Fejeton Ivy Hadj Moussa: Hlavně nebýt nikomu na obtíž. Proč nám dělá problém přijímat komplimenty?

Je brzké odpoledne všedního dne. Čekám ve frontě v jednom kavárenském řetězci, který má vzbudit zdání staré dobré Francie. Přede mnou si jedna žena objednává borůvkový koláč. Tipuju ji tak na pětapadesát, maximálně šedesát let. „Talířek mi nedávejte,“ říká s úsměvem sladším než makronka mladé prodavačce. „Klidně mi ten koláč prostě položte na ubrousek, já to sním z papíru tady u stolu.“ Prodavačka je tímto přáním malinko zaskočená. Trvá na tom, že bude koláč servírovat na talířku. Zákaznice se však nedá: „Ale to je přece škoda talíře, mně tácek vůbec nevadí, jaký je v tom rozdíl?“ Pozoruhodnou přetahovanou o kus nádobí ukončí prodavaččina kolegyně, očividně ráznější a zkušenější.

Autoritativně zákaznici sdělí: „Paní, prostě si prosím vezměte ten talíř a neřešte to. Naše pravidlo je, že kdo jí tady, ten jí z talíře. Kdo to chce s sebou, dostane krabičku.“ A je to! Paní se nakonec poddá, ale ještě předtím nezapomene ucedit, že „to nemuselo být“.

Proč je pro nás těžké přijímat komplimenty?

Tato drobná příhoda je jedním z nejextrémnějších případů falešné skromnosti, jaké jsem kdy viděla. A to jsem v tomto ohledu celkem expertka! Nedávno mi jeden kamarád složil poklonu ohledně mé poslední knížky: „Fakt se ti povedla. Jsi vážně dobrá.“ „Ale prosím tě, to je náhoda,“ mávla jsem rukou. Jindy mi kamarádka řekla, že mi to sluší, což jsem okamžitě zpochybnila poukázáním na fakt, že mám pytle pod očima a že jsem si nestihla umýt vlasy. Proč? Proč neumím uznat, že knížka se mi podařila a asi fakt umím psát? Proč se mi nedaří přijímat komplimenty s lehkostí, s jakou je jiní pronášejí?

Nechci být na obtíž!

Tahle neustálá potřeba zlehčovat sebe samu, shazovat své vlastní úspěchy a vyhýbat se jakékoli formě pochvaly je v některých z nás zakořeněná skutečně velmi hluboko. Jako bychom se bály, že když uznáme vlastní hodnotu nebo někomu dovolíme, aby nás ocenil, tak se nějak prohřešíme proti nepsanému pravidlu skromnosti. Protože skromnost, to je přece ta největší ctnost všech opravdových, charakterních žen! Občas o té dámě z kavárny přemýšlím. To její tvrdošíjné lpění na tom, že se vzdá talířku a vezme si pouhý ubrousek, pěkně ukazuje to, jak často samy sobě škodíme v touze být co nejméně na obtíž. Být co nejméně vidět a slyšet. Nepřekážet.

Obáváme se, že pokud si řekneme o to, co skutečně chceme a co nám patří, budeme považovány za nevděčné, neskromné, příliš náročné. Nechceme vyvolat žádné tření. Hlavně ať někoho neobtěžujeme, hlavně ať neděláme škodu. To, co nám přitom opravdu škodí, je právě přehnaná skromnost. Místo toho, abychom se těšily z maličkostí, jako je borůvkový koláč servírovaný na pěkném talířku nebo radost z komplimentu, se snažíme neustále dokázat samy sobě i světu, že nic z toho si vlastně nezasloužíme. Možná je na čase s tím přestat. Možná je nejvyšší čas naučit se přijímat to, co nám náleží. Vzít si porcelánový talířek, sednout si ke stolu a vychutnat si svůj zasloužený koláč bez pocitu viny a výčitek. Co myslíte, zvládneme to?

Článek vyšel v časopisu Marianne, redakčně upraveno