Psal básně, miloval svobodu a věřil, že společnost ještě dokáže procitnout z letargie. Když se tak nestalo ani po smrti Jana Palacha, rozhodl se k činu, který měl otřást celým Československem. Od sebeupálení studenta Jana Zajíce uplynulo 25. února 57 let. Jak dobře znáte okolnosti tragédie, která se odehrála v samotném srdci Prahy?
Jan Zajíc se narodil 3. července 1950 ve Vítkově. Na první pohled obyčejný kluk z malého města – jenže pod povrchem se skrýval citlivý introvert se silným smyslem pro spravedlnost. Studoval na železniční průmyslovce v Šumperku, zajímal se o literaturu a poezii a sám se pokoušel psát verše. Pražské jaro vnímal jako naději, že se poměry v zemi konečně uvolní. Nadšení ale rychle vystřídalo vystřízlivění.
Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy sledoval postupné utahování šroubů s rostoucí frustrací. A když se 16. ledna 1969 na protest proti rezignaci společnosti upálil Jan Palach, Zajíc nezůstal stranou. Připojil se k protestní hladovce na Václavském náměstí, která probíhala pod dohledem příslušníků SNB. Stan u kašny, kolemjdoucí zahánění policií a tísnivá atmosféra – to všechno v něm jen prohloubilo pocit, že se země propadá zpět do tmy.
Zhruba měsíc po Palachově pohřbu dospěl k rozhodnutí, že protest musí pokračovat. Původně zvažoval 1. březen, nakonec si ale vybral 25. únor – výročí komunistického převratu v roce 1948 a zároveň měsíc od posledního rozloučení s Palachem.
Do Prahy přijel vlakem. Krátce po půl druhé odpoledne vstoupil do průchodu domu v horní části Václavského náměstí nedaleko tehdejších kin Letka a Čas. Polil se benzínovým čističem a zapálil se. Podle dostupných svědectví chtěl ještě vyběhnout ven mezi lidi, ale v plamenech ztratil orientaci. Zhroutil se na schodišti uvnitř domu, kde svým zraněním podlehl.
Jeho posledním přáním bylo být pohřben v Praze. Úřady to ale nedovolily. Státní bezpečnost měla obavy, že by se pohřeb mohl změnit v masovou demonstraci. Ostatky tak byly převezeny do rodného Vítkova, kde se poslední rozloučení konalo 2. března 1969 – mimo hlavní pozornost veřejnosti.
Podle jeho staršího bratra Jaroslava rodině o svém úmyslu nic neřekl. O plánovaném činu ale údajně vědělo několik spolužáků a vyučujících.
Po roce 1989 se jeho jméno začalo do veřejného prostoru postupně vracet. Ve Vítkově po něm bylo přejmenováno náměstí, v Praze na Letné ulice a v Šumperku nese jeho jméno také jedno z náměstí. V roce 1998 obdržel in memoriam Řád T. G. Masaryka z rukou prezidenta Václava Havla.
Doporučujeme
reklama
Co všechno víte o protestech roku 1969?
Zkuste si náš kvíz a zjistěte, kolik toho o tragickém protestu, který měl probudit národ z apatie, skutečně víte.
