Co by měli umět dnešní kluci? Není to programování ani fotbal. Naučte své syny jednu podceňovanou dovednost

Jsou věci, které děláme úplně automaticky. Když malá holčička pláče, většinou se jí zeptáme, co ji trápí. Když pláče kluk, častěji uslyší: „To bude dobrý,“ „Neřeš to,“ nebo legendární „Chlapi přece nebrečí.“ Nikdo to obvykle nemyslí zle. Jen jsme tak trochu vyrostli v představě, že citlivost a emoce jsou něco, co se ke klukům moc nehodí. Jenže právě tady možná děláme jednu z největších rodičovských chyb. Podle psychologa Michaela Thompsona se právě v tom rodí problém, který si s sebou mnoho mužů nese až do dospělosti.

Mohlo by se vám líbit

„Za všechno můžou ženy.“ Hrozba pro vaše syny? Manosféra plíživě deformuje pohled kluků na svět

Kluci nemají méně emocí. Jen se je naučí schovávat

Když Michael Thompson spolu s Danem Kindlonem vydali knihu Raising Cain: Protecting the Emotional Life of Boys (Jak vychovat kluky: Ochrana citového života chlapců), vyvolali pořádný rozruch. Ne proto, že by tvrdili něco převratného o mozku chlapců. Naopak. Jejich hlavní myšlenka byla překvapivě jednoduchá. Kluci nejsou od přírody méně citliví než dívky. Jen se velmi brzo naučí, že některé emoce je lepší neukazovat.

Thompson ve své knize popisuje, že malí chlapci bývají otevření stejně jako jejich sestry. Smějí se, rozbrečí se, potřebují obejmout, mazlí se, vyprávějí o kamarádech i o tom, čeho se bojí. Jenže někde mezi školní lavicí a pubertou přichází nenápadná změna. Najednou jako by dostali neviditelný manuál správného mužství. Neukazuj slabost. Nestěžuj si. Hlavně nebreč. A čím déle tenhle manuál dodržují, tím hůř se jim hledají slova pro to, co se vlastně děje uvnitř.

Když se nemluví o emocích

Možná právě proto dospělí muži tak často vypadají, že je nic nerozhází. Jenže emoce nikam nezmizely. Jen si našly jinou cestu ven. Někdy mají podobu vzteku. Jindy tichého odtažení. Nebo věty „to je v pohodě“, která ve skutečnosti znamená pravý opak. Thompson opakovaně říká, že rodiče nemusí své syny učit být citlivější. Tou schopností už totiž většina dětí disponuje. Mnohem důležitější je udělat všechno pro to, aby o ni nepřišly.

Mohlo by se vám líbit

Dítě musí být trošku zlobivé, to je normální. Bez hranic ale později narážejí, říká psycholožka Tereza Příhodová

Největší životní dovednost není odvaha

Co bychom tedy měli své syny učit? Umět pojmenovat, co se uvnitř nich děje. Psychologové tomu říkají emoční gramotnost. Ve skutečnosti jde o něco velice praktického. Umět rozpoznat vlastní emoce, pojmenovat je, zvládnout je a mluvit o nich. Umět poznat, jestli jsem naštvaný. Nebo zklamaný. Nebo ponížený. Nebo jen strašně unavený. Protože všechny tyhle pocity vypadají navenek úplně jinak, když je neumíme pojmenovat. A to je to, co mohou rodiče učit chlapce každý den. Ne dlouhými přednáškami, ale obyčejnými větami. „Vypadáš smutně.“ „Naštvalo tě to?“ „Měl jsi strach?“ Vypadá to možná banálně, ale právě takhle si dítě postupně vytváří slovník, který bude jednou používat místo bouchání dveřmi.

Nemusíte pořádat terapeutické sezení

Nikdo po vás nechce, aby váš desetiletý kluk seděl u večeře a analyzoval své nitro. Stačí, když bude vědět, že doma může říct bez obav, že mu dnes bylo fakt mizerně. A že neuslyší: „Ale prosím tě.“ Psycholog Thomspon rodičům často připomíná jednu krásnou myšlenku: Dejte chlapcům svolení mít vlastní vnitřní svět. Aby věděli, že odvaha není jen skočit do ledové vody nebo dát vítězný gól. Někdy je mnohem větší odvaha přiznat: „Mrzí mě to.“

Emoční inteligence není opak mužnosti. Je zvláštní, jak se někteří rodiče bojí, že když budou klukům dovolovat cítit, vychovají z nich slabochy. Přitom je to možná přesně naopak. Muž, který umí říct partnerce, že má strach. Táta, který se omluví dítěti. Kamarád, který zavolá místo toho, aby všechno dusil v sobě. To nejsou projevy slabosti. Možná to je ta největší životní dovednost, kterou můžeme své syny naučit.

Zdroj: Autorský text, Self, Michael Thompson, Wharton Work/Life, Parents.com, GSE.Harvard