Velebný sváteční zvuk varhan z rodinné dílny Žloutkových

Rodinná tradice u Žloutků nespočívá pouze v předávání křestního jména Bohumil z otce na syna, ale také v profesi spojující devatero řemesel – varhanářství. Velikostí i tvorbou jedinečné nástroje vznikají pod jejich rukama v dílně v Zástavě, městysu nedaleko Železného Brodu, kde Žloutkovi také bydlí.

Trocha rodinné historie

Dědeček Bohumila Žloutka staršího byl v Bystrém u Dobrušky kostelníkem a hrobařem s povinností šlapat v kostele varhaníkovi měchy. Občas za něj musel zaskočit také jeho syn, který tak přilnul nejen k hudbě, ale ještě mnohem víc k velebně znějícímu nástroji. Po vyučení u rychnovského varhanářského mistra Poláčka strávil osm tovaryšských let v kutnohorské formě Mörzel, a dostal se tak i k montáži svatovítských varhan. Během ní se seznámil s profesorem Bledřichem Wiedermannem, varhanním virtuosem, hudebním skladatelem a pedagogem, který jej pak doporučil  na opravu varhan v podjizerském Bzí. Tady se seznámil se svou budoucí ženou, oženil, zůstal a přestěhoval sem z Kutné Hory svou živnost. U svého otce se už vyučil Bohumil Žloutek starší. Také on se tu oženil a v nedaleké Zásadě postavil dům, u kterého postupně budoval varhanářskou dílnu, v níž s ním už bezmála dvacet let pracuje také jeho syn, jménem jak jinak než Bohumil.

Nástroj jako celý orchestr

Varhanářská dílna je svého druhu hudební škola. Na její řemeslné dovednosti a schopnosti odvést poctivou a kvallitní práci závisí budoucí zvuk varhan. "Varhany jsou dechový nástroj, ale ovládají se jedním a více manuály – klávesnicemi. Zjednodušeně řečeno, jejich základní rejstřík má polohu podobnou jako klavír. Rejstříků ale může být až několik desítek, u koncertních nástrojů třeba třicet," vysvětluje Bohumil Žloutek mladší a ještě dodává: "Je to podobné jako v orchestru – co rejstřík, to muzikant, a dohromady je to orchestr. Varhany jednoduše tvoří souzvuk tónů a varhaník je díky tomu schopen celý orchestr simulovat. S tátou vlastně takový orchestr stavíme. Od dřevěných píšťal přes intonaci kovových, kterých je ve varhanách většina až po varhanní skříně. Kromě toho, že varhany stavějí, Žloutkovi je také restaurují a udržují. Nástrojů, které tak už prošly jejich rukama je víc jak třicítka. Do dílny za nimi rád chodí také nejmladší Bohumil – Bobeš, a tak je naděje, že i on jednou převezme štafetu rodinné profese.