Nejspíš nikdo neví o intimním životě Čechů a Češek tolik jako terapeutka Kateřina Klapilová. Jejímu týmu odpovídalo na otázky ohledně intimního života šest a půl tisíce Češek a Čechů. Díky tomu například víme, kolik partnerů u nás mají ženy i muži, kolik z nás je nevěrných a co nás vlastně vzrušuje.
Lžou lidé o sexu, nebo je to mýtus?
Nelžou. Spíš ho zkreslují. A to proto, že o sexualitě se nám obecně špatně mluví. Nejen ve výzkumu, ale i v běžném životě, v kontaktu s blízkými nebo partnery. Často pro ni nemáme vhodná slova. To, co vypadá jako lež, může být ve skutečnosti jen neschopnost něco přesně pojmenovat. Někdy si některé věci nedokážeme ani přiznat. A pořád je kolem sexuality hodně stigmat a studu.
Stigma, stud – nejsou to v roce 2026 přežité pojmy?
Rozhodně jsme se posunuli, zvlášť co se týká ženské sexuality. Ale stud má biologický základ, na který během života nabalujeme další vrstvy – individuální zkušenosti i společenské vlivy. Třeba když má člověk pocit, že je v něčem neobvyklý. Nebo když má problém přijmout své tělo. K tomu u citlivějších lidí stačí, že celý život poslouchají zdánlivě nevinné vtipy nebo narážky, například na svoje prsa. Jenže ono se to skládá a všechno dohromady to pak vytváří bariéry. Když se cítíme bezpečně, stud ustupuje. Když ne, drží nás zpátky. Vlastně nás chrání.
Vedu Centrum pro sexuální zdraví a intervence v Národním ústavu pro duševní zdraví, kde se věnujeme výzkumu lidské sexuality od základních mechanismů až po praktické aplikace. Někdy prostřednictvím dotazníků, ale jiné věci zkoumáme v laboratořích třeba i pomocí experimentů nebo magnetické rezonance. Například jak funguje sexuální vzrušení, jak vznikají sexuální preference nebo aktuálně to, jak lidé reagují na avatary či AI-generované obrázky a co je na nich nejvíc vzrušuje. Součástí mojí práce je i vývoj diagnostických nástrojů a výzkum parafilií (intenzivní a dlouhotrvající sexuální zájem o netypické objekty, situace nebo aktivity – pozn. red.). Vedu například výzkum, jestli pedofilní preference spočívá spíš v preferenci nezralých tělesných znaků, nebo nezralého chování. A zároveň vytváříme a testujeme terapeutické programy pro lidi se sexuálně problematickým chováním. Působím také jako psychosexuoložka – terapeutka.
Kateřina Klapilová je vedoucí Centra pro sexuální zdraví a intervence v Národním ústavu duševního zdraví a hlavní autorkou výzkumu CzechSex, který v období od listopadu 2023 do března 2024 zkoumal sexuální chování Čechů a Češek. Působí také jako garantka linky SexHelp (sexhelplinka.cz), kam se kdokoli může obrátit o pomoc, a preventivního programu Parafilik. Přednáší na Univerzitě Karlově a v roce 2026 byla jako první žena zvolena předsedkyní České společnosti pro sexuální medicínu.
Co nás tedy víc vzrušuje: realita, avataři, nebo AI-obrázky?
V tomto výzkumu jsme měli vedle sebe několik typů vizuálních stimulů: reálné fotografie, AI-generované postavy, 3D avatary, stylizované kresby i různě „vylepšené“ reálné postavy. Výsledek byl poměrně jednoznačný. Na plné čáře vyhrály AI-generované obrázky. Fungují jako takzvané superstimuly. Vznikají jako skládanka toho, co na internetu považujeme za nejatraktivnější. Jsou dokonale symetrické, vizuálně vyladěné, a přitom stále působí realisticky.
To jste mě nepotěšila.
Počkejte – hned za nimi se ale umístily skutečné fotografie. Až potom přišli na řadu avataři. A úplně na konci zůstaly kreslené a stylizované varianty.
Stíhá sexuální výzkum technologický vývoj?
To je právě ono. O těchto věcech se hodně mluví, jenže velká část debaty se odehrává spíš na úrovni odhadů. Nové věci nestíháme dostatečně rychle podchytit a reálná data nám tedy chybí. Výzkum, o kterém mluvím, je jeden z prvních. A to se pořád bavíme jen o statických obrázcích. Vůbec jsme se ještě nedostali k tomu, co se děje, když se obraz hýbe nebo když vstoupíme do virtuální reality. Například už existují avataři, které si člověk může upravit podle sebe, interagovat s nimi a dnes už zapojit i hmat. To je úplně jiná úroveň, kterou teprve začínáme zkoumat.
