Vztahovačnost je těžký vnitřní boj. Neberte ji ale jen jako prokletí, může to být dar, tvrdí terapeutka

Na tom, že se člověk zaobírá názory druhých, není nic špatného. Nesmí to ale překročit únosnou mez. Pokud automaticky hledáte, co jste udělali špatně, přemýšlíte nad jednou poznámkou ještě dlouho poté, co ji někdo řekl, a často si domýšlíte, co svým výrokem myslel, s největší pravděpodobností jste vztahovační. Ve skutečnosti ale nejde o přecitlivělost v negativním slova smyslu. Je to spíš způsob vnímání světa, který může být náročný. Jak pro vás samotné, tak pro okolí.

Problém, který není dlouho vidět

Vztahovačnost jde ruku v ruce s urážlivostí. Může se tak stát, že s vámi takový člověk přestane najednou mluvit, ale vy vůbec nechápete, čeho jste se dopustili. Jeho zloba ale primárně není mířena proti vám. Dotyčný bojuje sám se sebou. „Vztahovačnost se často neprojevuje navenek jako problém. Spíš jako tiché vnitřní napětí. Člověk si začne věci vykládat osobně, i když s ním vůbec nesouvisí,“ vysvětluje psychoterapeutka Petra Jonášová.

Boj se ovšem neodehrává jen v myšlenkách. Je to i tělesný prožitek – sevření, úzkost, stažení. Člověk je v neustálé vnitřní pohotovosti, což je neuvěřitelně vyčerpávající.

Původ hledejte v dětství

Tento povahový rys nevzniká náhodou, kořeny má už v dětství. „Dítě, které vyrůstá v nejistotě – kde láska přichází a mizí, kde nálady kolísají, kde není jasné ‚jsem v pořádku taková, jaká jsem‘ – se začne velmi citlivě ladit na druhé,“ popisuje odbornice. Učí se číst mezi řádky. Všímat si tónu hlasu. Odhadovat, co se děje. A postupně si v sobě vytvoří přesvědčení, že za špatnou náladu v rodině nese zodpovědnost. „Tohle nastavení dává v dětství smysl. Pomáhá přežít. V dospělosti ale často začne bolet,“ varuje Jonášová.

Sebevědomí na bodu mrazu

Vztahovačnost úzce souvisí se sebevědomím a nepřijetím sebe samých. „Nastavuje nám zrcadlo. Ukazuje nám, kde v sobě nemáme jistotu, kde stále čekáme na potvrzení zvenčí, kde si nejsme úplně jistí vlastní hodnotou. Není to nepřítel, kterého je potřeba odstranit. Je to signál, že je potřeba něco změnit,“ míní Petra Jonášová.

Zavděčit se všem zkrátka nejde

Takoví lidé často potlačují vlastní potřeby, snaží se vyhýbat konfliktům a dlouho přemýšlí, než cokoli řeknou. „Víc se hlídají než žijí. Místo spontánnosti přichází kontrola. Místo lehkosti opatrnost,“ tvrdí Petra Jonášová působící na portálu Terapie.cz

Vztahovačnost a její benefity

Není to ale jen negativní vlastnost. „Za vztahovačností je velká citlivost. Schopnost vnímat nuance, atmosféru a emoce druhých. To je dar. Takoví lidé bývají empatičtí, vnímaví a ve vztazích velmi hlubocí. Problém není v citlivosti samotné. Problém je v tom, když ji obrátíme proti sobě,“ popisuje Jonášová. Ve chvíli, kdy se naučí nevěřit automaticky každé své interpretaci, může se z citlivosti stát síla, ne slabost. Zúročit svou empatii může v sociálních nebo lékařských profesích, v práci s dětmi nebo třeba v personalistice. Lidé, kteří dostanou vztahovačnost pod kontrolu, jsou i těmi nejlepšími přáteli, protože většinou nemají tendenci soudit, ale vždy projevují snahu pochopit, jak se cítíte nebo co prožíváte.
 

Jak si nebrat věci tak osobně?

Vztahovačnosti se dá naštěstí zbavit. A to tak, že s ní přestanete bojovat. „Vztahovačnost se nezmenší tlakem. Zmenší se pochopením. Důležitý krok je jemně se vracet k sobě: ‚Co cítím já?‘ místo ‚Co si myslí druzí?‘ A ten nejhlubší krok je postupně v sobě budovat vnitřní jistotu, že naše hodnota nestojí na tom, jak se na nás někdo podívá nebo nepodívá,“ uzavírá psychoterapeutka.

Důležité je uvědomit si, že tento problém existuje, a začít na něm pracovat. Pomoci může i jednoduchý krok – přestat si domýšlet a začít se ptát. Například: „Máš špatnou náladu?“ nebo „Stalo se něco?“ Často tak zjistíte, že situace, kterou jste si vztáhli na sebe, s vámi ve skutečnosti vůbec nesouvisí.