„Houbaření? Lov, pohyb, věda. Je prima ho v rodině dědit,“ dodává odborník z Geologického ústavu AV ČR, pro nějž jsou houby profesí i koníčkem.
Česká houbařská vášeň je mimo jiné dílem mykologů z rodu Smotlachů, popularizátorů hub a autorů atlasů. A my jsme si o její historii i o tom, jak geniální organismy houby jsou, povídali s mykologem a biochemikem Janem Borovičkou.
O sběru hub na našem území se píše už ve 12. a 13. století. Později jsou v latinsko-českých slovnících Bartoloměje z Chlumce, kanovníka sv. Víta, i názvy hrzib, lysski, kremanacz...
Tehdy houbaření nebylo koníčkem, ale spíše obživou. Masovou vášeň z něj u nás učinily až novodobé civilizační výdobytky včetně volného času. Což je ale velice fajn!
Takže šlo hlavně o maso chudých.
Výživová hodnota hub není vysoká, ale ano, jsou lepší než okusování kůry stromů, každopádně samy moc energie tělu nedají. Ovšem z určitého důvodu lidem chutnají, proto je sbírají.
Na druhou stranu Havel ze Strahova, český lékař, matematik a astronom na dvoře Karla IV., radil panovníkovi houby nejíst. Šlo o obavy z otrav?
Viděno optikou dneška, my víme, že druhů hub je hodně a jejich rozlišování není jednoduché ani pro laika, který má k dispozici řadu atlasů hub. Podíváme-li se na sběr hub o stovky let nazpět, byly znalosti o houbách mizivé, lidé spoléhali na ústní tradici, na zkušenosti předávané generačně. Sbíral-li někdo pravé hřiby či lišky, mohlo to být bezpečné, pokud se ale snažil toto pole rozšířit, stával se průkopníkem vydaným napospas metodě pokus – omyl. Doporučení panovníkovi, aby houby nejedl, bylo tedy moudré.
Z půli 16. století ale existuje kuchařka Severína Mladšího, kde uvádí recepty na smaženici z hřibů, smržů. Smrže byly zjevně pochoutkou šlechty...
Smrže mají výhodu: jde o dobré houby vyskytující se na jaře na specifických místech a hlavně, málokdo si je splete s jedovatým druhem... Je tu sice jedovatý ucháč obecný, ale ten je přece jen trochu odlišný a po tepelné úpravě jedovatost ztrácí. Takže, měli-li v historii dobrou zkušenost s danou houbou, nebyl důvod ji dál nesbírat.
A smrž nebýval vzácností jako dnes?
Těžko říct. Smrže u nás rostou, ale nárazově, ne každé jaro a ne všude. Jistě, určité druhy hub rostly v minulosti více, dnes méně a my se můžeme dohadovat, co je důvodem.
Lišky, syrovinky, žampiony... Druhy zmiňované už kdysi se však dál nacházejí.
Většina druhů, které známe dnes, tu jistě rostla i před stovkami let. Občas se ale v minulosti psalo jako o pochoutce i o lanýžích. Netuším, zda měl autor na mysli lanýže pro šlechtu dovážené z Francie a Itálie, nebo naše. U nás totiž roste lanýž letní. Byť jde o houbu ze skupiny ceněných, je to ten nejméně hodnotný. Takže sbírat se i v minulosti dal, otázkou bylo, kdo tohle uměl, či zda šlo jen o náhodné nálezy...
V 18. století se na Uhelném trhu v Praze prodávalo údajně až pětatřicet druhů hub...
Jak jsem řekl, houby byly obchodní artikl! Pražský Němec Vincenc Julius von Krombholz, mykolog a lékař, popsal některé z nich jako nové druhy. Koupil je na tržišti, například hřib královský.
Foto: Shutterstock
Muchomůrka zelená, nejjedovatější houba v koši houbaře, roste v listnatých lesích. Zaměnitelná je třeba s pečárkou.
Je houba, která nás zcela opustila?
Ano, jde o masečník kulovitý, který je zlatým grálem domácí mykologie. Roste v jehličnatých lesích hodně brzy zjara, skoro mezi tajícím sněhem, a vytváří velké tmavě hnědé koule s prohlubní... Byl tu znám z řady lokalit a ještě v prvorepublikových houbařských časopisech je často zmiňován. Potom začal mizet, což se dává do spojitosti i s kyselými dešti. Naposled byl nalezen roku 1968 v oblasti Dačic. Od té doby ho nikdo u nás neviděl. Trochu je problém, že málokdo chodí hledat houby tak brzy. Bývalo to jiné.
Zmíněný masečník roste v severských zemích. Lze dovézt podhoubí a obnovit ho tu? Byť si lze těžko představit dobrovolníky, jak „vysazují“ houby.
Vysadit zubra v přírodě lze, donutit houbu někde růst je těžké. Hypoteticky ta cesta možná je, ale prakticky...
Co by muselo být splněno?
Předně nároky na prostředí, které neznáme. Také musí mít houba symbiotickou dřevinu, protože mluvíme o mykorhizním druhu, který žije v symbióze s kořeny stromů. Tudíž musí navázat komunikaci. Jenže o přízeň dřeviny musí soutěžit s ostatními druhy, které už na daném místě jsou. Houby se vzájemně nepoklepávají po zádech, jsou si konkurencí. V principu platí: je-li někde vhodné prostředí pro určitý druh houby, roste tam.
Dokáže je přelstít věda?
Existují molekulární metody, kdy člověk přijede na danou lokalitu, odebere vzorek půdy, extrahuje DNA, osekvenuje a vidí, které houby tam jsou. Problém je, že ta informace nedá zprávu o reálném stavu daného místa. Není jasné, zda zmíněná houba na lokalitě skutečně roste, či jsme objevili jen sporu. Prostě objevit vzácnou houbu, byť víte, kde sídlí, není lehké... Tím se vrátím k masečníku – třeba od nás zcela nevymizel, jen neplodí.
Dostávám dokola dotazy: Porostou? Jak se pozná, že porostou?... Před třemi až čtyřmi lety byly po Česku v červnu podmínky pro růst hub ideální, do srpna růst nezačaly. Nevíme proč! Nicméně každá sezona je charakteristická tím, že je ideální pro jistý druh hub. Pamatuji, kdy všude možně rostl šiškovec černý, houba jinak nepříliš obvyklá.
Houby jsou prohnanější než rostliny?
Jistě! Botanikovi stačí sezona, aby měl základní přehled, co na sledované lokalitě roste. Jenže mykolog k tomu potřebuje i několik let.
Jak se dnes mění život hub?
Ty, které získávají látky z neživého materiálu (jako žampion), jsou v krajině mobilnější. Taková chráněná a vzácná muchomůka Vittadiniho dříve rostla jen ve stepních lokalitách: nad Louny, na Pálavě. Dnes? Objeví se klidně v Praze na Vítězném náměstí, v Grébovce, v obyčejném trávníku, kam chodí psi a půda je bohatá na dusík. Taková změna nás poměrně překvapila.
Článek vyšel pod původním titulkem Houby? Geniální organismy! v časopise Marianne Venkov & styl číslo 9/2025. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Zdroj: článek vyšel v časopise Marianne Venkov & styl, redakčně upraveno
Marianne Talk s návrhářkou Beatou Rajskou: Co nám v oblékání nejvíc ubližuje a jak to zachránit