Ženská sexualita spočívá v prožitku, ve kterém je respekt a bezpečí a není v něm žádný tlak.
Nahradí jednou virtuální realita reálný sex?
To je hádanka, na jejíž rozřešení nemám data. Ale mám po ruce ještě jinou studii, ve které jsme zkoumali, co je víc vzrušující: 2D versus 3D zobrazení a také perspektiva první a třetí osoby. Jinými slovy: jestli je větší sexuální stimul, když je člověk „přímo u toho“ a součástí děje, nebo když se jen dívá zvenku na interakci dvou lidí.
A k čemu jste dospěla?
U mužů se ukazuje, že 3D prostředí a perspektiva první osoby coby aktivního účastníka určitý efekt mají, tedy že je pro ně vzrušující být uvnitř děje. U žen se ale tenhle efekt neprokázal.
Ano – kolik toho ještě nevíme. A jak málo jsme schopni reflektovat, co se opravdu děje, zvlášť v době, kdy jsme vystaveni obrovskému množství sexuálních podnětů. A dnes je jich vážně hodně. Jsou intenzivní, často šité na míru. Navíc už se netýkají jen sexuality, ale i širší intimity – například si přes konverzačního AI-partnera můžete nahradit nejen sex, ale i emocionální blízkost. To pak neovlivňuje jen sexuální chování, ale i to, jak lidé navazují vztahy a vnímají partnerství. Zásadní je to hlavně u mladší generace, která do toho přirozeně vyrůstá. Sexuální vývoj dětí dnes probíhá paralelně s těmito technologiemi. A my víme strašně málo o tom, co to dlouhodobě dělá nebo jak na to reagovat lépe, než se jen dohadovat o tom, co by se mělo nebo nemělo.
Co bych jako matka podle vás v této oblasti tedy měla dělat?
Umět se tomu otevřeně postavit. Dneska je to nutné. Z našich výzkumů vyplývají mimo jiné data o rizicích online prostředí. Třeba čísla o pornografii. Kontakt s ní přichází velmi brzy. Průměr je kolem čtrnácti let, ale víc než pětina dětí se s ní setká před dvanáctým rokem, a některé dokonce už kolem osmi či devíti let.
No – uf!
Ano, proto je potřeba se tomu přizpůsobit. Děti na to připravovat, mluvit o tom, ptát se, jestli se s tím už setkaly. Nejde o to jim věci zakazovat. Je přirozené, že je to zajímá. Sexualita láká a zakázané a bizarní věci děti přitahují.
Vy máte tři syny. Jak na takové konverzace jdete vy?
Mají od sebe skoro čtyřleté věkové odstupy, takže se bavím s každým zvlášť a volím slovník adekvátně věku. Nejhorší je „centrální útok“ – přímé, nátlakové otevření tématu. To zahltí i dospělého, člověk se přirozeně stáhne. Objeví se stud, což je normální reakce. Nejlépe fungují přirozené otevíráky – něco, co se děje kolem: na WhatsAppu, v Robloxu, co hrají, nějaká situace ze školy, co popisují. Čím mladší dítě je, tím to jde lépe, protože stud ještě není tak silný. Dobře fungují třeba rozhovory v autě. Mluví se přirozeně, bez tlaku.
Co se vlastně děje s dítětem, které vidí porno v devíti letech?
To se nedá paušalizovat. Víme, že rané vystavení pornografii může být pro některé děti traumatizující a může ovlivnit jejich budoucí sexuální život. Zároveň ale hodně záleží na tom, co přesně vidí. Pornografie má tisíce forem. Tisíce podob. Nejde jen o nerealistické rozměry orgánů nebo délku aktů, ale i o typy chování nebo neobvyklé praktiky. Může to mít negativní dopad a nemusí. V určité podobě může mít pornografie i edukativní efekt. Ukojí zvědavost, sníží obavy z prvních sexuálních kontaktů.
Nejsme v dospělosti pornografií a sexuálními informacemi přehlcení?
Ano i ne. Vidím to v terapii: lidé často cítí tlak na sexuální výkon, pořád je ve společnosti silný ideál dokonalého těla. Přibylo extrémních a intenzivních obsahů. Na druhou stranu to má pozitivum. V sexuologii už se nebavíme jen o dysfunkcích, ale čím dál víc o psychosexuologii. Hodně se posunula samotná základní myšlenka oboru: sexualita není něco, co se „jen děje“, ale něco, o co je třeba pečovat.
