Domácí násilí má mnoho podob. Nejtěžší je připustit si, že se to děje právě vám, varuje terapeutka

Podle českého občanského zákoníku je za domácí násilí považováno jakékoli násilné jednání vůči oběti. Kromě fyzického a psychického do něj patří i ekonomické násilí (omezování přístupu k financím, zadlužování) nebo kontrolující jednání. Sem spadá například zákaz kontaktu s rodinou, čtení soukromých zpráv nebo sledování. 

Dlouho neviditelný nepřítel

Zdravý vztah je založen na nezávislosti, stejně jako na potřebě dělat věci společně. Pokud máte pocit, že nemáte možnost dělat si věci po svém, nemůžete si jen tak vyrazit na večeři s přátely, partner kritizuje vaše oblečení nebo vás trestá tichem či naopak řevem, zpozorněte. Ve vztahu musíte být sami sebou a dělat to, co vás baví bez obavy, že by to mohlo být špatně interpretováno nebo vyvolat v partnerovi špatné chování vůči vám.

„Domácí násilí často začíná velmi nenápadně. Klientky někdy popisují věty typu: ‚On to myslí dobře, jen má strach,‘ nebo ‚žárlí, protože mě miluje‘. Postupně se ale prostor svobody zmenšuje a člověk si ani nevšimne, kdy začal žít víc podle druhého než podle sebe,“ tvrdí psychoterapeutka Petra Jonášová.

Mohlo by se vám líbit

Proč hádka s kamarádkou bolí často víc než konflikt s partnerem. Psychologové mají překvapivé vysvětlení

Neviditelný strašák

Někdy je domácí násilí velmi viditelné, jindy téměř pro okolí nepostřehnutelné. A právě v tom je jeho nebezpečí, často se totiž odehrává za zavřenými dveřmi a bez modřin. Není o jednorázovém konfliktu. Je to vzorec, ve kterém jeden partner postupně oslabuje druhého, až se vztah přestává opírat o bezpečí a začíná převládat strach. „Domácí násilí si často spojujeme především s fyzickým napadením. V praxi je ale mnohem širší. Patří sem jakékoliv chování, jehož cílem je získat nad druhým moc a kontrolu – a to opakovaně a dlouhodobě,“ popisuje Jonášová.

Na koho se obrátit a kdy jít na policii

Těžko si lze představit, že půjdete na policii s tím, že na vás manžel křičí nebo že vás odstřihl od společných peněz. Pomoc ovšem existuje: „Z praktického hlediska může pomoci si situace zapisovat nebo uchovávat komunikaci. Ne proto, abychom ‚bojovali‘, ale abychom měli oporu v realitě, která bývá často zpochybňována,“ radí odbornice.

Policie nejčastěji řeší případy, kde dochází k fyzickému napadání. Pokud k němu dojde, je potřeba podstoupit lékařské vyšetření. V případě psychického násilí se obraťte na intervenční centra, poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy, občanské poradny, krizová centra, která mají zkušenost s možnostmi řešení situace domácího násilí.

Mohlo by se vám líbit

Vztahovačnost je těžký vnitřní boj. Neberte ji ale jen jako prokletí, může to být dar, tvrdí terapeutka

Následky, které si nesete

Pokud budete partnera donekonečna omlouvat nebo s ním zůstanete ve vztahu, protože přece nerozbijete rodinu, může jeho chování zanechat hluboké stopy na vašem psychickém stavu. „Nervový systém se dostává do chronického napětí – člověk je neustále ve střehu, čeká, kdy přijde další útok, výbuch nebo ticho, které bolí stejně. Klientky často popisují, že postupně přestávají věřit samy sobě. Objevují se úzkosti, ztráta sebedůvěry, pocity viny a silné zmatení,“ tvrdí Jonášová.

Často se přidávají i psychosomatické potíže – problémy se spánkem, trávením, bolesti hlavy nebo dlouhodobé vyčerpání. Domácí násilí nezasahuje jen do vztahu. Zasahuje do identity. Člověk může postupně ztrácet kontakt s tím, kdo vlastně je, co cítí a co potřebuje.

Odejít není snadné

Nabízelo by se prosté řešení takového člověka opustit. Často to bývá ale krok nejnáročnější. „Zvenku to může působit jednoduše. V praxi je to ale jeden z nejtěžších kroků, které člověk může udělat. Násilné vztahy často fungují v cyklu – období napětí, výbuch a poté uklidnění, omluvy a naděje. Právě tyto chvíle “klidu„ vztah udržují. Do toho vstupuje strach, finanční závislost, děti, pocit viny i postupně oslabená sebedůvěra. Člověk může začít věřit, že problém je v něm,“ uzavírá Petra Jonášová.

A pak je tu ještě jedna důležitá rovina – vztah se stane známým prostředím. I když bolí. A lidská psychika má tendenci zůstávat v tom, co zná, i když to není bezpečné. Nejtěžší často není odejít. Nejtěžší je uvěřit, že vůbec máte tu možnost.