Glosa Lucie Zídkové: Pohled do současných tanečních. Pubertální děti jsou dnes prostě hezčí než dřív

Dívám se, jak tančí mazurku, kterou tradice tanečních pro mládež nejspíš někdy ve 30. letech 19. století začínala, a hlavou mi krouží vzpomínky na taneční v devadesátkách: na tanečního mistra Ivana Martina, který při promenádě chodil vnitřkem oválu v protisměru, a když viděl, že někdo žvýká, nastavil mu před ústa talířek. Přistižený nebožák či nebožačka pak museli žvýkačku vyplivnout k těm ostatním, které už tam byly.

Nevím, proč mi z tanečních, které mají být přehlídkou krásy a elegance, utkvěl právě tento ukázkově nechutný vjem. A pak kluci ulejvající se v temných koutech a po přestávce se houfně vypařující do okolních hospod, takže půlka holek byla po zbytek tanečních na ocet. Rozhlížím se, ale na téhle prodloužené není na ocet nikdo. Dokonce je vidět i několik párů holka-holka a kluk-kluk. Tradicionalistům možná praská žilka, ale já tleskám. Tady se očividně podařilo skloubit dvousetletou tradici s moderní dobou. Nádhera!

A je tu ještě jeden pozoruhodný rozdíl oproti časům minulým. Ti mladí na parketu jsou všichni do jednoho a do jedné jako ze žurnálu! Chvíli jsem si říkala, že možná jde o kognitivní zkreslení – třeba jsou pro „věkově pokročilejšího“ člověka všichni mladí krásní? Ale ne, stejný pocit měla i kamarádka a několik dalších známých.

Nezní to vůči naší generaci zrovna korektně, ale pubertální děti jsou dnes prostě hezčí než dřív. Každá z dívek má šaty, v nichž by mohla z fleku hrát princeznu. Nádherný účes, vkusný make-up a většina i pravé taneční boty s měkkou kočičí podrážkou, jaké já nemám dodnes (ale koupím si je). A ti kluci! Krásné, padnoucí obleky. Nikdo nemá to strašlivé akné, které nás tak trápilo a nic funkčního proti němu nebylo. Chodili jsme po světě s pocitem, že nejdřív jdou naše pupínky a pak teprve my. Jako by někdo ty slečny a mladíky vybíral podle krásy. Čím to je? Za prvé dnešní mladí lidé daleko víc dbají na zdravou výživu a mají o ní víc informací. Zatímco my jsme si mysleli, že tři rohlíky a deset deka vlašáku jsou fajn večeře, oni si doma kuchtí tofu se zeleninou. Nejspíš se i víc hýbou a samozřejmě mají daleko větší výběr oblečení a bot a také větší přehled o módě.

V čem jste, mé vrstevnice, chodily do tanečních? Tipuji, že jako já v neforemných šatech po starší sestře nebo po mamince. Tak se to prostě dělalo. Nebo která z nás měla tehdy vlastní kabát? Bundu – to ano. Ale v té se nehodilo jít do tanečních, tam jsme chodily v mámině kabátě i jejích kozačkách. A šminky? Ty strašné rtěnky, které se usazovaly v koutcích úst? To už bylo lepší nemít nic. Není divu, že když se člověk podívá na fotky z tanečních, vidí na nich vyjukané obličeje, v případě dívek orámované trvalou.

Na parketu v Obecním domě právě taneční mistr Jakub Vavruška vysvětluje pravidla taneční hry. Uprostřed je deset židlí, páry tančí kolem nich, a když zazní „Stop!“, musí dívky zabrat jednu z nich. Na koho nezbude, jde z kola ven. Mladí se baví, nikdo ze sálu neutíká do hospod. Je jasné, že taneční, tohle rodinné stříbro středoevropských národů, žijí a budou žít dál. A já? Koupila jsem si taneční boty a chystám se na lekci pro ženy. Dvacet let bez tance bylo až až!
 

Článek vyšel pod původním titulkem „Glosa Lucie Zídkové: Dvacet let bez tance“ v časopise Marianne 01/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.