Říká se sice, že upřímnost je základ všeho. Zvláště pak dobrého vztahu. Jenže stejně jako můžete přesolit polévku, dá se přesolit i první rande. Nový vztahový pojem floodlighting označuje situaci, kdy místo několika nevinných historek o práci, cestování a bývalém účesu vašeho bývalého otevřete hned během prvních třiceti minut kompletní rodinný archiv traumatu.
Upřímnost je fajn a může být i sexy. Ale ne tehdy, když začnete hned stylem „a teď ti povím, proč se bojím opuštění“. Hlavně ne na prvním rande. To je taková zvláštní disciplína. Dva lidé, kteří se ještě před hodinou neznali (nebo jen online), sedí naproti sobě a snaží se zjistit, jestli přeskočí jiskra a budou spolu chtít strávit další dvě hodiny. Mluví se o všem možném – o práci, dovolených, koníčcích, seriálech, jídle. A pak jeden řekne: Já vlastně neumím důvěřovat lidem, protože mě jako dítě opustil táta. A nastane ticho. Ten naproti přemýšlí, jestli se náhodou neobjevil na párové terapii.
Právě výše uvedené situace dostaly název – floodlighting. Pojem, který se v poslední době objevuje v médiích, popisuje velmi intenzivní sebeodhalování na začátku vztahu. Třeba právě sdílení traumat, bolestivých rozchodů, rodinných problémů nebo jiných hluboce osobních věcí dřív, než mezi dvěma lidmi vůbec vznikne důvěra, která takovou informaci unese. Floodlighting je zajímavý tím, že na první pohled vypadá vlastně sympaticky. Žádné hry. Žádné předstírání. Žádné „jsem úplně v pohodě“, když jsme uvnitř emocionálně rozbití jako stará skříň. Naopak: Tady mě máš celou. Včetně dětských traumat, komplikovaného vztahu s matkou, tří toxických ex a strachu z intimity.
Upřímnost až moc předčasná
Psychologové vědí, že sebeodhalování je důležitou součástí vytváření blízkosti. Když o sobě něco osobního řekneme a druhý člověk reaguje podobně, vzniká pocit vzájemnosti. Jenže právě slovo „vzájemnost“ je tady klíčové. Výzkum Susan Sprecher a jejích kolegů ukázal, že při prvních interakcích vedlo střídavé, vzájemné sebeodhalování k větším sympatiím, pocitu blízkosti a příjemnějšímu vnímání druhého člověka než když jeden člověk dlouze vyprávěl a druhý pouze poslouchal. Není tedy problém říct něco upřímného. Problém nastává, když druhý člověk ještě neřekl ani své příjmení a vy už jste mu vysvětlili svou vazbu na všechny muže, kteří vás kdy zklamali.
První schůzka není casting na terapeuta
Představte si, že vám někdo na prvním rande řekne, že má za sebou těžký rozchod. To je informace. Když vám o dvacet minut později popíše rozchod, rozvod rodičů, komplikovaný vztah se sourozencem, panické reakce na ticho v konverzaci a detailní historii svého posledního vztahu, už nejde jen o informaci. Je to emoční náklad. A vy jste si přitom objednali jen skleničku vína.
To samozřejmě neznamená, že na prvním rande se nesmí mluvit o ničem vážném. Naopak. Někdy se dva lidé dostanou k velmi osobním tématům přirozeně a může to být krásné. Člověk nemusí předstírat, že jeho největší životní problém je, že mu v hotelu nikdy nedali pokoj s výhledem. Rozdíl je v tom, jestli rozhovor vzniká, nebo je na druhého člověka seslán. Je rozdíl mezi větou „můj poslední vztah pro mě byl docela těžký“ a dvacetiminutovým monologem o narcistickém ex-partnerovi včetně časové osy, diagnózy jeho matky a screenshotů z WhatsAppu.
Na prvních schůzkách není potřeba tolik spěchat s odhalováním celé osobnosti. Osobní sdílení může sbližovat – ale záleží na tom, kde, jak a před kým se odehrává. Výzkumy ukazují, že hlubší sebeodhalování tváří v tvář souviselo s větší intimitou a spokojeností v partnerských vztazích. U online sdílení ale vědci zaznamenali opačný vzorec: čím víc osobních informací lidé sdíleli online, tím nižší byla v některých situacích uváděná intimita a spokojenost. Docela dobrá zpráva pro ty, kteří si myslí, že v době seznamovacích aplikací musí být člověk během prvních dvou schůzek dokonale „čitelný“. Nemusí. Nemusíme druhému na prvním rande předat kompletní dokumentaci k vlastní osobě, aby se mohl rozhodnout, jestli si nás uloží do oblíbených. Některé věci mohou zůstat na příště. A některé dokonce na třetí schůzku.
Doporučujeme
reklama
A co když floodlightujete vy
Možná jste nervózní. Možná máte prostě pocit, že když budete moc dlouho „normální“, ten druhý prokoukne, že jste pod slupkou dost komplikovaná bytost. Nebo jste už zažili situaci, kdy jste tak dlouho čekali, až se otevřete, až jste všechno prošvihli. Tak to teď chcete urychlit. Zkuste si položit otázku: Říkám to proto, že to chci sdílet, nebo proto, že potřebuji zjistit, jestli mě ten člověk přijme? To je důležité. Zkuste se taky zamyslet nad tím, jestli dáváte v rozhovoru prostor i tomu druhému. Pokud po deseti minutách vyprávění o dětství následuje otázka: „A co ty?“, ale ve skutečnosti vás odpověď nezajímá, asi byste se měli nad sebou trošku zamyslet. Nemusíte během prvního cappuccina předat druhému klíč od svého emočního sklepa. Zdravá otevřenost roste pomalu. Na traumata bude času dost.
