KLÁRA KOTÁBOVÁ: Když vám chytré hodinky řídí život
Jsem své Tamagoči. Nebo mě řídí civilizace, o které nechci nic vědět. Stačí k tomu jediné. Připnout si na zápěstí chytré hodinky a najednou zjišťujete, že nad svým životem nemáte žádnou vládu.
Je to snadné. Myslela jsem si, že běhám. Chytré hodinky můj pohyb stále zařazují do systému chůze. Čímž mě trochu demotivují. Ale budiž. Ony to vidí jinak a mají nejspíš právo na svůj názor. Když po mně ale začaly chtít, abych v pravidelných časových intervalech dýchala, pila, zvedla se uprostřed porady, jinak přijdu o další bod… Vzpomněla jsem si zkrátka na japonskou hračičku Tamagoči, kterou jsem vlastnila před čtvrt stoletím a starala se o ní s obrovskou péčí a přesností. Bylo třeba elektronickou hračku pomazlit? Co na tom, že je porada, mazlila jsem ji mačkáním tlačítek pod stolem. Hlásila se o svůj přísun potravy? Zastavila jsem uprostřed sjezdovky a dala jí najíst. Následně jsem odklikala spánek, komunikaci, výcvik… A tak pořád dokola. Vysvětlovala jsem tomu kousku plastu, že nesmí otravovat, když sedím u šéfa na poradě, ale mému elektronickému zvířátku to bylo tak trochu jedno.
Dneska. Tamagoči sice skončilo v propadlišti dějin, ovšem jiný chytrý produkt nového tisíciletí jsem si k ruce uvázala dobrovolně. Hlásí mi, že mám nízký tlak, že špatně dýchám. Že bych se měla zvednout ze židle a alespoň nějakou tu minutu chodit. Taky mi počítá kalorie. Snědené i vyběhané, respektive vychozené. Plus kilometry nachozené, minuty prosezené.
ČTĚTE TAKÉ: KLÁRA KOTÁBOVÁ: Nejlepší píseň pro ranní běh
Občas, když se chci svého tyrana zbavit, odložím jej, ale dokud má alespoň 1 % baterie, vříská, že je v neznámém módu. A já jsem permanentně ve stresu, co po mně zase bude chtít.
Ono jde jaksi ztěžka začít jogínsky dýchat minutu podle návodu, když sedíte na prezentaci v zasedací místnosti. Jednou jsem to zkusila u zrcadla doma a vypadala jsem trochu, jako kdybych prodýchávala kontrakce. Což tedy není pravda ani náhodou.
Přemýšlím, kdo systém vymyslel a představuju si, že za vším stojí Centrální mozek lidstva. Nebo něco podobného. A rozhoduje o tom, kdo se kdy zvedne ze židle, kdy bude dýchat, co a v jakou hodinu jíst. Strašné to je, kdyby to nebylo vtipné. Nejsem jediným uživatelem chytrých hodinek a moc by mě zajímalo, jestli ostatní jejich otroci jsou řízeni podle stejného schématu. Třeba bych zjistila, že algoritmus mých hodinek je totožný s tím, který je naprogramován do systému na zápěstí slečny z Bangladéše a italského rybáře. Takže dýcháme synchronně, stejně jako chodíme v rytmu stejných písní a bojíme si dát kousek pizzy navíc, protože dostaneme vynadáno.
Když jsem kdysi sledovala vědeckofantastické snímky, nechápala jsem, proč si lidstvo postupně nechává voperovat nejrůznější čipy pod kůži a do očí. A myslela jsem si, že něco podobného u nás nikdy nenastane. A vidíte, je to tady. Jen místo toho, že by došlo ke vzpouře, nasazujeme si náramky se spoustou funkcionalit na zápěstí dobrovolně. A ještě se tím, co nám nařizují, chlubíme. Na sociálních sítích například.
ČTĚTE TAKÉ: KLÁRA KOTÁBOVÁ: Kdo vám nejvíc znepříjemní život?
Mimochodem, za dobu, co se snažím sepsat tento text mi přišla informace, že moc dlouho sedím, že můj výkon sportovní už není takový, jaký býval minulý týden a v neposlední řadě také informace, že mám vysoký tlak. Ano to mám. A zvyšuje se pokaždé, když mi zavrní hodinky na zápěstí. Takže se prosím nezlobte, svou úvahu dokončím jindy. Teď musím splnit zadané úkoly, nebo by následovalo – to tedy zatím ještě nevím, ale co takhle odpojení od přístroje? Jsem na něm závislá, takže budu raději dělat svému Big Brotherovi radost. Pro jistotu.
Přeji vám, aby na vás vaše chytré hodinky méně křičely.
Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.
