Spisovatel Josef Formánek a jeho rada na zlomená srdce: Nevzdávejte to, nakonec vždycky přijde svítání

Knihy Josefa Formánka bývají často o tom, že někdo ztratí svou životní cestu a snaží se ji opět najít. Nejnovější román Zamilovaný p(r)outník tentokrát hlavního hrdinu Davida Zajíce, kterého čtenáři Formánkových románů již dobře znají, posílá na skutečnou cestu. Podle autorových slov je však tato kniha od jeho předchozích odlišná tím, že je nejuvolněnější a nejveselejší. „Sám jsem se smál, když jsem ji psal, což se mi dřív příliš nestávalo. A přestože David Zajíc ušel 1300 kilometrů– vyšel ze své chalupy a došel do Assisi – kniha není jen o fyzické cestě, ale i o vnitřní cestě sám k sobě. Zároveň je o lásce, kdy se hrdina dozví od své ženy, že se s ním chce rozejít, a do toho potká jinou bytost, ale kvůli plánované cestě tomu nepřikládá váhu,“ vypráví Josef Formánek stručně děj.

Na pouti před svými myšlenkami neutečete

Kniha Zamilovaný p(r)outník vychází, stejně jako předchozí díla, z autorovy osobní zkušenosti. Podle jeho slov je velmi autobiografická, protože sám Formánek vyšel na cestu ze své chalupy a došel do Assisi. „Původně jsem chtěl dojít až do Jeruzaléma, ale kvůli situaci v Gaze a v Izraeli jsem musel cestu přerušit. Doufám, že ji jednou dojdu,“ říká spisovatel a dodává, že takovou nebo obdobnou pouť by doporučil každému, kdo si chce udělat v hlavě pořádek. „Tam totiž člověk před svými myšlenkami neuteče. Je s nimi jen on sám. I když jdete s kamarády, nepovídáte si věčně a jdete spíše ponořený sám v sobě, máte čas na rozjímání a uklidní se vám duše. Najednou člověk nemá každodenní stres z opakujících se činností a nemá čas se věnovat tomu, co bylo, protože musí řešit nové problémy, které ho na cestě potkají. Sám jsem na cestu nikterak netrénoval, věřil jsem, že dojdu, ale narážel jsem na mnohá překvapení,“ vysvětluje.

Proč s sebou nesli kameny a kávovar?

Co se týče praktické stránky, na takovou cestu se lidé snaží vzít s sebou toho co nejméně, aby neměli zbytečnou zátěž. Z toho, co ve výsledku nesl Josef Formánek zbytečně, byl kámen. „Při mši v Davli nám požehnal katolický kněz a každému dal kámen, který si přivezl z Jeruzaléma, abychom ho tam vrátili. Nespočetněkrát jsem držel ten kámen v ruce a přemýšlel jsem, jestli s ním opravdu chci jít stovky až tisíce kilometrů. Nakonec jsem ho nevyhodil, donesl jsem ho zpět do Čech s tím, že až se vypravím do Jeruzaléma, tak kámen vezmu s sebou a dopravím ho tam,“ říká pobaveně náš host. Co ho ale naopak překvapilo, že se vyplatilo s sebou mít, byl kávovar. „Divil jsem se kamarádovi, k čemu s sebou táhne přenosný kávovar a po návratu jsem si hned jeden taky koupil. Zastavit se uprostřed přírody a udělat si horkou, voňavou kávu, bylo k nezaplacení.“

Nejtěžší bylo přemlouvat sám sebe

Mnoho poutníků říká, že na cestách není nejtěžší fyzická stránka, ale spíše psychická. Josef Formánek prozradil, že pro něj bylo nejtěžší to, že mu nikdo neurčoval, kolik kilometrů má ujít. „Samozřejmě hlava i tělo někdy prosí, aby těch kilometrů nebylo tolik a člověk pak musí bojovat sám se sebou a přemlouvat sám sebe, kolik ujít. Běžně jsme ušli 20 až 35 kilometrů. Maximum bylo 42 kilometrů, ale když bylo velké horko, nebo se šlo do kopce, tak se toho tolik ujít nedá. Člověk má ale motivaci vstát a vyrazit brzo, aby se během toho největšího poledního vedra mohl schovat a přečkat ve stínu,“ konstatuje spisovatel.

Je důležité, jak se člověk sám cítí

Co se ale na cestě opravdu naučil, je hlídat si své hranice. „Já byl vděčný svým kamarádům, že jdou se mnou, a tak jsem se vždy všech ptal, kolik chtějí dnes ujít kilometrů, nebo jsem se přizpůsoboval tomu, kdy si chtějí dát pauzu na oběd. Pak už jsem se přestal ptát a řídil jsem se podle sebe. Když se chci jít najíst, tak půjdu a kdo nechce se mnou, může pokračovat. Přestal jsem se neustále ohlížet na druhé a vnímal jsem, že je důležité, jak se cítím já sám. Takže jsem poznal sílu přátelství, ale naučil jsem se také dávat hranice,“ říká Formánek a dodává, že mnohokrát nastal moment, kdy chtěl cestu vzdát.

„Například v Alpách to bylo náročné jak fyzicky, tak psychicky. Bylo to nebezpečné, tak jsem zvažoval, jestli byl nejlepší nápad vypravit se takovým terénem. A když se šlo po nekonečných italských rovných cestách, kde se nemáte kde schovat ve stínu, také jsem propadal malomyslnosti. Ale hluboko ve mně bylo přesvědčení, že to dojdu. Na druhou stranu jsem během cesty zažil i mnoho pocitů euforie. Například když nám došlo jídlo a pití a pak jsme se konečně v civilizaci napili a pořádně najedli." 

Láska nejsou dramata, ale mír

Jelikož se v nejnovější knize velmi řeší láska, zeptali jsme se Josefa Formánka, co konkrétně pro něj láska znamená. „Znamená to být parťákem se vším všudy. Být mu služebníkem ve smyslu, že mu udělám kávu, a žiju pro jeho radost. Už od dětských let jsem si myslel, že láska jsou dramata, usmiřování, vášeň… Dnes mám ale pocit, že láska je mír. Je to konec hledání. Když jste spokojený s tím, kdo jste, kde jste a s kým jste,“ říká náš host.

Na závěr našeho rozhovoru vzkázal všem našim čtenářkám, které někdy řešily, řeší, nebo budou řešit, stejně jako hlavní postava jeho knihy, rozchody a zlomená srdce, že člověk by se neměl vzdávat. „Neměl by složit zbraně a říct si, že je to konec. Vždy se situace obrátí a nic netrvá věčně. Ani špatné období či špatné pocity v nás. Vždy nakonec přijde svítání. Jen je potřeba to vydržet a opět přijde něco krásného.“

Zdroj: Rozhovor s Josefem Formánkem