco, za co jste dnes vděčná právě své nejtěžší životní zkušenosti?

Asi jsem hodně vděčná za pokoru, které mě naučily všechny pády a srážení na kolena. Včetně toho, že jsem byla obětí domácího násilí. Nikdo to ode mě nečekal, všichni říkali, ty jsi soběstačná, samostatná, silná žena, jak se to tobě mohlo stát? Mohlo. A samozřejmě, že to šlo ruku v ruce s diagnózou. Dalo mi to jednak zvláštní sílu a otevřenost jít přesně těmi cestami, kterými bych normálně nešla. Třeba právě psychedelika, která dřív pro mě byla drogami. To, že jsem je v určité fázi poznala, mnohé změnilo. Spoustu věcí už dnes taky hodnotím úplně z jiného úhlu. Jinak se dívám třeba na traumata i na sebe.

Dřív jste si neuvědomovala, že máte nějaké trauma?

Ano, odmítala jsem si to přiznat. A že právě ta traumata klíčovým způsobem ovlivnila moji osobnost i to, jak žiji a jak se chovám k lidem, zejména těm nejbližším. Když to řeknu drsně, nebyla jsem úplně člověk, na kterého bych byla pyšná. Byla jsem hodně arogantní a opravdu hodně nepokorná. Dřív jsem se dokázala rozčílit na lidi a odsuzovat je. Dnes se na ně dívám a říkám si, nevíš, co mají za sebou, a jsem laskavá i tam, kde je to zdánlivě náročné.

Takže se váš vztah k sobě samé změnil ve chvíli, kdy jste bojovala o vlastní život…

Změnil se stoprocentně. Změnil se i můj vztah k lidem, k rodině. Když se podívám zpětně na ženu, která tady byla před třemi lety, jsem teď vlastně někdo úplně jiný. A díkybohu v tom nejlepším slova smyslu. I díky psychedelické zkušenosti jsem se musela podívat pravdě do očí. A to nebyl úplně jednoduchý krok. Ale zároveň to bylo to nejlepší, co jsem v životě udělala. Vše, co následovalo, kompletně změnilo mé hodnoty. Dřív stály na prvním místě kariéra, úspěch v práci, co si o mě myslí okolí a to, jestli jsem dost drsná a schopná manažerka a žena, co všechno urve. Dneska je pro mě podstatné, jestli jsem dobrý člověk, jestli se na lidi usmívám, jestli pomůžu, když je potřeba. Vlastně ten obyčejný každodenní život má pro mě větší prioritu než dřív.

Mohlo by se vám líbit

Jak se v dospělosti vypořádat s negativními zážitky z dětství: Nebojte se terapie a učte se být sama se sebou

Stala jste se ředitelkou nadačního fondu Psyres, který se zabývá výzkumem psychedelik. Máte pocit, že vám ve vaší práci pomáhá právě vaše minulost?

Určitě ano. V tom, co dělám, vlastně spojuji několik aspektů. Vždycky pro mě budou na prvním místě pacienti. Lidé, kteří dnes trpí stejně, jako jsem trpěla pětadvacet let já – vlastně ještě před třemi roky. Druhá věc je, že jsem si prošla obrovským nadšením i tím, že jsem si začala klást otázky týkající se léčby psychedeliky. A samozřejmě je pro mě podstatné taky to, že pracuji se silnými osobnostmi a jejich důvěra ve mě a mé směřování fondu je klíčová. Dříve bych si na něco takového netroufla.

Který mýtus o psychedelikách a duševním zdraví byste chtěla zbourat?

Mýtů o duševním onemocnění je strašně moc. Jeden mi ale vadí ze všeho nejvíc. Takové to: No tak se prostě kousni a přetlač to, zvedni se a jdi. To v určité fázi absolutně není možné. Nebo mýtus, že člověk, který má deprese, je slabý. Moje zkušenost je úplně opačná. Každý, koho jsem potkala a prošel si nějakou formou duševního onemocnění, byl extrémně silný člověk. Citlivý, ale silný zároveň. Protože se každé ráno zvedl a šel dělat to, co všichni ostatní, kteří jsou v pohodě. A co se týká psychedelik, asi největší mýtus je ten, že jsou řešením na všechno. Stačí si je vzít a všechno se vyřeší. Nebo že jsou to léky pro všechny. Nebo že jsou to nebezpečné drogy. Jejich závislostní potenciál je naopak téměř nulový.

Psychedelika tedy nejsou vhodná pro každého?

Rozhodně ne. Je opravdu potřeba, aby zejména nemocní lidé byli od začátku léčby pod dohledem odborníků. Nejhorší je, když mi někdo řekne: Já se svého podvědomí nebojím, v naší rodině nic nemáme. To je obrovská past. Na jednu stranu ale chápu, že lidé se chytají všeho. Sama jsem to zažila a vlastně dělala. Ale psychedelika můžou v neodborném podání nadělat víc škody než užitku. U nemocných pacientů může neodborné podání i ublížit. Klinické studie ukazují, že můžou být velkým přínosem, ale obezřetnost a správné nakládání je na místě.

