Jak vypadala tradiční zabijačka aneb proč se říká, že nejvíc příbuzných má prase

Dnes si maso koupíme v obchodě a málokdo ví, co všechno obnáší jeho zpracování. Ale ještě před pár desítkami let patřila zabijačka k nejdůležitějším událostem zimy. Když se v chladném ránu nad dvorem zvedla pára a hospodář zkontroloval nabroušené nože, začínal den, který měl svůj řád i atmosféru.

Zima přála práci i masu

Zabijačky se konaly od Tří králů do masopustního úterý. Bylo to období, kdy se na polích nic nedělalo, lidé měli víc času a mráz pomáhal – maso vydrželo déle čerstvé a nezkazilo se. Zatímco dnes řešíme mrazáky, dřív to zařídila sama příroda. Zabijačka nebyla jen o jídle. Byla to slavnost rodiny a sousedů, kteří si pomáhali a společně slavili. Každý měl své místo. Někdo míchal krev, jiný sekal sádlo, další mlel koření. A hospodyně? Ta už měla od večera navařené kroupy a připravenou majoránku, pepř, nové koření a česnek. Tyto vůně se linuly celým domem, dokud se neproměnily v jitrnice, jelita, tlačenku a ovar.

Od rypáčku po ocásek

Nic nepřišlo nazmar. Prase se zpracovalo celé. Od rypáčku po ocásek. Řezník byl pánem dne, znal každý řez a měl úctu celého dvora. Po ránu se prase zabilo, vykrvilo a hned spařilo v neckách, aby šly odstranit štětiny. Krev se musela míchat, aby se nesrazila, a používala se do černé polévky. Do prdelačky, která patřila k největším lahůdkám. Pak přišla na řadu dělba masa. Z hlavy se dělaly jitrnice, z bůčku se škvařilo sádlo, z ovaru vývar Každá část měla svůj smysl. Dokonce i mozeček měl svého adresáta. Býval tradiční výslužkou řezníkovi. A co by to bylo za zabijačku bez ochutnávky? Na svačinu se podával bůček s chlebem a křenem, k obědu ovarová polévka s kroupami a večer přišla na řadu jitrnice, zelí a prdelačka. Na Moravě se zapíjelo slivovicí, v Čechách pivem – a veselí bývalo často hlučnější než samotná práce.

Nejvíc příbuzných má prase

Tohle rčení se nevzalo z ničeho. Jakmile se na dvoře objevilo prase určené k zabijačce, příbuzní a známí se objevili, odkud by je jinak nikdo nevyhrabal. Každý chtěl ochutnat nebo si odnést výslužku – a to se rozdělovalo spravedlivě. Kousek masa pro faráře, škvarky pro souseda, jitrnice pro hasiče, jelita pro učitele. Byla to forma poděkování i komunitní soudržnosti, která měla hlubší smysl než obyčejné dárky. Každý si odnesl nejen jídlo, ale i pocit, že patří do společenství.

Práce, která spojovala

Zabijačka bývala dřina, ale i radost. Kdo si to nezažil, nepochopí, jaké to je stát od rána v mrazu, míchat krev, tahat necky s vařící vodou a přitom se smát, popíjet čaj se slivovicí a poslouchat, jak řezník vypráví historky. Zabijačka nebyla jen o jídle. Byla o lidech. Hospodyně se předháněly, která udělá lepší jitrnice. Každá měla své tajemství, svou směs koření, kterou dědila po babičce. Recepty se nepíší. Ty se předávají rukama a vůní.

Dnes už spíš pro radost

Dnešní zabijačky už nejsou nutností, ale vzpomínkou na staré časy. Dělají se spíš pro zážitek, pro tradici, pro chuť domova. Místo dvora máme dvorek, místo řezníka catering, ale kouzlo zůstává. Když se rozvoní česnek, sádlo zapraská na pánvi a první jitrnice vyjde z hrnce, každý, kdo to zažil, ví – tohle je vůně dětství, dřiny, ale i radosti ze života.

Zdroj: hradec.rozhlas.cz, wikipedia.org