Bydlet s rodiči po dvacítce? V Evropě běžná věc: Proč jsou mamahotely i český fenomén

Žít po dvacítce s rodiči je celoevropský trend. Jenže není mamahotel jako mamahotel. Zatímco někdy znamená bydlení u rodičů spíš symbolickou základnu, kde mladí jen přespí a zase letí do světa, jinde jde o dlouhodobé soužití, které vydrží klidně až do třiceti. Rozdíly mezi jednotlivými částmi Evropy jsou překvapivě výrazné.

Sever – sbalit kartáček a jít

Ve Skandinávii se z rodného hnízda odlétá nejdřív. Švédsko je v tomto ohledu absolutní premiant. Mladí tam odcházejí z domova už kolem osmnácti let a podíl dospělých dětí bydlících s rodiči se pohybuje jen v jednotkách procent. Dánsko a Finsko jsou na tom podobně. Ne proto, že by tam rodiče zamykali dveře v den osmnáctin, ale proto, že systém mladým samostatnost výrazně usnadňuje. Dostupné nájemní bydlení, silný sociální stát a finanční podpora studentů dělají z odchodu z domu téměř přirozený krok.

Západ – dočasná stanice

V Německu, Francii nebo Rakousku už je situace o méně jednoznačná. Mladí sice odcházejí z domova později než na severu, ale pořád relativně brzo. Většinou krátce po dvacítce. Pokud někdo s rodiči zůstává, pak to často souvisí se studiem nebo přechodným obdobím mezi školou a prací. Mamahotel tu tedy funguje spíše jako dočasná stanice než trvalé bydliště s plnou penzí poskytovanou maminkou.

Mohlo by se vám líbit

Nechceme děti, říká současná mladá generace. Důvodem je touha po svobodě i strach z budoucnosti

Východ Evropy – společné bydlení jako nutnost

Ještě výrazněji s rodiči zůstávají mladí ve střední a východní Evropě. Polsko, Slovensko, Maďarsko nebo Rumunsko mají podíl soužití dospělých dětí s rodiči 40 až 50 procent. Ale ne vždy jde jen o pohodlí nebo rozmazlování. Hlavním důvodem je ekonomika. Ceny bytů a nájmů rostou rychleji než mzdy, dostupné nájemní bydlení prakticky neexistuje a stát mladým na samostatnost příliš nepřispívá. Rodina tak supluje to, co jinde řeší systém. Bydlení není pohodlným návratem do dětství, ale strategií přežití.

Jih Evropy – když rodina drží pohromadě

A pak je tu jih Evropy. Itálie, Španělsko, Řecko a Chorvatsko. Tam podíl „hnízdících mláďat“ často přesahuje i 50 procent. Zde se ale ekonomické důvody potkávají s kulturou. Rodina se tu považuje za silnou instituci, společné soužití generací je normální a odchod z domova je většinou spojený se svatbou. Není výjimkou, že mladí lidé opouštějí rodičovský dům až kolem třicítky, a nikdo se nad ním nepozastavuje.

Muži versus ženy

Zajímavý detail, který studie potvrzují napříč Evropou? Z rodičovského hnízda odlétají mnohem později muži než ženy. Někdy o pár měsíců, jinde o několik let. Nejpozději odcházejí muži v Chorvatsku, Bulharsku nebo na Slovensku (často po třicítce). Důvody jsou různé. Ženy dříve vstupují do partnerských vztahů, muži častěji čekají na „ideální podmínky“ a v tradičnějších společnostech je stále běžné, že syn zůstává doma déle.

Mohlo by se vám líbit

Brooklyn Beckham přerušil styky s rodiči. Proč se dospělé děti otáčejí k rodině zády? Důvodem není nedostatek lásky

A jak je na tom Česko?

Češi v tomhle evropském žebříčku stojí někde uprostřed. Podle dat Eurostatu žije téměř třetina mladých Čechů ve věku mezi 25 a 35 lety u rodičů. Podíl těch, kteří zůstávají, ale klesá, mladí odcházejí z domu o něco dříve než před dvaceti lety. Samostatný život ale pořád není normou, až dvě třetiny mladých Čechů tvrdí, že dostupnost vlastního bydlení je jedna z největší starostí, a zhruba třetina je přesvědčená, že si vysněné bydlení nemusí vůbec pořídit.

Lenost, nebo systémový problém

Stereotypy o tom, že každý, kdo bydlí s rodiči, je „mamánek“, jsou zjednodušující. Rozdíl mezi mamahotelem jako péčí a komfortem (když o vás matka pečuje a dělá vše) a prostým sdílením domácnosti je zásadní. Existují „strategické“ návraty domů: ušetřit si na nájem, splatit dluhy, čekat na stabilnější práci nebo pečovat o člena rodiny.

Mnozí mladí přispívají do rodinného rozpočtu, vaří, starají se o domácnost, takže to není nutně pasivní život na rodičovském účtu. Vždy prostě záleží na tom, jak si rodina nastaví pravidla. Odborníci ostatně radí, že bez pravidel to nejde. Je dobré dohodnout si příspěvek na domácnost, čas na společné aktivity, a především nastavit hranice soukromí. Taky je fajn domluvit se, jestli jde o dočasné řešení (šestiměsíční až dvouleté), nebo o nový model soužití.

Zdroje: Autorský text, The Guardian, OECD, MDPI, iDnes, Europe-data, Euronews, iDnes