Když vám říkají, že jste "moc". Lidé s vysokou mentální intenzitou nejsou rozbití, jen žijí intenzivněji

„Úplně nejjednodušší by bylo, kdyby si člověk přečetl knihu Růže pro Algernon,“ odpovídá lektorka a poradkyně v oblasti vzdělávání Kateřina Emer na otázku, jak vysvětlit pojem, o kterém většina lidí nikdy neslyšela: vysoká mentální intenzita. Odkazuje na román Daniela Keyese, tedy příběh, který ukazuje, jak zásadně může neobvyklá stavba mysli proměnit prožívání reality.

Jenže zatímco o mentálním oslabení má společnost alespoň základní představu, opačný pól, a to extrémně intenzivní fungování mozku, které se někdy skrývá za matoucím pojmem nadání, zůstává často neviditelný. „Odlišnost stavby mozku způsobuje široké spektrum celoživotních jinakostí. Tito lidé od dětství jinak cítí, reagují, prožívají. Přemýšlejí o věcech jinak, než je běžné. Mají jiné motivace, jiné chování, jiné komunikační vzorce. Jejich život je jiný. A čím dále jsou vzdáleni od průměru, tím víc je to znát – ve všem a všude. Není to o tom, že by byli lepšími nebo horšími lidmi. Jen jsou prostě jiní skoro ve všem,“ říká Emer.

A právě tato jinakost, která prostupuje myšlení, emoce, vztahy i tělesné prožívání, může být požehnáním, ale také prokletím a zdrojem nepochopení a problémů jak ve škole, tak později v zaměstnání i ve vztazích.

Mohlo by se vám líbit

Léto přeje rozchodům. Od dovolené neočekávejte restart skomírajícího vztahu. A alpský rozvod znáte?

Talent, nebo nadání?

V běžné řeči si nadání často spojujeme s výkonem: dítě, které skvěle počítá nebo hraje na housle, označíme za nadané. Jenže podle Emer je to velké zjednodušení. „V českém prostředí se pojem nadání stále často plete s talentem na něco. Pokud je člověk skvělý v počítání, nelze podle toho určit, jestli je nadaný. Ale můžeme celkem s jistotou říct, že má talent na matematiku. Talentů je spousta a skoro každý jich má víc, než kolik je smysluplné rozvíjet. Slovo nadání – anglicky giftedness – zavedla coby odborný pojem psycholožka Leta Stetter Hollingworth na začátku 20. století. Snažila se jím popsat děti, které mají vzhledem ke své vysoké inteligenci intenzivní reakce, velmi variabilní a komplexní zájmy a větší kapacitu chápat věci v souvislostech.“

A právě tady vstupuje do hry koncept vysoké mentální intenzity, který se v českém kontextu snaží prosadit právě Kateřina Emer. Ta podle ní není totéž co nadání: spíše jeho základ, podhoubí, z nějž nadání vyrůstá. Termín zatím není jednotně ukotvený v akademické psychologii, popisuje zkušenost, která se v psychologii objevuje pod jinými pojmy. Blízký je například koncept takzvané overexcitability (volně přeloženo jako přílišná vzrušivost či přecitlivělost) polského psychologa Kazimierze Dąbrowského, který popisuje zvýšenou citlivost a intenzitu prožívání v několika oblastech – například emoční (hluboké a intenzivní prožívání emocí), intelektuální (intenzivní potřeba poznávat a přemýšlet) či smyslové (zvýšená citlivost na vjemy). Podobně se vysoká mentální intenzita překrývá s výzkumem vysoké citlivosti (high sensitivity), jak ji popsala americká psycholožka Elaine Aron, nebo s modernějším rámcem neurodiverzity, který upozorňuje na přirozenou variabilitu v tom, jak lidé vnímají a zpracovávají podněty.

Nejsi rozbitý, jen jiný

Ve své terapeutické praxi se sama poměrně často setkávám s dětmi, které přicházejí s pocitem, že je u nich „něco jinak“. Jejich nervový systém reaguje velmi citlivě na situace, které jejich vrstevníci zvládají bez problémů. A právě tady se často rodí první zranění. Když dítě neustále slyší, že je přecitlivělé, moc přemýšlí a příliš silně reaguje, naučí se, že jeho přirozenost je problém, a začne ji potlačovat. Důsledkem života v nesouladu se svou přirozeností mohou být úzkosti, vyčerpání či ztráta kontaktu se sebou samým.

Dvojí znevýhodnění

Děti i dospělí, kteří tohle zažívají, bývají zkrátka „intenzivní“. A to ve všem: vnímání, emocích, myšlení. „Vysoká mentální intenzita není nic jiného než opačný konec Gaussovy křivky. Lidé na jeho pravém extrému nebývají jen ‚obyčejně‘ chytřejší, rychlejší nebo schopnější. Od běžné populace se liší skoro ve všech funkcích, které mozek a nervová soustava mají. Na rozdíl od lidí s mentálním oslabením se musejí popasovat nejen s tím, že jsou jiní, ale navíc i s absencí soucitu a podpory. Říct o někom, že je jiný, protože je inteligentnější, je v naší společnosti pořád sprosté slovo. Zavání to elitářstvím a povyšováním. A tak si o těchto odchylkách od průměru lžeme vzájemně – na všech úrovních. Často ani vlastním dětem neprozradíme, co je příčinou jejich jinakosti. Že nejsou rozbité,“ popisuje Emer.