Jak?
Hlavně pochopit, že sex v partnerském vztahu je vývoj. Co fungovalo na začátku, nemusí fungovat o pár let později – a není to nutně problém. Často jde o přirozený vývoj. Člověku se změní tělo, životní situace nebo dynamika vztahu. Do terapie mi kolikrát přijdou lidé se samodiagnózou třeba snížené touhy a rovnou chtějí opravit pilulkou. V praxi se přitom ukáže, že nejde o medicínský problém, ale o partnerský nesoulad. Nikdo z dvojice není rozbitý. Jen nefunguje vztahová dynamika.
Slyšela jsem nedávno od jedné ženy, že by měli s mužem mnohem víc sexu, kdyby každý večer, než ona uspí děti, on uklidil kuchyň a naplnil myčku.
Ano, tohle je přesně ten typ drobností, na kterých to často stojí a padá. Třeba situace, kdy jeden už jde spát a druhý by ještě potřeboval blízkost. Nebo špatně načasovaný signál. Plus do toho vstupuje život: dočasně žijete s prarodiči, jste unavení, máte první dítě. Dosud pro vás byla ideální večerní intimita, ale teď to najednou nejde. Tohle se nedá řešit pilulkou a často ani klasickou terapií. Jde spíš o praktické ladění – zkoušení, co funguje, nefunguje, přenastavení očekávání a domluvu. Třeba že když to nejde večer, zkusíme ráno.
Takže sex do kalendáře ano, nebo ne?
Tak napůl. V pozdějších fázích vztahu nedává smysl spoléhat se na spontánní sexuální touhu. Nefunguje ale ani opačný extrém: sex mechanicky plánovat. Spíš jde o to vytvořit prostor a signály nebo situace, ze kterých je jasné: „Jsem otevřená, mám zájem.“ A druhý to může nebo nemusí přijmout, bez tlaku. Komunikace je základ. A zároveň to nejtěžší. Protože právě o sexu se lidé málokdy umí bavit v klidu. Obzvlášť když něco nefunguje.
Foto: Tereza z Davle
Dá se být celý život s jedním partnerem?
Ano. A není to společenská přetvářka. Jsou páry, kterým monogamní nastavení dlouhodobě vyhovuje. Dává jim pocit bezpečí i intimity. Čísla jsou ale jedna věc. A realita prožívání druhá. Vnímám to ve své terapeutické praxi, typicky když se řekne třeba nevěra. Nemám ten pojem ráda. Protože nevěra je pro každého něco jiného. Velmi těžko se uchopuje do výzkumu nějakou otázkou a pak převádí do čísel, kolik lidí je nevěrných.
Když se během života tolik měníme, je sexuální kompatibilita daná, nebo se dá vytvořit?
Na jejím začátku hrají roli nevědomé faktory – jak nám druhý voní nebo jestli je nám příjemný na dotek. K tomu se přidávají znaky reprodukční přitažlivosti, třeba tvar a velikost pohlavních orgánů a jak do sebe „pasují“. Přitahují nás lidé, kteří mají podobné vzdělání, zájmy, hodnoty. To zase vytváří sociální chemii. Sexuální kompatibilita je kombinací toho všeho. Na začátku ji žene sexuální motivace, která dokáže hodně věcí překlenout a nesoulady doladit. Když se přidá pozitivní zkušenost a chceme ji opakovat, kompatibilita se prohlubuje.
Když vztah a sex nefungují, kdy má smysl snažit se je opravit a kdy je lepší jít od sebe?
Pokud je vůle, máte se rádi a chcete zjistit, jak si věci nastavit, aby fungovaly, stojí za to dát tomu prostor. Minimálně zkusit párovou terapii.
Setkáváte se s páry, které žijí bez sexu?
Ano, a ve spokojených vztazích. Pro řadu lidí je to nepředstavitelné, ale obzvlášť penetrativní sex vůbec nemusí být nutnou součástí fungujícího vztahu.
Musí si žena vybrat mezi skvělým sexuálním partnerem a spolehlivým partnerem pro život?
