Měla jsem vždy panickou hrůzu z toho, že výsledky online nakupování mi nesednou. Protože si model zkrátka nevyzkouším, neosahám, a následně ho budu muset složitě vracet. Jenže je to jinak. Nedošlo mi totiž, že co naše rodina schvátí, už nikdy nenavrátí. Takže starosti s vracením zboží se odkládají. Na neurčito.
Je to tak, zoufalá doba si žádá zoufalé činy, takže i já, odmítačka online nákupů, jsem jimi musela vzít za vděk. Co na tom, že se peklem stala neustálá otevírací doba obchodů, takže ve tři v noci objednám něco, co nezbytně (ne)potřebuji, pak na to zapomenu a ráno se divím potvrzeným objednávkám, které mi přistávají v mailové schránce. Tohle je spíš na odbornou debatu k tématu léčení závislostí, na druhou stranu, vám nákupy fakt nechybí?
Když jsem si, a času na to bylo opravdu dost, upřímně rozebírala, proč jsem se tak děsně bránila online nákupům, přiznala jsem si, že to bylo proto, že si věci nemůžu osahat. A taky mě ze snů budila představa, že mi nevyzkoušený model nepadne a budu jej muset zdlouhavě vracet. Což se u nás doma zatím nestalo. Ne proto, že bych měla takové oko na velikosti, ale proto, že cokoliv dorazí, je rozebráno dřív, než si původně míněný adresát stihne vyzkoušet. Je nás doma dost na to, aby se unosilo zkrátka vše. A těch velikostí, co se nám doma hodí - od XS do L. Nevejdu se do kalhot, perfektně padnou dceři, zdá se mi objednané tričko poněkud infantilní? Viktorce rozhodně ne. Vyklube se z trička pro Barunku cosi, co vypadá jako halenka křížená s tričkem a umělou kožešinou? Do práce dobrý! Takže shrnuto podtrženo, vždy sice objednáváme s jasnou představou, pro koho a co, realita je ale za pár dní úplně jiná. Tričko pro mamku si přivlastní Anička, Aniččinu mikinu Viktorka. Barunka si najde další část zásilky, která původně měla patřit někomu zcela jinému, kdo už ale zapomněl, že po takovém kusu oděvu toužil. A já beru zbytky.
Takže složité vratky se nekonají. Jen to v okamžiku, kdy balík dorazí, v kuchyni vypadá jako na tržišti. Zkoušíme si hadříky a slovy herečky Helenky Růžičkové se pídíme po tom, jestli v krabici není: „Něco na normálního člověka, jako na mně“. Většinou jsme spokojené všechny, i když původní plán byl úplně jiný. Je také dobré, že až na pár exkluzivitek, nosíme všechny prakticky to samé. Tedy tričko, domácí tepláky, džíny. Žádné velké akce. Je ale fakt, že v mikině s Lisou Simpsonovou bych do práce nešla, stejně jako by se holky nenechaly přistihnout v rudých šatech, které jsem si v záchvatu marnivosti nedávno objednala. Jenže jsem je na sobě ještě neměla. Pro venčení psa či vynášení odpadků jsou zkrátka příliš extravagantní, do práce trochu moc dekadentní. Takže čekají na svou příležitost. Světlo na konci tunelu. Večírek.
Takových kousků je ale pomálu. Spíš nosíme vše, co nám doma přistane. Protože nevím, jestli jste si toho všimli také, ale v době, kdy děti nechodí do školy, ztrácí se ponožky v domácnosti ještě intenzivněji, tepláky se prodírají na kolenou, na tričkách jsou vidět výsledky snah o domácí vaření. Zkrátka oblíbené kousky odcházejí nějak rychleji. Tudíž je třeba objednávat, zkoumat, nakupovat. Třídit a dělit, ničit a vyhazovat. Koloběh hadříků v naší rodině se nějak zrychluje. Ještěže už se nebojím kliknout a objednat. I to mě naučila pandemie koronaviru. Co vás?
