Říká se, že je lepší vyhořet než se stěhovat – samozřejmě s nadsázkou. Nikdo se přece nechce dívat, jak jeho věci pohlcují plameny. Avšak když se přeplněné krabice začnou vršit v místnostech, odvážíte jedno naložené auto za druhým a přitom v bytě stále zůstává stejný chaos, zadíváte se toužebně na sirky a noviny, do kterých balíte skleničky.
Stěhování bych svým způsobem přirovnala k porodu. Když právě probíhá, člověk si říká, že už nikdy víc. Pak uplyne nějaký čas, vytěsníme bolest i vzpomínku na to, jak náročné a nekonečné to bylo, a pomyslíme na radost z něčeho nového, co nás čeká. Proces, který tomu předcházel, jsme už několikrát zažili a přežili, takže to přece nemůže být tak strašné. Právě teď ale procházím fází nastěhování do nového bytu a života v krabicích, kdy netušíte, kde co je, a hlavně, kam to všechno uložíte. Teď opravdu cítím, jak je to úmorné.
S přítelem jsme se po třech letech rozhodli posunout se „o dům dál“. To sice není tak dlouhý čas na nashromáždění příliš mnoha věcí, ale pokud jste se s hromadou věcí stěhovali už původně, pak na délce pobytu v novém bytě nezáleží. Můj přítel je renesanční člověk,soběstačný kutila patří k lidem, kteří nikdy nic nevyhodí, protože by se to jednou mohlo hodit. Mít doma partnera, který všechno opraví a cokoliv vyrobí, je skvělé – ovšem jen do chvíle, kdy dojde na stěhování.
Zatímco já mám pár pytlů s oblečením, kufr bot a krabici s kosmetikou a skin care produkty, on disponuje několika kufry s nářadím, vrtačkami, aku pilou, frézou, 3D tiskárnou, plotrem, malířskými a tetovacími potřebami a spoustou dalších věcí, které neumím pojmenovat ani nevím, k čemu slouží. Největší problém nepředstavuje samotný přesun věcí z jednoho bytu do druhého, ale to, kam to všechno uložit. Ačkoliv si jednou představujememalý útulný domeček, s velkou dílnou, kam bychom to vše uskladnili, zatím máme k dispozici jen byt, který není nafukovací.
Když si vzpomenu, jak jsem si před pár týdny myslela, že to nejtěžší bude za námi, jakmile předáme klíče od starého bytu a už nás nebude tlačit čas, chce se mi smát i plakat zároveň. Samozřejmě, sehnat velké množství krabic – protože i když si myslíte, že jich máte dost, vždy jich nakonec potřebujete mnohem víc – se může zdát jako snadno řešitelná banalita. I to ale představuje jen začátek problému. Na to se nabalují další otázky a komplikace, které musíte v kolotoči běžných starostí řešit. Například: co lze sbalit už teď a co ještě budeme potřebovat? Kde seženeme dostatečně velkou dodávku? Co má smysl stěhovat a co je lepší vyhodit? Kde seženeme dost zdatných pomocníků na stěhování nábytku? A kdy to všechno odstěhujeme, abychom stihlivymalovat a uklidit?
Když jsme měli tento proces za sebou a naposledy se ohlédli po starém bytě, dočasný pocit úlevy byl rázem pryč. Jakmile jsme se totiž rozhlédli po novém bytě plném krabic a rozloženého nábytku, další otázky a problémy nám opětzaplnily naši mysl. Ještě dnes hrajeme každý den „Škatulata, hejbejte se“, kdy přenášíme nábytek z jednoho pokoje do druhého a přesouváme krabice sem a tam, abychom postupně přetvořili byt k obrazu svému. A přitom nám stále uprostřed místností zůstává spousta věcí a nástrojů, pro které prostě není kam dát, takže jen čekáme, až tuto otázku za nás někdo vyřeší. Jak tak sedím v nové kuchyni plné prázdných a mnoha dosud nevybalených krabic, v hlavě mi zní jediná myšlenka: „Už nikdy víc!“ Vydrží mi i za pár měsíců, až se konečně vše uklidní?