To je falešné dilema. Protože co je skvělý sexuální partner? Je to někdo, kdo nás silně přitahuje na začátku? Nebo spíš partner, který nás zná, má nás rád, je ochotný učit se a experimentovat, co nám dělá dobře, a díky tomu se stává dobrým sexuálním partnerem? Ženská sexualita není jen o technickém fungování, ale o prožitku, ve kterém je respekt a bezpečí a není v něm žádný tlak. V takovém spojení se ukazuje, že dobrý sexuální partner není nutně někdo z náhodné, velmi intenzivní zkušenosti, ale spíš partner, se kterým se dá bezpečně objevovat a ladit.
V poslední době se věnujete zvyšování povědomí o sexuálním násilí. Dnes je to časté téma. Co o něm ještě nevíme?
Velký problém je rozdíl mezi tím, kolik lidí něco zažije a kolik s tím jde na policii. Ten nepoměr je obrovský, hlavně v online prostředí. Vezměte si, že 17 procent žen přiznává, že byly hrozbami nebo násilím donucené k sexuálním aktivitám. Kolik dalších nám ale uniká, protože se třeba bály to nahlásit?
Dá se sexuálnímu násilí nějak zabránit?
Prevenci se věnujeme hodně. Jako klíčová se ukazuje hlavně práce s rizikovými skupinami ještě předtím, než k činu dojde. Tedy včasná podpora lidí, kteří by mohli svou sexualitu nezvládnout a něčeho problematického se dopustit. Tomu se věnuje program Parafilik, který vznikl u nás v Národním ústavu duševního zdraví. Osoby, které mají problém ovládat svoji sexualitu, se s naší podporou mohou snažit dostat ji pod kontrolu a žít běžný život. A z pozice oběti? Nebagatelizovat, když se děje něco, co nás znepokojuje. Minimálně si o tom s někým promluvit.
Co je největší mýtus, který o sexuálním násilí koluje mezi veřejností?
Že sexuální násilí se děje hlavně někde venku. Lidé si moc neuvědomují, že nejčastěji se odehrává v rodinách – v prostředí nejbližších vztahů, kde je zároveň největší důvěra i závislost. Proto je tak těžké ho vůbec pojmenovat, natož o něm říct někomu cizímu. Hraje tam roli mocenská nerovnováha, stud nebo vědomí, že na násilníkovi existenčně závisíme. To je mimořádně zraňující.
Našla byste i nějakou pozitivní stránku?
Určitě. O tématu se čím dál víc mluví. Případy se medializují, edukujeme společnost o varovných signálech. Samozřejmě, u některých lidí to vede k přecitlivělosti, kdy za každou necitlivou větou vidí agresora, nebo dokonce pedofila. O to důležitější je mít možnost nebýt na takové pochybnosti sám, ale moct si o nich promluvit s odborníkem. A to máme.
Průměrný věk prvního sexu u žen je 17,5 roku, u mužů 18 let.
Ženy průměrně začínají masturbovat v 16,5 roku, muži ve 14.
Téměř 6 % žen a 8 % mužů nikdy nemělo sex. Z toho ve věkové skupině 18–25 let jde u mužů o 35,5 %, u žen o 23,5 %.
Průměrná frekvence sexu u lidí žijících v párech byla 5,72krát za měsíc u mužů a 5,63krát u žen. Celková průměrná frekvence sexu v populaci je zhruba jednou za měsíc.
V dlouhodobém partnerském vztahu žije téměř 74 % Čechů. Přitom více než čtvrtina z nich přiznala, že má kromě toho ještě také čistě sexuální vztah. • Češi se nejčastěji seznamují přes přátele (skoro 30 %) a v práci nebo ve škole (20 %). Pouze 13,5 % párů se seznámí online (ve skupině 18–25 let je to ale téměř 21 %).
Ženy mají průměrně 8,6 sexuálních partnerů za život, muži 11,6.
Porno někdy sledovalo 89,5 % mužů a 67,6 % žen. Největší rozdíly mezi pohlavími jsou u starších věkových skupin (např. 66–75 let: porno nikdy nesledovala skoro polovina žen, zato jen asi 13 % stejně starých mužů).
7 % lidí v Česku má jinou než heterosexuální orientaci (bisexualita/pansexualita: 3,2 %, gayové: 2 %, lesby: 0,6 %). Do průzkumu CZECHSEX 2024 se zapojilo 6669 respondentů. Data byla získána kombinací online dotazování a osobních rozhovorů. Více informací na intimitavcr.cz.
Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.
Článek vyšel pod původním titulkem „Sex není samozřejmost, je třeba o něj pečovat“ v časopise Marianne 09/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Lada Nosková: Štve mě, že v roce 2026 ještě někdo řeší váhu
.jpg)
