Odchod blízkého, rozvod, nemoc, vyhazov z práce a další podobně turbulentní momenty umí zamávat životem. Jindy to zase můžou být celkem nenápadné drobnosti, které – kapka ke kapce – převrátí všechno naruby. Jedno mají společné. Hluboko v nás roste pocit, že takhle to dál nejde a potřebujeme začít znovu a jinak. Jak to vypadá, když nám v hlavě začne blikat slovo reset?
Životní změny někdy přicházejí náhle. Mé kamarádce Heleně, jíž nedávno bylo padesát, nejdřív odešla maminka, pak i otec. Zároveň se osamostatňovaly její děti. „Nic najednou nebylo jako dřív. Po smrti rodičů jsem měla do té doby nevídané množství času přemýšlet o tom, jak vlastně žiju. Děti už mě taky tolik nepotřebovaly a já jsem zjistila, že jsem věnovala dvacet let jiným lidem a na sebe jsem zapomněla,“ popisuje Helena. Podle svých slov cítila, že potřebuje zjistit, kdo vlastně je ona sama, bez ohledu na všechny ostatní. A jak tak o tom přemýšlela, došlo jí, že spousta věcí, které dřív byly pevnou součástí jejího života, jí už neslouží.
„Bylo mi jasné, že budu muset svůj život změnit, ale vůbec jsem netušila, kde začít. Najít si nového koníčka? Začít chodit do posilovny? Dát se na běhání? Změnit stravu? A co vztah s mým mužem? Budu mít odvahu mu říct, že některé věci bych potřebovala jinak? Bylo toho strašně moc,“ vzpomíná kamarádka. Jistá si byla jen tím, že to, jak žila dosud, už není udržitelné. Že to pro ni prostě nefunguje.
Restart nemusí být otočka o 180 stupňů. Může to být malá, tichá změna týkající se toho, jak se vztahujeme k sobě i druhým.
Nový začátek
„Říká se, že každý den nabízí prostor pro nový začátek,“ říká terapeutka a lektorka Vendula Loo, když jí příběh převyprávím. Svým klientům se snaží předat myšlenku, že je lepší udělat změnu hned a neotálet s ní další měsíce či léta. „To platí v každém věku. Ale je jasné, že bez vynaložení jistého úsilí k žádnému posunu nedojde,“ dodává. Podle další z oslovených odbornic, psycholožky a terapeutky Kristiny Sarisové, mají nové začátky několik rovin. „Velkou roli hraje, odkud se impuls k restartu života vzal. Záleží i na tom, zda hybatelem změny jsme my samotní, nebo vnější okolnosti,“ upozorňuje s tím, že „životní reset“ bývá zpravidla navázán na různé momenty zlomu. „Někdy cítíme, že nám současný stav už nevyhovuje, zároveň se ho ale stále držíme zuby nehty a bojíme se vykročit novým směrem. Pokud to tak máte, zkuste se podívat na nevědomé aspekty toho, proč v tomto stavu setrváváte, přestože je pro vás nezdravý,“ doporučuje psycholožka Sarisová.
Právě proto, že udělat změnu je těžké, jsou to často až velké životní zlomy přicházející zvenčí, které nás donutí ke změně. Proč s námi teprve velké krize a ztráty, kdy dostaneme od života tak trochu přes ústa, zatřesou natolik, že se odhodláme vybočit ze zajetých kolejí? Nešlo by sebrat odvahu a vykročit vstříc neznámu o něco méně bolestným způsobem?
„Většinou se jedná o životní situaci, která člověku sebere půdu pod nohama. Přijdeme o něco, co pro nás dosud představovalo významnou hodnotu, ať už je to zdraví, blízká osoba, nebo práce. Nebo může jít o existenciální ‚přerod‘ – to, čemu jsme dosud věřili, nám najednou přestává dávat smysl. Ztratili jsme svoje hodnoty a jistoty a najednou nevíme, jak pokračovat dál,“ vysvětluje sílu a potenciál náročných okamžiků terapeutka Vendula Loo.
„Po významných otřesech získáme jiný náhled na svět, na život, na vztahy. Promění se náš hodnotový systém,“ souhlasí Kristina Sarisová a poznamenává, že někdy se navenek zdá, jako by transformace nastartovala samočinně. „Změna, která nastala uvnitř nás, pomalu prostupuje do reality. V praxi slýchávám, že po takto výrazných otřesech nebo krizích se u klientů restart udál sám od sebe, aniž by se o to museli cíleně snažit. A právě takový proces bývá dlouhodobě udržitelnou změnou, protože je přirozený a pozvolný. Netlačí se na sílu. Avšak ne každá krize nutně vede ke změně nebo k růstu,“ upozorňuje odbornice.
Nenadálá stopka
Přijít o práci vypadá jako katastrofa. Najednou jsme „nikdo“ a „společensky bez užitku“, zbyteční. Do té doby manažer s početnou skupinou podřízených a pěknou kanceláří zůstane zničehonic sedět doma v kuchyni s rukama v klíně. Ztráta zaměstnání nezasahuje jen praktickou rovinu života, ale i osobní sebepojetí. „Restartovat se“ může v daném případě znamenat postupné hledání odpovědi na otázku, kdo vůbec jsme mimo svoji pracovní roli. „V kultuře výkonu bývá práce nositelem identity. Když o ni přijdeme, vyvstane najednou otázka, kdo jsem, když nejsem například úspěšná manažerka,“ vysvětluje psycholožka Sarisová.
