Glosa Lucie Zídkové: Jak vám filozofie wabi sabi může proměnit život k lepšímu

Rozhodla jsem se pro druhou možnost, a tak mi sestra k narozeninám darovala kurz kintsugi – japonského umění slepování porcelánu a keramiky pomocí lepidla smíchaného se zlatým práškem. Jeho podstatou je, že nejde o maskování škod, ale naopak o jejich přiznání. Praskliny se stávají součástí výsledného uměleckého díla, důkazem jeho stáří a hodnoty. To mi znělo sympaticky, a tak jsem se jednoho horkého červencového dne vydala na adresu na pražských Vinohradech uvedenou na voucheru.

Otevřít mi přichází asi sedmiletá dívenka, a když se jí omlouvám, že jdu (jako vždy a všude) pozdě, moudře poznamená: „To se stává,“ a vede mě do intimně osvětlené suterénní místnosti, kde kolem dlouhého stolu už sedí osm lidí. Nikdo nemluví, z reproduktorů se line meditativní hudba, na plátně se míhají abstraktní květinové obrazce.

„Nejdříve provedeme čínský čajový obřad,“ praví náš průvodce. Zaznamenám fešnou postavu, nápaditou košili a milý cizí přízvuk, ovšem rozhodně ne japonský. „Proč čínský obřad, když kintsugi je japonská metoda?“ – už už mám na jazyku otázku, on ji však odchytí už předem a sám si odpoví. „Protože Japonci dělají čajový obřad pouze s práškovým zeleným čajem matcha, a já bych vám chtěl představit zajímavé jiné čaje.“ To zní rozumně, říkám si a ochutnávám první vzorek, zatímco po očku pozoruji ostatní účastníky kurzu. Ženy, muži, věk tak od třiceti do šedesáti, pestré osazenstvo dosti intelektuálního vzezření. Všichni smrtelně vážní, protože tak si to žádá čajový obřad – aspoň si to tak nějak myslíme. Nikdo z nás sice nechápe, proč se ten obřad dělá, když si chceme jen slepit svoje rozbité hrnky, ale budiž, přizpůsobím se a tvářím se také vážně.

Po chvíli začne být jasné, že při každém rozlévání z miniaturní japonské konvice hrajeme poker o to, na koho zbude jen kapka, a protože s jednou mladou ženou sedíme až na konci stolu, stává se to nám. Spiklenecky se na sebe usmějeme a od té chvíle je vážnost ta tam a já mám co dělat, abych se nesmála. „Wabi sabi,“ komentuje to náš průvodce, když na nás nevyjde, a vysvětluje, že pod těmito dvěma slovy se skrývá japonská filozofie dokonalosti v nedokonalosti. I když dostaneš jen půlku miniaturního hrnečku, možná je to přesně to, co jsi potřeboval. Chytré! Proč si ale raději nepořídí větší konvici, říkám si a usrkávám čaj po čaji s týmž dojmem, který mám při degustacích vína: tvářím se znalecky, ale už bych nepoznala, jestli nám tam vylouhoval vzácné čajové listy, nebo sáček čaje Jemča z Lidlu.

Po hodině může konečně začít lepení. S překvapením ale zjišťuji, že můj rozbitý hrneček tu není vítán. Je totiž rozbitý až moc. Počítalo se s tím, že si každý vezmeme připravený talíř, který organizátor předem rozbil na tři úhledné kusy. Já jsem ale osoba tvrdohlavá, takže trvám na svém hrnku. Lepím a pak držím, k tomu hraje meditativní hudba, držíme všichni a přitom na sebe se sousedkou mrkáme. Jenže zatímco ona už má skoro hotovo, můj hrnek se znovu a znovu rozpadá a náš průvodce je ze mě očividně nešťastný. Nejspíš má strach, že když se mi nepodaří hrnek slepit, napíšu mu na Google špatné hodnocení. „Ukažte,“ bere mi hrnek z rukou. Slepí nejdřív dno a najednou to jde. Hrnek je sice umazaný od zlata všude možně, ale „wabi sabi“, v nedokonalosti je dokonalost. Na cestu s sebou dostávám i obě potřebná lepidla a zlatý prášek, abych dílo dokončila doma.

Wabi sabi, říkám si od té doby každou chvíli, i tady, na terase v Alpách, kde glosu píšu. V údolí se válí mraky, prší, nemůžeme na výlet. Je to to nejlepší ráno, jaké si umím představit. Dokonalé ve své nedokonalosti. Mraky jsou přesně tam, kde mají být, aby údolí bylo nejmalebnější. Louky nasávají vlhkost, z lesů jde pára, celá rodina ještě spí a já mám ten nejlepší klid světa. Wabi sabi klid.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.

Článek vyšel pod původním titulkem „Jak se lepí život“ v časopise Marianne 09/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.