Změnila nějak práce s psychedeliky váš pohled na lidskou psychiku nebo vědomí?

Ohromně, například že obranné mechanismy člověka dokážou být tak silné, že dokážou blokovat i účinky psychedelik. A teď se opírám o svůj osobní zážitek, kdy jsem pod vlivem té látky prožívala hluboké utrpení, protože jsem nebyla ochotná se podívat na to, co se mi vlastně v mysli a podvědomí odehrávalo. To byla ta traumata. A vnitřní souboj s tím nejít do toho. I já jsem patřila mezi ty, kteří mají pocit, že vědí, co se v nich odehrává. Myslím, že často nevíme, co všechno v sobě neseme. Je to jistá ochrana. I odborníci v rámci klinických studií popisují, že psychedelika dokážou rozbourat a narušit běžné způsoby vidění věcí a myšlenkové vzorce.

Je tedy důležitá role terapeuta nebo průvodce během psychedelické léčby?

Ano. Protože v momentě, kdy člověk bojuje s nějakým duševním onemocněním, tak může narazit třeba na těžkou zkušenost z minulosti, na nějaké trauma. A pak je potřeba odborník, který s procesem člověku pomůže. Aby ho podržel. Třeba že ho chytí za ruku. V některých případech je to klíčové. Pokud by došlo k nějaké náročné a těžké zkušenosti, lékař může účinek psychedelik zastavit.

Myslíte, že se jednou psychedelická terapie stane běžnou součástí zdravotní péče?

Světový trend poukazuje na to, že ano, koneckonců i česká vláda schválila léčbu psilocybinem pod lékařským dohledem. Nadační fond PSYRES také pracuje na tom, aby byla léčba dostupná v rámci zdravotního pojištění. Další okolnosti a reakce lze těžko předvídat.

Mohlo by se vám líbit

„Věřím, že naši blízcí si pro nás přijdou, když odcházíme,“ tvrdí hospicová sestra

Svůj příběh sdílíte otevřeně, měla jste někdy obavy, nebo jste si řekla, že právě proto to stojí za to?

Vlastně obojí. Na jedné straně jsem měla obavy, protože jsem mluvila i o rodině a věcech, které se nějakým způsobem netýkají jen mého života, ale i života mých nejbližších. Nakonec jsem si řekla, že kdyby v mém příběhu našel jeden člověk naději a předešlo se tak, aby ukončil svůj život, pak to smysl mělo a má.

Strávila jste většinu života tím, že jste hledala, jak se uzdravit. Bylo ještě něco, kromě psychedelik, co vám pomohlo?

Dlouho jsem užívala antidepresiva. Pomáhalo mi to přežít, ale přežívání není život. Když jsem byla hospitalizovaná v Národním ústavu duševního zdraví, řekla jsem si: Dost, takhle už to dál nejde. Pak jsem se dostala k informacím o psychedelikách... Byl to vlastně takový krok daleko za mou komfortní zónou. Ale pořád jsem cítila, že mi v to něco chybí a že nevím, kudy kam. To, čím člověk naplní svou mysl po podání psychedelik, je klíčové. Trochu ze zoufalství jsem se rozhodla dát šanci něčemu, čemu jsem nikdy předtím šanci nedala. Můj život se začal měnit. I já. Bylo pro mě šokující, že něco, co jsem celý život odmítala, nakonec bylo to, co mě dokázalo uzdravit. Ne náboženství. Víra. Vztah s Bohem. Bible. Moudrost, která mi chyběla. Nyní jsem bez léků, psychiatrické péče i bez potřeby užívat dál psychedelika.

Myslíte, že ženy si nesou, pokud jde o duševní zdraví, nějakou specifickou zátěž?

Leží toho na nás hodně. Ale nevnímám, že bychom té zátěže měly víc než muži. Máme jen jinou. Nepatřím k těm, které by říkaly, že my ženy trpíme. Podle mě si každý nějakým způsobem neseme svou specifickou zátěž. Hodně důležitá je komunikace, o všem mluvit a vzájemně si naslouchat a podporovat se tam, kde je jedno nebo druhé pohlaví slabší. Pak by to všechno možná vypadalo úplně jinak.

Co byste dnes poradila ženám, které navenek fungují, starají se o rodinu, pracují, usmívají se..., ale uvnitř jsou na pokraji sil?

Je to právě schopnost komunikovat, mluvit, sdílet, co cítím. Aby udělaly ten první krok, když mají pocit, že jsou na pokraji sil. A teď budu mluvit ze své zkušenosti. Co mi nejvíc ubližovalo většinu mého života, byl princip, kterému já říkám „frištenský“. Něco tě bolí a nemůžeš? To je jedno, „stejně to utáhni“. Nebo dokonce přidej. S tím už dnes nesouhlasím. Protože my ženy máme tendenci hrát si na hrdinky, všechno urvat, zvládnout, utáhnout. Ale musíme taky o sebe pečovat. I v letadle vám řeknou, nejdřív musí rodič nasadit masku sobě, ne dítěti. Protože když já můžu dýchat, můžu pečovat o ostatní.

Zdroj: Autorský rozhovor s Janou Bednářovou