Všechno, jen ne průměr

Dítě s vysokou mentální intenzitou může být extrémně empatické, ale zároveň reagovat způsobem, který okolí vyhodnotí jako přehnaný nebo problematický. Může chápat složité souvislosti, a přitom selhávat ve školském systému, který je nastavený na průměr.

„Lidé mívají problém pochopit, co může být negativního na tom, když má někdo ‚všude přidáno‘. Nevědí, že i vysoká citlivost a empatie mohou být příčinou chování, které je vnímáno jako netaktní nebo přímo problémové. Neurolog Koukolík používá příměr ke špičkovému závodnímu autu, které se snaží fungovat v běžném provozu,“ dodává Kateřina Emer.

Mohlo by se vám líbit

Glosa Lucie Zídková: Nemám velké sny, možná proto zažívám nejhezčí období v životě

Chybné diagnózy

Jedním z největších rizik je záměna vysoké mentální intenzity za poruchu. „Pro diagnostiku ADHD nebo autismu se smějí použít pouze ty znaky, které nejsou lépe vysvětlené něčím jiným. Naprostá většina lidí s diagnózou dvojí výjimečnosti – tedy souběhu nadání a poruchy – ji získala proto, že ten, kdo diagnostikoval poruchu, započítal mezi její projevy i věci, které naprosto uspokojivě vysvětluje vysoká mentální intenzita,“ upozorňuje Kateřina Emer.

Druhou nejčastější chybou při diagnostice je, že se projev frustrace a chronická traumatizace zamění za stálou osobnostní vlastnost, nebo dokonce duševní onemocnění. „Typicky je pak člověk podezříván z oploštělé emocionality nebo sociální dysfunkce. Jenže tyto rysy se objevily jen proto, že nikdy nežil v prostředí, kde by mohl bezpečně projevit svou přirozenou vysoce intenzivní emocionalitu a naučit se fungovat mezi lidmi sobě podobnými a přátelsky naladěnými.“

Rodiče si často už brzy všímají, že jejich dítě je jiné. Citlivější, zvídavější, někdy náročnější na výchovu. Jenže pokud vyrůstá v prostředí, které jeho potřeby nerozpozná, může podle Emer začít „vadnout“. Když si povídá s rodiči dětí s vysokou mentální intenzitou, často prý říkají: „Domů ze školy se nám vrací jen stín našeho dítěte.“

Zóna kvetení

Jak tedy podpořit člověka s vysokou mentální intenzitou? Kateřina Emer mluví o „zóně kvetení“ – prostředí, kde jsou naplněné jeho základní psychické potřeby: bezpečí, vztahy a smysluplnost. Inspiruje se přitom myšlenkami známého kanadského psychologa Gordona Neufelda. „Člověk se může zdravě rozvíjet a úspěšně naplňovat své vývojové úkoly, jen pokud k tomu má vhodné podmínky. I strom může plodit, teprve když mu poskytneme vhodné podmínky k růstu, oporu a necháme ho v klidu vykvést.“

Dnešní školství je podle Kateřiny Emer bohužel často postavené tak, že děti žijící s vysokou mentální intenzitou (někdy se říká „mimořádně nadané“) zůstávají dlouhodobě neuspokojené, frustrované a nešťastné. „Jejich podvědomí je začne tlačit do některé z nouzových strategií, jež mu mají zajistit holé přežití. Bývá to například maskování, vzdor a rebelie, perfekcionismus, zaměření na výkon, sklon k přílišnému analyzování všeho, přijetí nějaké role místo vlastní identity nebo útěk do vnitřního světa,“ vypočítává.

Být mezi svými

Dobrá zpráva je, že i když člověk vyrůstal v nepříznivých podmínkách, nic není ztraceno. Kateřina Emer odkazuje na práci psycholožky Jennifer Harvey Sallin, která se specializuje na podporu nadaných dospělých a mluví o takzvaném druhém dětství.

Je to vlastně návrat k sobě – k vlastní citlivosti, intenzitě, potřebám. Když se vysoce intenzivní lidé poprvé dostanou „mezi své“ nebo získají kvalitní terapeutickou podporu, mohou poprvé v životě slyšet, že nejsou rozbití, a konečně si dovolí být takoví, jací opravdu jsou. Expertka radí obklopit se lidmi, kteří vaši jinakost unesou. Vysoká mentální intenzita není diagnóza ani nálepka. Je to způsob, jakým nervová soustava reaguje na svět: silněji, rychleji, hlouběji. A jak dodává Kateřina Emer: „Je to vlastnost mozku, se kterou se narodíte a žijete s ní od prvního nádechu do posledního výdechu. Bez ohledu na to, jestli zrovna excelujete a záříte, nebo ležíte v posteli a zvládáte nanejvýš zírat do stropu.“

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.

Článek vyšel pod původním titulkem „Říkají vám, že jste “moc?„ v časopise Marianne 07/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.