Zamilovat se do funkčního velkostatku s ředitelskou vilou i pozemky v poetické vsi Vysočiny není složité. Propadnout kouzlu jejich ruin je horší. Jitka a Víťa Vítkovičovi tu lásku ustáli, statek sami s citem obnovili.
Kocourovy Lhotky byly vsí proslavenou dobrými majiteli zdejšího velkostatku. Už od L. P. 1583 byl statek ve správě rodiny Kocourů a údajně šlo vždy o osoby spravedlivé, čestné, pracovité a bohabojné. Ale roku 1948 musela dobrota stranou. Stejně tak sedláci. Přeskočme však raději čas nenormálu... Když se jihlavský rodák Víťa Vítkovič vrátil roku 1999 z cest po světě, chytla ho touha vybudovat v příroděna Vysočině domov a současně penzion! Už rok chodil s „holkou z paneláku“, když mu padla do oka ruina velkostatku s úžasnou vilou nedaleko Pelhřimova. Jejímu kouzlu podlehl a areál devastovaný péčí JZD od restituentů koupil!
„Já do koupě vůbec nemluvila! Byla jsem mladá studentka pedagogiky, zamilovaná a představovala si tady velkou romantiku,“ směje se Jitka, Víťova manželka, dnes po všech rekonstrukcích objektu plně v realistickém obraze. Leč stále zamilovaná. „Tenkrát mi stačilo vědět, že mám skvělého, šikovného chlapa! Nezajímaly mě řeči okolí,“ vrací se o šestadvacet let zpět bývalá učitelka na střední škole, dnes spoluprovozovatelka mimořádného rodinného penzionu, který je rájem hlavně pro děti. „Abych také něco řekl...,“ vstupuje Víťa po cimrmanovsku do hovoru „My se do toho místa zamilovali oba. Hlavně nás okouzlila vila majitele, která stála a stojí uprostřed. Tu jsme chtěli opravit první, a jak je zřejmé, bude asi poslední,“ krčí rameny muž devatera řemesel, mimo jiné i tlumočník. Proč? Všechno zde totiž manželé obnovili a zrekonstruovali sami, bez dotací, jen ze svých příjmů a s pomocí rodiny i kamarádů. V tom duchu, krok po kroku, pokračují v modernizaci i opravách. Tady práce nekončí. Tady se nikdo nepovaluje, snad jen kočky, což odpovídá názvu rekreační oázy: Apartmány Kocourek! Rozhodně ale ne pán domu, byť ho Kocourek hosté mylně oslovují.
Doporučujeme
reklama
Domov už kousek bokem
„Původní stáje už nejsou. Řada budov, které tu stály, musela být zbouraná. Téměř celá ubytovací část s apartmány je nová,“ ukazuje Jitka na dlouhý bíle omítnutý dům s modrými zárubněmi dveří, oken a podezdívkou. Stavení sem tam zdobí popínavý přísavník. V něm v prvních letech rodina s dvěma dětmi bydlela. „Když se zdařilo vybavit a zařídit všechny apartmány, bylo na místě se z té části odstěhovat, aby sloužila jen pro rekreanty,“ uvádí sympatická dlouhovláska, která s rodinou žije na téže zahradě, ale v opačném rohu, v nenápadné dřevostavbě. A propos, při budování apartmánů ještě učila a její choť v zahraničí překládal... „Manžel vyráběl i spoustu nábytku, taky speciální válečky k vymalování a já s kamarádkou jsme se staraly o interiér,“ doplňuje paní hoteliérová na plný úvazek a přiznává, že tady šla zvláštní cestou: koupila povlečení, které se jí líbilo, a od toho se odvíjelo ostatní. Třeba dodat, že se elegantně, v souladu s přírodním stylem, vše zdařilo... Koneckonců už od vjezdu do uzavřeného areálu má dospělý pocit, že se vrací do bezstarostných časů u babičky a ten nedospělý, že to tu bude dobrodrůžo. Bude. Vážně!
Článek vyšel pod původním titulkem Láska: VYSOČINA v časopise Marianne Venkov & styl číslo 07/2025. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Zdroj: Článek vyšel v časopise Marianne Venkov & styl, redakčně upraveno.
