Každý rok přicházejí na svět tisíce miminek dřív, než by měly. Místo prvních společných chvil s mámou a tátou je čekají inkubátory, přístroje a někdy dlouhé týdny v porodnici. 17. listopad patří Světovému dni předčasně narozených dětí. Připomíná nejen jejich odvahu, ale taky rodiče, pro které začíná rodičovství úplně jinak, než si představovali.
I můj syn se narodil předčasně. Jeho první dny na tomto světě nebyly lehké a nikdy na to nezapomenu, i když už je dávno dospělý. Myslela jsem si, že až se narodí, budu ho mít v náručí, budu si ho prohlížet, kojit ho a užívat si jeho blízkost. Jenže všechno bylo jinak. Radost z narození se mísila se strachem, nejistotou a otázkami, na které jsem nedostávala odpovědi. Pro mě bylo tehdy nejdůležitější, aby přežil. Aby si to svoje místo na světě vybojoval.
Můj první syn se narodil ve 31. týdnu, za sebou měl tedy velkou část nitroděložního vývoje. Jeho tělo ale ještě nebylo připravené na samostatný život. Neměl vyvinuté plíce, takže potřeboval podporu dýchání, musela se udržovat jeho tělesná teplota, výživu dostával sondou a lékaři ho nepřetržitě sledovali. Některá miminka zvládnou předčasný příchod na svět dobře, nebo jim stačí jen krátkodobá pomoc, aby se adaptovala na nové prostředí. Jiná se musí smířit s tím, že v porodnici stráví týdny nebo dokonce měsíce. Záleží na spoustě věcí, podle kterých se rozhoduje, jak dítě předčasný příchod na svět zvládne.
Boj o život trval týden
Když jsem se pokaždé blížila k inkubátoru, děsila jsem se toho, co uslyším. Bylo to zvláštní období. Syn byl sice na světě, ale odnést domů jsme si ho nemohli. Týden bojoval o život, než mi lékaři řekli, že z nejhoršího je venku. Pak začal další boj. Ztratil sací reflex, takže jsem ho musela krmit z injekční stříkačky, odsávala jsem mléko a čekala na to, jestli se konečně přisaje. Podařilo se. Každý gram navíc, každý malý pokrok, to všechno pro mě moc znamenalo. Než nás pustili domů, uplynuly dva měsíce.
Péče o předčasně narozené děti dnes vypadá jinak než před třiceti lety. Stále důležitější je klokánkování, což je kontakt kůže na kůži mezi rodičem a dítětem. Nejde přitom jen o příjemné mazlení. Blízkost rodiče má pro nezralé miminko významné zdravotní benefity. Klokánkování by mělo být běžnou součástí péče o předčasně narozené děti a mělo by začít ideálně co nejdřív po porodu. Ovšem jen když to zdravotní stav dítěte dovoluje.
U mého syna to deset dnů nešlo. Nemohl ven z inkubátoru, takže jsem ho mohla „jen“ hladit přes otvor v inkubátoru. Přesto jsem u něj byla pořád a dotýkala se ho. Ve chvíli, kdy už mohl ven a odpojili ho od hadiček, jsem ho měla u sebe už pořád. Je to důležité nejen pro dítě, ale i pro psychiku ženy. Můžu to potvrdit. Nebyla jsem jen hostem na neonatologickém oddělení, byla jsem součástí léčebného týmu.
Doporučujeme
reklama
Každé předčasně narozené dítě má svůj příběh
Některá miminka si s příchodem na svět nedávají příliš načas. Jenže zatímco rodiče ještě počítají týdny do porodu, jejich dítě už bojuje o život. Světový den předčasně narozených dětí připomíná nejen jejich příběhy, ale i práci lékařů, sestřiček a všech, kteří stojí při rodinách v těchto chvílích. Poznávacím znamením dne je purpurová barva – v tento den se do ní oblékají i některé budovy. Za rodiči nedonošených dětí stojí i Nedoklubko, které jim nabízí podporu a pomáhá prosazovat lepší podmínky v nemocnicích.
Zdroj: autorský text, Nedoklubko
Marta Dřímal Ondráčková o své omlazující metodě: I u žen v sedmdesáti letech uvidíte rozdíl