Svojí práci v zoo dává maximum. S převzetím funkce byla Lenka Poliaková připravená na hektické období, které ji čeká, a nemýlila se. „Teď jedu v tempu, které je asi vyšší, než by bylo správné, ale momentálně to tak chci,“ říká. Její zápal pro věc a touha po změně jsou znát z každého slova.
Klidná síla. Lenka Poliaková, ředitelka pražské zoo, jde přesvědčivě za svými cíli, ale činí tak bez nátlaku a nervozity.Jak přistupuje k zaměsnancům, jaké ukrývá oblíbená zoologická skryté poklady a jak se jí daří plnit vize, s nimiž do funkce vstupovala?
O tom všem jsme si povídaly na okouzlující terase její kanceláře, přičemž kulisu nám dělal zvířecí orchestr pod námi a pár kapek deště nad námi. Jemný deštík nás rozhodně nemohl vyvést z míry. Naopak. Dodal povídání v zoo odpovídající atmosféru.
Na postu ředitelky pražské zoo jste od března, splnily uplynulé měsíce vaše očekávání?
Ano, protože jsem si myslela, že ta práce bude skvělá a zároveň složitá.
V čem je skvělá?
Prostředí tady je úžasné. Lidi jsou také skvělí. Navíc fungování zahrady ve smyslu poslání je takové, že se s ním člověk snadno a velmi rád ztotožní.
Takové hodnoty můžete přijmout za své.
Přesně tak. Pražská zoologická zahrada je opravdu elitní. Je velmi jednoduché být na ni hrdý, i když na tom zatím nemám moc zásluhu. Zkrátka je krásné být toho součástí a být tomu blízko. Složitost spočívá v tom, že se jedná o velkou instituci, která má nějaký vnitřní dluh, co se týče takové té „neviditelné“ vybavenosti, IT infrastruktury, zázemí a tak dále. Dále má velký dluh k zaměstnancům, k tomu, jak je tady organizovaná práce, jakou manažerskou podporu lidé dostávají. V tom je to těžké a bude to běh na dlouhou trať.
Jak si vlastně představit vaši práci? Přijdete ráno do práce a…?
Práce ředitele zoo je variabilní a pestrá. Většinu času trávím s lidmi a řeším provozní věci. Chvíli jsou to expozice, jindy zahradníci nebo to, jestli máme peníze na dovoz nějakého zvířete z jiné zoologické zahrady. Zároveň se snažím celkově seznámit s chodem zahrady. Sjednávám si schůzky se zaměstnanci všech oddělení.
Jde o vzájemné poznávání...
Ano. Je to způsob, jak se jim představit, a za druhé je to možnost, aby se mě mohli ptát na věci, které je zajímají a mně dali možnost poznat lépe jejich práci. Komunikace se zaměstnanci je něco, co bych ráda zlepšila a věnuji se tomu od začátku zřejmě atypicky hodně. Vnímám to ale jako velmi důležité.
Jak daleko jste v poznávání zahrady a jejích zaměstnanců?
To, že někam jednou zajdu, neznamená, že tomu rozumím a že zdejší lidi znám. Tohle je práce na celý mandát, ale jinak si myslím, že na takové zdvořilostní návštěvě jsem už byla skoro všude.
Při nástupu do své funkce jste leccos tušila, věděla… Je něco, co vás opravdu hodně překvapilo?
Jak stabilní zaměstnanci tady jsou. Dneska je běžné, že lidé mění zaměstnání pětkrát, šestkrát za kariéru. Když jsou v nějaké firmě deset let, tak je to hodně. Tady ne. Zrovna včera jsme si dělali legraci s kolegy od šelem, že když někdo řekne, že je tady sedm osm let, tak je tady nový.
Tak vy jste benjamínek.
Úplný. I kdybych přesáhla očekávání všech mandátů, tak každý ředitel odchází jako benjamínek. Kromě profesora Veselovského. Ten jediný tady byl třicet let.
Máte pocit, že jste naopak vy něčím překvapila zaměstnance?
To se musíte jít zeptat jich. Ale myslím, že jsou překvapení z toho, že se nevyměnila jen jedna figurka ve vedení. Že s větší svobodou roste odpovědnost, takže manažerské okolí musí do nějaké míry také změnit své fungování.
Co je z vašeho pohledu taková Mona Lisa pražské zoo?
Jmenovat jednu, to bych se dotkla všech 649 dalších Mon Lis, které tady máme. V pražské zoo si každý najde svého favorita. Dokonce to pro někoho nemusí být ani zvíře. Zahrada je nádherná sama o sobě. Spousta rodičů s malými dětmi sem jde třeba jen na hřiště. A cestou se samozřejmě podívají na lachtany a tučňáky, které míjejí. Říct, že tady máme jednu ikonu, by byla strašná neúcta k těm ostatním.
Co naopak možná návštěvníci přehlížejí a pozornost by si to zasloužilo?
Málokdo vidí, jak promyšlené jsou některé expozice. Pokud to jde, zahradníci uzpůsobují i rostliny, aby odpovídaly místu, kde zvíře přirozeně žije. Jde o napodobeninu, ale ta scéna je velmi propracovaná. Pro člověka, který je hloubavý a má rád detaily, to může být fajn tip. Najít detaily, které tady máme poschovávané. Naše zahrada nemá šanci se okoukat.
Možná je to naivní představa, ale chodíte pravidelně mezi zvířata?