V podobných situacích se podle jejích slov otevírá prostor pro přehodnocení vlastní profesní dráhy, pracovního tempa či rovnováhy mezi pracovním a osobním životem. „Obdobné je to v případě, kdy nás zaskočí nemoc. Nenadálá ‚stopka‘ nám může poskytnout příležitost k revizi vztahů či změně životního rytmu, můžeme si díky ní uvědomit, jaké svoje potřeby potlačujeme, a mnohdy to vede i ke změně vztahu k sobě,“ míní odbornice.
Dospívání, narození prvního potomka či na druhé straně osamostatnění dospělých dětí a jejich odchod z domova. To všechno můžou být další příklady životních období, kdy také začneme pátrat po tom, kdo vlastně jsme a co pro nás nová kapitola znamená.
„Ve všech přechodových obdobích se proměňuje náš náhled na svět, život, vztahy a v neposlední řadě na sebe sama. V dospívání je proces navíc podpořený tělesnými změnami. Rodičovství nás zase staví do role, kterou si nikdo nemůže zkusit nanečisto. Přidává se obrovská zodpovědnost za jiného člověka. Také se poměrně zásadně může měnit pohled na naše vlastní rodiče,“ přibližuje Kristina Sarisová důvody, proč se přechodové fáze tak významným způsobem podepisují na proměně naší identity.
Také lektorka Vendula Loo mluví o významném spojení krize identity se životními restarty. „Přijde změna, která nás vyvede z rovnováhy, a nějakou dobu trvá, než se v nových podmínkách dokážeme orientovat. Právě v takových momentech se otevírá prostor pro restart a zpracování otázek, jak to teď bude, kým budu, pro co budu žít. Když nám například zemře někdo blízký, můžeme začít pátrat po tom, co mi člověk, který odešel ze života, předal za hodnoty – co z něj zůstává ve mně a co můžu předat zase já dál, okolí a společnosti,“ popisuje.
Také podle terapeutky Sarisové patří úmrtí blízké osoby k nejsilnějším otřesům, které zasáhnou náš život na všech frontách. „Život už nikdy nebude takový jako dřív. Navíc se před námi otevře také téma vlastní smrtelnosti a konečnosti života jako takového. Nejenže nám odešel milovaný člověk, ale prostřednictvím této události se také dotýkáme vlastního konce života.“
Když něco končí...
Do našeho sebepojetí se razantně zapisují nejen definitivní odchody lidí ze světa, ale i z našich vztahů. „Při rozvodu se často zhroutí představa o vztahu, kterou jsme si dlouho drželi. Někdy jsme milovali víc ideál nebo představu než skutečného partnera. Když iluze padne, bolí to. Ale zároveň se objevuje možnost vidět sebe i druhého realisticky, přestat hrát roli, která nám byla těsná nebo nevyhovovala, aniž bychom si to uvědomovali. Rozpad vztahu může být také rozpadem starého já a právě zde se otevírá možnost změny,“ míní Kristina Sarisová.
A něco jiného začíná
Šance pro restart se objevuje nejen s rozpadem a koncem partnerství, ale i s jeho začátkem. „Svatby patří k významným přechodovým rituálům. Z mého pohledu je trochu škoda, že se od nich dnes upouští s poznámkou, že to je jen papír. Já si to nemyslím. Svatba není pouhý ceremoniál a následně mejdan pro příbuzné a přátele. Je to i informace pro jejich okolí. Signalizuje ostatním, že něco bude od nynějška v životech těch dvou jinak,“ nabízí svůj pohled Vendula Loo.
Význam podobných přechodových rituálů podle terapeutky navíc nespočívá pouze v předávání zpráv o „změně stavu“. „Svatby, pohřby, ale i další obřady nám dávají pocit, že jsme součástí něčeho vyššího, většího celku, společnosti. Vzbuzují v nás naději, že v tom nejsme sami. Člověk díky rituálům získává vědomí sounáležitosti a zdrojů, které jsou velmi zásadní pro budování vlastní psychické odolnosti,“ připomíná Vendula Loo.
Zdroje podle terapeutky netvoří pouze lidé kolem nás, naše vlastní dovednosti a schopnosti, zkušenosti, ale i fungující řád ve světě. „Například jistota, že se můžeme spolehnout na systém zdravotnictví. Vědomí, že máme takovou pomoc k dispozici a můžeme se o ni opřít, pomáhá celkové psychické stabilizaci. A i když tyhle pevné body v krizové situaci nevidíme hned, cílem dlouhodobé, třeba i terapeutické práce je nahlédnout, že mám i něco jiného a že mám pro co žít,“ míní lektorka.
Někdy ale na nás může padnout splín, že už je na nové začátky, přehodnocování života a „restarty“ příliš pozdě. Že už to zkrátka nemá cenu. „Může to být nevědomá strategie, která nás chrání před dalším selháním, zklamáním nebo také před závistí vůči lidem, kteří změnu zvládli. Na druhou stranu i přijetí toho, že jsme něco skutečně promarnili, může být začátkem našeho posunu dál. Restart života si často představujeme jako něco velkého, jako nabrání zcela jiného směru nebo otočku o 180 stupňů. Může však mít mnohem niternější podobu, kdy změna nastane uvnitř nás a týká se toho, jak se vztahujeme k sobě, k druhým, k životu a ke světu. Jak moc na sebe tlačíme, jak jsme na sebe přísní, nakolik jsme se sebou v míru. To je přesně to, co se nakonec může v realitě propsat jako restart,“ uzavírá Kristina Sarisová.
Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.
Článek vyšel pod původním titulkem „Když váš život potřebuje restart“ v časopise Marianne 06/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Kadeřník hvězd Michal Zapoměl: Ochrnul a zázračně se uzdravil
