Vždyť on se tě bojí víc než ty jeho! Proč ostatní nechápou naše fobie a jak jim strach vysvětlit?

Strach z klaunů versus strach z jedovatých hadů

Je zajímavé, jak některé strachy bereme jako racionální, a přitom jsou často jen výplodem hororových scénářů. Mohou to být například děsiví klauni, mrtvé holčičky v bílých šatech, zombíci či duchové. Když někdo řekne, že má z takových věcí strach, všichni to chápou a nikdo se tomu nediví. Je pravda, že takové kreatury existují právě proto, abychom se jich báli. Kolikrát jste ale naživo viděli zombie, ducha nebo krvavý přízrak v odrazu zrcadla? Hádám, že ani jednou. Zatímco pavouci jsou všude kolem nás, odběry krve se jinak než jehlou provést nedají, do letadla musí nastoupit každý, kdo chce poznávat daleké země, a hadi nás mohou při procházce v přírodě skutečně zabít. Ovšem tyto fobie si od ostatních lidí žádnou racionalitu očividně nezaslouží.

Fráze, které nepomáhají

Sama jsem velký arachnofobik a s přibývajícím věkem je to snad ještě horší. A na neustálé bagatelizování mého strachu jsem si vlastně už zvykla. Je strašně těžké snažit se někomu vysvětlit, že zkrátka nemůžu vynosit své pneumatiky ze sklepa, protože je v nich uhnízděno asi deset pokoutníků, nebo že nemůžu jít do sprchy, když si na stropě zrovna dělá pavouk pavučinu. Všichni okolo mě pak rádi označují za hysterku, které se jenom nechtějí nosit pneumatiky nebo ji baví otravovat okolí.

Vždyť ti ten pavouk nic neudělá! Bojí se tě víc než ty jeho! Vždyť je vysoko, on zůstane na té pavučině. Vždyť je malej. Kdybych dostala korunu pokaždé, když některou z těchto vět slyším, je ze mě milionářka, která si koupí vlastní ostrov bez pavouků a bude na něm žít.

Nedoporučujte léčbu šokem

Každá fobie je pro daného člověka neuvěřitelným handicapem a skutečně umí ztížit běžný život. Když se však snažím právě tohle vysvětlit, tedy že to není něco, co bych si vybrala, nebo co by mi vyhovovalo, pokaždé dostanu návrh na léčbu šokem, kdy mě prý zasypou pavouky a bude po problému. Skutečně velice děkuji za každou takovou radu a všem posílám klíčenku. Neříkám ovšem, že by na takové léčbě šokem nebylo něco pravdy.

Člověk si zvykne na vše, když s tím žije dost dlouho

Při pobytu ve Spojených státech jsem navštívila na pár dní bratrance, který žije na farmě v horách v Los Angeles. A to bylo skutečně jedno velké pavoučí hnízdo. Osminohé exempláře o velikosti větších pokoutníků byly všude, kam jste se podívali. Především pak v hlavním bungalovu. Prý nemá smysl je vymetat, protože vzápětí nalezou zpátky. První den jsem myslela, že odtamtud uteču a už se nikdy nevrátím. Měla jsem tělo v neustálé tenzi a slzy mi tekly proudem. Vydržela jsem to, i když to bylo nejen psychicky, ale i fyzicky náročné. A třetí den jsem si uvědomila, že když je pavouk dostatečně daleko ode mě, už mi nevadí vidět ho, ani když se se svými četnými končetinami hýbal. Nicméně, léčbu šokem s díky odmítám.

Vždy přemýšlím, jak lidi přesvědčit, že má fobie není legrace, a věřím, že se stejným problémem se potýká každý další člověk, který má jakoukoli fobii. Vážně není vtipné házet na mě pavouka. Opravdu se nezasměju, když mi někdo pošle video s velkou chlupatou tarantulí. A skutečně nemůžu jít do sklepa, kde se to pavouky jen hemží. Jak jen takové lidi tedy přimět k empatii?

Lekce „zub za zub“

Nedávno jsem přišla na to, co by na takové „bagatelizače“ mohlo fungovat. Paradoxně jsem to byla já, na koho tato lekce „zub za zub“ zafungovala. Zatímco si tu vesele vyprávím a stěžuji, jak mě a moji fobii nikdo nechápe, já sama jsem tak trochu nevědomky stála na druhé straně barikády. Vcítit se do člověka, který například nesnese pohled ani na hadí kůži, natož být v přítomnosti hada, zatímco já hady zbožňuji, skutečně není jen tak. Stejně tak jsem si klepala na čelo, když kamarádka odmítla nastoupit do výtahu a raději vystoupala dvanáct pater po schodech. Co mě ale skutečně probralo a donutilo nezpochybňovat fobie jiných, ať už jsou sebezvláštnější, byla lekce od kamaráda.

Ten sice nemá žádnou diagnózu obsedantně kompulzivní poruchy, ale doslova šílí z toho, když něco není vyrovnané vedle sebe, opticky do sebe nezapadá nebo nejsou mezi věcmi v řadě na centimetr stejné rozestupy. A za mou manikúru, kdy mám nehty nalakované nepravidelně, mě přímo proklíná. Vždy mi to přišlo úsměvné a jelikož se jako dobří kamarádi často škádlíme, posílala jsem mu videa a fotky, která by přesně rozčílila každého takového člověka. Jednou mu už došla trpělivost a na video, kdy do sebe dlažba perfektně nezapadala, mi poslal video s obřím chlupatým pavoukem. Zařvala jsem a praštila se svým mobilem o onu nedokonale poskládanou dlažbu.

V tu chvíli mi došlo, že skutečně nejsem jediná, jehož fobie, strachy a šílené stavy trápí. Od té doby jsem mu už žádné další video ani obrázek neposlala. Ne snad ze strachu, že by mi zase do zprávy přistála nějaká osminohá příšera, ale protože jsem i uvědomila, jak vážný tento jeho problém je. A třeba by to pomohlo k většímu pochopení od lidí, kteří sice nechápou fobie jiných, ale u nichž by se mohla probudit větší empatie.

Zdroj: autorský text