Chodím se projít, když můžu, a jsem ráda, když mám se zaměstnanci schůzku mimo svou kancelář a přijdu za nimi. Rozhodně to ale není tak, že bych měla každý den hodinu procházky po areálu, i když bych ráda. Když se připravuji na nějaké jednání a vím, že se budeme bavit o něčem konkrétním v zahradě, tak se tam jdu předtím podívat. To je vždycky za odměnu. Tahle část práce, která mě dotáhne do zahrady.
Jak moc už máte zahradu načtenou? Jak dobře se v ní orientujete?
Trefím, kam potřebuju, ale nejsem mazák. A nikdy nebudu. Já zabloudím i v bytě. (směje se)
Těch žargonů je tady dokonce několik a je to srandovní. Takže na poradě se třeba doslechnete, že zítra nepoteče voda na Bosně, že klokani dorazili na Alcatraz, anebo že Péťa bude zítra vypomáhat na salaši. Skoro každému zázemí nebo místu v zoo se nějak říká.
Jaké zákoutí v zoo máte nejraději?
Překvapivě neřeknu žádnou expozici. Máme tady starý mlýnský náhon, takový potůček ve spodní části zahrady, kde je moc pěkná procházka. Na jaře jsou tam ropuchy, které tam žijí volně.
Samy se ubytovaly v zoo.
A my je tady máme rádi. Byla jsem se tam na jaře podívat, jak se vytírají. Je to takový zapadlý kout, ale určitě stojí za to. V koncové části zahrady, kam tedy návštěvníci nemohou, je svah, kde nám zimují užovky podplamaté. Také samy od sebe. To je kouzelné.
To je pro zoo hezká odměna, když se do ní zvířata sama dobrovolně stěhují.
Přesně tak. Areál je docela velký a snažíme se o něj pečovat tak, aby byl útočištěm i pro volně žijící druhy. Necháváme tady například hromádky klestí, které ocení ještěrky a další. Někdy to není esteticky hezké, ale dáváme k tomu vysvětlivky, aby si návštěvník nemyslel, že jsme byli líní uklidit větve. Snažíme se i takto ukázat řádnou péči o přírodu, když už ji tady máme svěřenou.
Z pozice ředitelky máte určitě přístup tam, kam běžný návštěvník ne. Užíváte si to, že můžete k zvířatům blízko?
Ano, ale nerada bych, aby to bylo samoúčelné. Samozřejmě je úžasné, když si můžete jít nakrmit kapybaru, ale snažím se tím šetřit. Je logické, že k tomu mám blíž, ale dost respektuji omezení, která má běžný návštěvník. Když někam jdu, tak většinou po návštěvnických cestách, neotvírám si brány a nepřelézám závory, protože by mi to nepřišlo fér.
Přesto někdy zažijete výjimečné chvíle. Co bylo nejhezčí z nevšedních zážitků, které běžný návštěvník nemůže zažít?
Pokaždé je milé, když se jdete podívat na mláďata. I z toho důvodu, že vidíte, jak velký úspěch to znamená pro chovatele a jakou mají radost. Byla jsem se podívat na malého lachtánka. Ale nejdu si ho chovat a hladit. Jdu se z uctivé vzdálenosti podívat. To samé s malými gepardy. Přes plot a pěkně potichu. Mohla jsem sdílet radost, ale i obavu kolegů, aby se mláďatům dařilo. Bylo to naše krásné tajemství a drželi jsme palce, aby šlo vše, jak má.
Probraly jsme zaměstnance, zvířata, vize, mise, ale jste tu i vy – žena ve vysoké funkci. Zbývá vám čas na sebe?
Jsem ve fázi, kdy si moji pozornost zaslouží zahrada. Teď jedu v tempu, které je asi vyšší, než je správné, ale momentálně je to správně a chci to tak. I kdybych si řekla, že půjdu domů dřív, tak je to na sílu, protože tu chci být, mám důvod tady být, počítala jsem s tím a byla jsem na to připravená. Stejně bych doma byla hlavou v zoo. Kdyby mi práce nedávala smysl, tak silnou motivaci bych neměla. Ale snažím se, aby to moc nepocítily moje děti. Pokaždé tedy najdu čas a energii, kterou věnuji rodině, protože je pro mě důležitá a musí přežít moji práci tady. Ale jinak věnuju veškerý čas a síly zoo. Daří se mi běhat do práce a z práce, je to vlastně stejně dlouhé, jako kdybych jela MHD.
A co se týká péče o sebe?
Jsem minimalista, nelíčím se a vystačím si s jedním krémem. Pro mě to není relax, tím jsou pro mě sport nebo procházka, rozhodně ne to, že si napustím horkou vanu a poslouchám k tomu písničky. To jsem nedělala nikdy.
Jste první ženou v hlavní funkci pražské zoo. Je to vaše největší životní vítězství?
To není. To, že jsem teď tady, je pro mě velká věc. Kdybych to tady přebírala po patnácté ženě v pořadí a já byla šestnáctá, tak mi to nijak nezmírní radost z toho, že jsem to teď já. To, že tady byli doposud samí muži a já jsem první žena, mě nijak extrémně nevzrušuje. Jsem žena celý život, pro mě to není takové terno. Je to milé, to ano, ale je to konverzační téma, nic jiného.
Co je tedy vaše největší životní vítězství?
Můj manžel a moje dvě děti. Jsou základem všeho. Kdybych je neměla, nic by mě tak netěšilo.
Zdroj: autorský text, rozhovor s ředitelkou pražské zoo Lenkou Poliakovou
Galerie: Pražská zoo má velký dluh vůči svým zaměstnancům, říká v exkluzivním rozhovoru její ředitelka Lenka Poliaková
